Ke jmenování do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání(RRTV) ve středu Sněmovna navrhla tajemníka bývalého prezidenta Václava Klause Ladislava Jakla, kterého nominovalo hnutí SPD.Jakl dostal ve druhém kole tajné volby 88 hlasů, ke zvolení jich bylo nutných 82. Jeho protikandidát, někdejší mluvčí ODS Milan Bouška obdržel 66 hlasů. Výsledky oznámil předseda volební komise Martin Kolovratník (ANO).
Právě podpora Jaklovi, kterou před senátními volbami vyjádřil poslanec ODS Václav Klaus junior, byla i jedním z důvodů jeho vyloučení ze strany. I tehdy kandidoval Jakl do senátu s podporou SPD, ale nepostoupil do druhého kola.
Na lidovky.cz se k volbě Jakla vyjadřuje Tomáš Tománek. Ten se jednoznačně staví do role „obhájce“ veřejnoprávních médií a zvolení Jakla kritizuje. Využívá k tomu vedoucího katedry mediálních studií a žurnalistiky brněnské Masarykovy univerzity Jakuba Macka. „Vnímání veřejnoprávních médiíse proměnilo také ve sněmovně. Není to vůbec dobré, protože když se součástí rad stávají lidé, kteří jsou často z principu přesvědčeni, že tato média nemají právo na život, vede to ke snahám rozbíjet stávající mediální systém. Obecně to odkazuje k hodnotovému rozštěpení, které je dnes patrné jak v české společnosti, tak i na Západě.“
O SPD pak Tománek píše rovněž s despektem, jako o „nahnědlé a protimuslimské straně“. Tyto názory Tománkovi neberu, nicméně problém voličské podpory „antisystémových stran“ je mnohem plastičtější než je Tománek ochoten připustit.
Již od počátku devadesátých let jsme prožívali období několika antisystémových stran. Samozřejmě, tou největší byla KSČM. Jako pohrobek někdejší totalitní KSČ přežila a po posledních volbách se dokonce s nejhorším výsledkem dostala do unikátní pozice strany, díky jejíž toleranci a podpoře vznikla menšinová vláda ANO a ČSSD. V devadesátých letech pak relativně úspěšnou antisystémovou stranou byli Republikáni Miroslava Sládka. O nich hovořil Miloš Zeman jako o „zdivočelých sociálních demokratech“. Měli jsme i „Moravany“, tj. strany usilující o obnovu zemského zřízení pro Moravu. I tyto strany byly svým způsobem antisystémové.
Relativní úspěch současných antisystémových stran (kromě SPD tam některými svými postoji patří zřejmě i Piráti) je však důsledkem mediálního „vakua“ kolem některých ožehavých témat společenského vývoje v Česku, EU i ve světě. Základem je tak zvaná „korektní politika“, tj. obecně takový politický kurs, který dokonale smazal hranice mezi tradičními politickými stranami Západu, tj. socialisty a lidovci. Tyto dva bloky desetiletí vládnou či vládly v Evropě a v posledních letech zaznamenaly významný pokles voličské přízně. Socialistické strany v některých zemích jako Francie doslova živoří. Každý politik, který proto vystoupí s něčím jiným než korektní politikou (u nás právě zejména Tomio Okamura) pak těží z této situace. Korektní a veřejnoprávní média, která nálepkují nové úspěšné politické strany jako „krajně pravicové“, tak jsou součástí problému, nikoli jeho řešením.
Největší škody pak napáchala (ne)informovanost o ilegální migraci a praktická politika rezignace na vymáhání práva při migrační krizi z léta 2015. To byl a je důvod, proč se ve veřejnosti snížila, někde o desítky procent, podpora tradičních stran. Důsledkem je nová vláda Itálie, která se vůbec netají svým odporem vůči ilegální migraci a prosazováním politiky kritizující vedení EU.
A právě tato fakta působí i na českou politiku a mohou řadu českých zákonodárců ovlivnit při výběru kandidátů právě do mediálních rad. Zdá se, že si hodně českých poslanců myslí, že média veřejné služby jsou ne zcela funkční a nereagují na výzvy současnosti. I proto u nich může uspět kandidát, který je znám svými kritickými názory na veřejnoprávní média. A tím Ladislav Jakl bezesporu je.
