Život není samozřejmost.
Milá Heleno, milá Heleno, milá Markéto, milí všichni.
Martine, kamaráde.

(Pokračování textu…)

Poslední zbytky někdejšího Chebského pivovaru jdou nenávratně k zemi. Pokoj jeho duši.

Za pozůstalé: L. J.

Poděkovali jsme paní Markétě, hostitelce z Bethesdy, za všechnu péči, pošlapali centrum hlavního města USA, pozdravili staré sídlo Bílého muže z Washingtonu, vypili pár posledních piv a v poněkud rizikový den 11. září jsme odvážně odletěli do vlasti. Zdá se, že tady je vše při starém.

Přes malebné Apalačské pohoří dojeli jsme přes několik těch místních malicherných států do předměstí Washingonu Bethesdy, startu a cíle letošní Velké cesty. 20 dnů, na 190 různých poctivě degustovaných piv, 16 pivovarů, 9 vysokohorských výstupů, dva sestupy kaňonovité, 1 ztracený kufr, najeto 13 994 km. Bylo mi ctí, Honzo Šuráni, Petře Hrkale a Jirko Jonáši. Laťka je od nynějška tuze vysoko.

Hlášení: během naší dnešní cesty se nic mimořádného nestalo. Jen jsme projeli kukuřicí a lesy států Missouri, Illinois, Indiana a Kentucky. Cincinnati už je v Ohiu, ale jeho předměstí za řekou je ještě kentucké. A v něm hned vedle hotelu ohromný megastore s alkoholem. A v něm – správně, nový pivovar, nazvaný na počest naší čtveřice Osm kulí. Ochutnali jsme vše, nakoupili v megastoru a měli pak krásně nakoupíno.

Tož vyjeli jsme na východ. Celý den východní Colorado a kompletní Kansas. Stovky kilometrů zoufalého Vidlákova, sbohem Divoký Západe. Kansas City, město, kde hranice s Missouri běží cak cik mezi baráky. Hotel v Kansasu, pivovarský dům Martin City na stejné ulici už v Missouri. A výborný!

Tak jsme přejeli všech 11 coloradských hřbetů, ale na ten dvanáctý jsme museli vyšplhat. Španělské štíty a z nich horu Cuchara, takových 3500 m. Alibi poskytla blížící se bouře, tak jsme se kousek pod vrcholem otočili a zdrhli. Nastalo bloudění po kamenitých cestách, načež vynoření z Trinidadu. A tam – nebudete věřit – 10 dnů nový pivovar Dodgeton Creek. Báječní majitelé, nejlepší setkání roku. Noční cesta do zakopané díry La Junta. Dobrou.

A vyjeli jsme zas do divokého westernového safari. První auto míjíme po třech hodinách. A ty bláznivé kaňony, jestli pojedeš zas k nim, zabiju tě. Pak zas Arizona a indiánské bordýlky kolem čtyřstátí. V Coloradu domorodé zmatky, pak však Durango a místní parostrojní pivovar. Neřehtej furt!

Přejeli jsme na jih Arizony a navštívili profláknutý Grand Canyon. Před deseti lety jsem ho seběhl dolů i nahoru v jednom dni, při teplotě 44 st., v sandálech a jen s okurkou v igelitce. Vnímavý pozorovatel by oproti dnešku těch pět rozdílů asi našel. Pak jsme se pokoušeli probít zpět do Utahu, ale spadané kamení na cestě nás donutilo k veliké objížďce indiánskou rezervací. Zapili jsme hranici 10 tisíc ujetých kilometrů, přejeli hráz ohromné Powellovy přehrady a vrhli se do snad dosud nejdivočejších pustin. Příšerné srázy, serpentiny, převisy, setmělo se a pak na jednom vyschlém brodu auto vylítlo do vzduchu a málem se rozlomilo. Po obhlídce spodku jsme už opatrněji pokračovali až k přívozu Bulldog, kde zapíjíme přežité drama.

Vyrazili jsme z nevadského Bakeru, přejeli celý jihozápad Utahu a skončili v Jacobs Lake v Arizoně. Divoké suché pláně a horské hřbety bez živáčka. Míjíme jedno auto za hodinu. Pak kaňon Bryce s tvary tak neslušnými, že by měl být mládeži nepřístupný. Nocujeme v chatce v horských lesích a dopíjíme zásoby.

Dnes jsme přejeli skoro celou Nevadu. Pouště, vyprahlé skály, ohromná pustá údolí. Cestou jediné městečko: Ely. A pak výstup na mamuta Wheeler Peak, jen 18 m pod čtyřmi tisíci. Část výpravy ale zabloudila a místo vrcholu objevila neznámé jezero. Spíme v naprosté díře Baker. Ale mají tu hospodu a v ní: pivo našeho kamaráda Steva Ruby Moutains! Bacha, za dveřma nějakej had.

Vystartovali jsme od jezera Tahoe až k průsmyku Sonora. Odtud jsme zdolali dosud neobjevenou horu s výškou 3292 m a pojmenovali ji ne jako Alexander po sobě, ale jako již dříve mnoho amerických hor jedním krásným českým slovem. Pak úžasnou divočinou kolem slavného jezera Mono a hory Dana v Yosemite (která je už deset let mým výškovým rekordem – 3978 m) do Nevady. Pouště, hory a nekonečné výhledy. A tady v beznadějně zapadlé Tonopah naproti motelu 4 dny nový pivovar. A dobrý!

BSEG – název, který už neplatí. I když se o horolezkyních říká, že některé jsou schopny dosáhnout vrcholu už v základním táboře, my jsme se dosud hrdě nazývali Before Summit Ending Group – skupina končící vždy před vrcholem. Dnes jsme ale všichni ve vedru vylezli na třítisícovku Hromová hora v pohoří Sierra Nevada a dokonce se vrátili živí. Dorazil nás až pivovar South Lake Tahoe Brw., jednoznačně nejhorší z dosud navštívených.

A dnes divokými stržemi k Red Bluffu a dál 140 mil serpentinami horskou pustinou. A pak všechno veliké. Sekvojové háje, pivovar ve Fort Bragg, Mendocino a tamní free život, slavné vinice kolem Boonville, tam i úžasný pivovar Anderson. Načež Santa Rosa, divočina v divokých autech v ulicích a pivovar Ruská řeka. U nás jdou děti do školy a já bych prosil jeden stout.

Z Bendu na jih až k velkému divu Ameriky – Kráterovému jezeru. Ohromná sopka a v jejím jícnu jezero snad 15 x 10 km. Už před 12 lety jsem na to zíral jak puk. Pak kolem jezer a vodopádu Klamath šup do Kalifornie. Tam široširá sopečná pustina Lava Bed a pak už národní park Lassen se sopkou Lassen Peak. Jen o chlup jsme ji celou nevylezli, ale nahoře ve výšce hrozný vichr a my jen v tílku. Cestou smog od velikých lesních požárů, ale tady v díře Mineral hvězdnaté nebe a skvělá piva.

Jižní sestra konečně deflorována – beze mne. Po včerejšku zničen, zbaběle jsem zůstal v Bendu studovat domorodé zvyky, zatímco statečný zbytek výpravy zdolal vrchol sopky South Sister. Odměna pro všechny byla vizita super pivovaru Deschutes. Byli jsme tu před 12 i 6 lety a je vždy třikrát větší a lepší. Milý sládek Brian Faivre se nám věnoval morálně i hmotně. Kéž by se jim porouchala ta klimatizace!

A z Portlandu hned ráno na nejvyšší horu Oregonu, sopku Mt. Hood. Před šesti lety jsem ji zdolal ze severovýchodu, dnes z jihovýchodu. Rozdílů bylo víc. V kondici i v tom hnusném sopečném prachu stylu krok vpřed, dva kroky vzad. Fuj. Ve městě Bend, podle mě snad nejpivnějším městě světa, přišla odměna v podobě úžasné hospody pivovaru 10Sudů. Zdejší pšeničná IPA se mezi dosud zhruba stovkou oddegustovaných piv ujala vedení.

Dnes naše statečná výprava zdolala sopku Mount St. Helens, která naposledy bouchla v roce 1980. Dnes to ale nehrozilo, protože má překročené emisní limity a Al Gore ji zakázal erupci na příštích 500 let. Pak přejezd přes řeku Columbia do Oregonu. Tady jsme v Portlandu prozkoumali pivovary Cascade Brewing Barrel House, Bucknam Brewery a Base Camp. Shledány bez větších závad.

Po noci v oregonském Baker City, kde jsme večer poseděli v pivovaru Barley Brovn´s (jehož Pallet Jack IPA jsem si loni na pivním festivalu v Denveru vyhodnotil jako nejlepší), naše statečná výprava projela východní Oregon. Pak přes řeku Columbia do státu Washington, jehož divočinou jsme dorazil až k téhle slavné sopce Mt. Rainier (skoro 4500 m). Vyběhl jsem ji jak kamzík a pak vypil v Castle Rock 45 piv. No, v něčem asi malinko přeháním.

Dnešek začal v Idaho Falls, vodopády v centru. Pak přes celé Idaho, ale nešlo minout Craters of the Moon. Sopky. Pak přes hory doly lesy kaňony a stepí k řece Snake, kde jsme zapili 5000 ujetých km. A teď pivovar Barley Browns v Baker City.

V nouzi je i Yellowstone dobrý. Dnes malé fiasko. Plán byl zdolat 3423 m vysokou horu Mt. Wyoming. Ale po dvouhodinovém divokém velehorském safari výprava zapadla do bahna a musela se vrátit. Chtělo to náhradní program, a kousek je ten profláknutý Yellowstone, teď konkrétně Jackson Hole na hranici Grand Tettonu…

Jakubova díra se to jmenuje. Jackson v pupku Skalistých hor ve Wyomingu. Mají tu tenhle prima pivovar Roadhouse. Pan sládek i jeho paní moc milí lidé. Pivo tu Čecha přijde draho a člověk, který za to může, tu byl zrovna náhodou zrovna včera.

Takhle vypadá večer v bezútěšné pustině v Jižní Dakotě s příznačným názvem Badlands. Cestou sem ubývalo lidí, rovin a kukuřice, zato mohutně přibylo Divokého západu.

Po ukrutně dlouhé jízdě z Washingtonu do Iowa City (1550 km) zdravím z místního baru Sanctuary. Kolem Mississippi je jak v tropech a tady všude samí studenti a studentky.

Zdravím čtenáře svých stránek z americké divočiny. Konkrétně z pivnice Elephant uprostřed nejkravatovějšího centra Washingtonu. Kdo uhodne některou z příštích zastávek, má u mě pivo.

Přesněji v občerstvení Říční terasa v chebském Poohří letos v srpnu. Díky, tati, bylo to bezva.

V pátek a v sobotu si můžeme společně užít snad nejkrásnější pivní festival u nás. Jmenuje se Pivo na Hrad a proběhne na tzv. Střelecké cestě (mezi Belvederem a Fíkovnou) v Královské zahradě Pražského hradu. U vstupu zaplatíte 350 korun, dostanete katalog a degustační skleničku a pak už si můžete bez dalšího placení pochutnávat na nejlepších pivech, která se u nás dělají.

(Pokračování textu…)

Musím rozhodně odmítnout informaci z těchto stránek, že jsem se prý zúčastnil zasedání pokleslé organizace Mezinárodní měnový fond. Pravda je taková, že na tomto zasedání se pije jen Heineken, a proto jsem urychleně odletěl z Washingtonu do Denveru v Coloradu. Tam jsem se po dvou letech seriózně účastnil největšího pivního svátku na světě: Great American Beer Festival. Šest stovek mikropivovarů, dva tisice druhů piv a my, co jim krásná piva chutnají.

(Pokračování textu…)

Možná si leckdo z vás myslí, že po mém odchodu z Hradu je toto posvátné místo okupováno jen becherovkou a slivovicí. Ale není tomu tak. Něco přetrvalo. Loni založený festival Pivo na Hrad má své pokračování i v nové době. A je to festival ohromný, nabídkou kvalitních piv u nás možná největší.

(Pokračování textu…)

Tentokrát je to předmaturitní fotka z chebského gymnasia z roku 1978. První tři, kdo mě na ní poznají, mají u mne jako obvykle pivo.

(Pokračování textu…)

Tentokrát je to fotka z mé třetí třídy (1968) na 4. ZDŠ v Chebu. A opět: tři první z těch, kdo mě poznají, mají u mne pivo.

(Pokračování textu…)

Tohle je fotka z mé první třídy, ze 4. ZDŠ v Chebu z roku 1966. První tři, kdo mě poznají, mají u mě pivo.

L. J.

(Pokračování textu…)

Po rychlé a hnusné nemoci, hnusné i proto, že o ní léta nikdo nevěděl, umřel ve čtvrtek náš kamarád a kytarista Folimanky Blues Honza Chalupský. Odehrál s náma stovky koncertů po celé republice i v pěti dalších zemích. Nahrál s námi tři studiová a dvě živá alba. A hlavně jsme s ním zažili hodně srandy a ohromných zážitků. Pro mne osobně to byl kluk, se kterým jsem hrál 16 let a mnohé se od něj naučil. Je to moc moc smutné, o to víc, že je to za poslední léta už čtvrtý člen kapely, který zemřel.

Pohřeb bude mít Honza ve čtvrtek v 10.30 v Nové obřadní síni na Olšanech. A hudební rozloučení s ním uděláme v pátek od 19.30 Na slamníku v Bubenči.

Nikdo na něj nikdy nezapomeneme.

L. J.

Zdravím čtenáře těchto stránek z indonéského hlavního města Jakl-karta.

(Pokračování textu…)

Zdravím čtenáře těchto stránek z malajského Kuala Lumpur.

L.J.

(Pokračování textu…)

Stefania Jaklová

*18. 1. 1925 – Podwysokie, Polsko

+22.10. 2011 – Cheb

Posílám pozdrav čtenářům těchto stránek z největšího evropského svátku piva, z posledního dne Oktoberfestu.

Posílám čtenářům těchto stránek pozdrav z největšího amerického i světového festivalu malých pivovarů v Denveru v Coloradu. L.J.