Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Volby ve stínu Mnichova: Porošenkova metoda v podání ČT. Za naše peníze kampaň pro zdejší kolaboranty. Jsou naše oběti německého řádění již jen „fetiš“? Piráti jako Kalousek č. 2? Naděje neumírá
Publikováno 03.10.2018 v kategorii: Ozvěna

Již za pár dnů přijde něco více než polovina všech občanů s volebním právem k urnám, aby naplnili komunální instituce a třetinu horní komory parlamentu. Je to málo, nebo tak akorát? Pokud tyto milióny lidí do volebních místností skutečně dorazí, jde skoro o zázrak. V zemi, jejíž státní suverenita je toliko „sdílená“ a osmdesát procent zákonů přichází jako diktát z Bruselu – to je jako volit v době otevřeného německého protektorátu. Jaký div, že chuť občanů legitimizovat svým hlasováním zahraniční mocnost nutně stále klesá. 

Přesto je volební akt důležitý. Ne že by občan mohl něco zásadního změnit. Do senátu ale mohou přijít jednotlivci, kteří budou alespoň brzdit lokajské kývání bruselské protektorátní centrále. V obcích a ve městech – v Praze a Brně zvlášť – se zase mohou objevit lidé, kteří budou slušně hospodařit s našimi penězi. Třeba nedávat podporu neziskovkám připravujícím „na Klinikách“ zázemí pro migranty, či divadlům, v nichž muslimové urážejí křesťanství a naše státní symboly.

Shodou okolností jsme si týden před volbami připomněli mimořádně poučnou historickou lekci: včera uplynulo 80 let od mnichovské zrady našich západních spojenců. Jen pár měsíců poté pak bez jediného výstřelu odzbrojených obránců vpochodovala německá vojska do naší země ořezané ze západu, severu a jihu na kost, a Hitler se dal fotografovat v otevřeném okně Pražského hradu. Nezradily nás totiž jen velmoci, ale také ti, které si naši předkové tehdy zvolili. Politici, kteří slepě spoléhali na „kolektivní ochranu“ od našich západních „spojenců“ a nevedli národ k obraně vlastními silami – dokud byl čas.

Mystifikace

Odevšad nyní slyšíme, že komunální a senátní volby jsou zásadně jiné než ty všeobecné (parlamentní). Že chodník, vodovod, kanalizace či osvětlení nejsou pravicové ani levicové. To pochopitelně není pravda. Pokud by u nás nějaká levice či pravice ještě existovala, mělo by to zásadní význam. Levicové rozhazování a pravicové racionální obracení každé koruny vydané z daní, by hrálo roli. Dnes ale rozhazují všichni, protože uměle vytvořený blahobyt (který již brzy skončí další hospodářskou katastrofou – nejspíš dramatičtější než byla ta předchozí) a absence ideového zakotvení je vedou k závodům o bolševický blud: vše bude zadarmo.

Nikdy nic zadarmo není. Ani politické kampaně, které si těmi sliby dělají. Všechno a všechny platíme z našich kapes. A ne jen ty filuty od nás. Jsme přece (přes Brusel) solidární. A je omyl myslet si, že se to týká pouze Afričanů a Arabů, do jejichž zemí už dnes posíláme stovky miliónů, aby se údajně „na místě“ pomáhalo zdejším chudákům, kteří pak prý nebudou chtít migrovat do Evropy. Ve skutečnosti ty astronomické peníze končí v kapsách místních vládců a oligarchů.

Zdánlivá drobnost, ale dokonale příznačná a vypovídající: dánské noviny Berlinske přinesly zprávu o tom, jak vláda z daní Dánů solidárně vypomáhá Ukrajině. Profinancovala totiž jakési „specializované středisko“ na sběr údajů „pro boj s korupcí“. Obrovská hromada miliónů. Bývalá vedoucí oddělení Národního úřadu pro boj s korupcí A. Somatina nyní ale oznámila, že „dánští plátci daní byli podvedeni“. Peníze byly použity na předvolební aktivity prezidenta Porošenka. Není jasné, jestli posloužily jako statisícové dolarové úplatky lobbistům, aby se Porošenko mohl setkat a vyfotit v Bílém domě s prezidentem Trumpem, nebo na jinou podobnou „protikorupční aktivitu“.

Čtěte ZDE: Už je to tady: S koncem prázdnin přicházejí do škol myči mozků. Válka je mír, lež je pravda. Eman Moravec v ČT již opět úřaduje. Schizofrenie bez úsměvu. Za vše může mladý Klaus. Půjde ODS do hrobu s Kalouskem?

Tvůrčí rozvíjení Porošenkovy metody

Nejinak je tomu u nás. A není třeba ani mluvit o bruselských finančních dárcích neziskovkám napojených na politické strany typu TOP 09, Starostové a nezávislí, lidovci či Piráti, jejichž úkolem je rozvrátit zbytky naší suverenity. Samozřejmě, že jsou to také naše peníze, které převedeny do Bruselu (a čtyřikrát rozkradeny) se k nám pak zčásti vracejí v podobě mýtických „dotací“. Přímo u nás si je platíme ze státního rozpočtu také. Ale i nepřímo – například v podobě daně zvané „koncesionářské poplatky“ České televizi a rozhlasu.

Zvláště ČT je mistr v rozvíjení Porošenkovy „protikorupční“ metody. Z těch zhruba sedmi miliard, co každoročně na Kavčí hory povinně „posíláme“, financuje nejen své kamarády z Kavárny (především filmové produkce), ale přímo jednotlivé politické strany a jejich kampaně. Pokud někdo náhodou sledoval dnešní pravidelné politické školení občanstva, kde pod vedením současného Emanuela Moravce (protektorátní ministr propagandy) „opozice“ bušila do nepřítomného premiéra Babiše a prezidenta Zemana, ví, o čem je řeč. 

ODS, Piráti a předseda Filip (jeden se pomalu zdráhá říci komunisté) za naše peníze vedli kampaň. Chyběl výjimečně jen Miroslav Kalousek, ale to jen proto, že musí alespoň občas z obrazovek ČT na chvilinku zmizet. Strana, která je podle všech (i tak nepochybně cinknutých) průzkumů hluboko pod hranicí vstupu do sněmovny, se musí alespoň v Praze pokusit zachytit, nebo je s ní amen dříve, než spolu s lidovci a spol. svou kolaborantskou misi dokončí. Ale Piráti bezpečně štafetu přebírají – takže tam vlastně topka byla.

Čtěte ZDE: Už jsou tady: Kalousek místo Biľaka. Kolaboranti na střídačce. Maďarsko před reprízou roku 1956? Tentokrát s bruselskými či americkými tanky. Luděk píše pohádky. Jirka číhá na Petra. Hrozí Andrejovi další zrada?

Ve stínu Mnichova

Večer předtím si naopak ČT střihla „speciál“ k Mnichovu. Dozvěděli jsme se, že tato nejtragičtější událost ve stoletých dějinách republiky, jíž padlo za oběť statisíce Čechů, Moravanů a Slezanů, dnes vlastně nikoho nezajímá. Rozhodně prý méně, než nedávné „oslavy“ srpna 68. Do jisté míry je to pravda. Ani vrcholní politici si nikde mnichovskou tragédii nepřipomněli. Nemluvili o ní – o jejím poučení pro dnešek. Proč – to je patrně jasné.

Vzala to za ně tedy ČT. Pozvala kromě jiných také soudruha profesora Lukeše z Bostonu. To je ten báječný muž, jenž nedávno odmítl mluvit v jednom pořadus Ladislavem Jaklem, protože s máničkami se prý nebaví. Jó, kdyby tam tak byl nějaký z vlasatých Pirátů, to by byla jiná! Věčně vysmátý (z daní amerických poplatníků) pan profesor nám sdělil, že prý „Mnichov je dnes jen český fetiš“. Hle. Z Německa se kromě pár formálních frází ministra zahraničí neozvalo vůbec nic. Hle.

Za pár dnů jdeme k volbám. Ostatně zmíněný Ladislav Jakl v nich také kandiduje na senátora v Praze 2 a okolí. Patří tam i stále ještě živě fetující „Klinika“, kterou navzdory všem zákonům nadále beztrestně okupuje jedna divize zdejší Páté kolony. Hle. Vím bezpečně, že Jakl si nemyslí, že Mnichov je fetiš. Ani že Klinika je báječné tréninkové místo pro přípravu na přijímání migrantů. Vím, že si myslí, že máme z EU odejít. Vím to, protože ho znám. Z ČT bych se to nedozvěděl. 

Jdeme k volbám ve stínu současného „bruselského“ Mnichova a zdejších Mnichovanů. Jakl a jemu podobní chtějí zpět naši státní suverenitu. I proto mi stojí za to jít vhodit lístek do urny.

Protože naděje neumírá poslední. 

Neumírá nikdy.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET