Jeden rozhovor, ale dvě interpretace. Ta upravená vyšla na serveru www.seznamzpravy.cz, ta původní, ta je níže. 

Upravená: 

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kopeme-spolecne-stolu-z-vezenske-kobky-ale-az-budeme-venku-pujdeme-kazdy-svou-cestou-jakl-haji-spojenectvi-s-okamurou-53504

Původní:

Dobrý den,

posílám podle domluvy pár nepřekvapivých otázek:

Proč jste se vlastně rozhodl vstoupit do politiky a ucházet se senátorský mandát?

Už mnoho let se mně lidé ptají, proč do politiky nevstoupím a nejdu do voleb sám. Vlastně se mi moc nechtělo se někam cpát a také dělat ze sebe ještě viditelnější terč nenávistných útoků. Teď ale ten tlak mého okolí na mě ještě zesílil a navíc i já mám stále více dojem, že se doba mění a že je třeba jít s kůží na trh a jít do boje, protože dnes se rozhoduje o naší samotné existenci.

Proč za SPD? Vy sice říkáte, že nejlépe artikuluje to nejdůležitější (proti migraci a integraci EU), ale jak se můžete smířit s tím, že Okamura nejvíc prosazuje „přímou demokracii“? Tedy něco, co vy v IVK označujete za „probíhající antidemokratický proces, pokusy o únik k přímé demokracii a k hledání nápravy v referendech“?

Já mám k referendům výhrady úplně opačné než většina kritiků. Ti se obávají, že referendum může ohrozit státní struktury, ale často tím myslí, že může ohrozit vládnoucí establishment. Já mám obavu úplně jinou. Podle mě jsou věci, o kterých se hlasovat nesmí nikdy, ani v parlamentu, ani v referendu. Například o tom, jestli lidé spolu mohou svobodně uzavírat smlouvy. Dva se na čemsi vzájemně výhodném dohodnou a další tři, kterým po tom nic není, to těm dvěma zakážou. Mám obavu, že formát referenda může k takovým hlasováním svádět ještě víc než rozhodování v parlamentu. Ale některé věci lze rozhodnout jen referendem. Například zásadní změny ústavy nebo třeba vystoupení EU, protože referendem jsme tam vstoupili. U ostatních věcí by bylo důležité, jak by případné referendum – hlavně jeho předmět – bylo nastaveno. Docela dobře si umím představit referendum o některých parlamentem schválených zákonech. Pokud by do nějaké doby nebyl zákon potvrzen v lidovém hlasování, pozbyl by platnosti.

Hlavně ale musím říci, že to vše jsou podle mne v dnešní době nuance. Hrozí nám totální bruselská centralizace a ztráta zbytků suverenity naší stoleté republiky. Hrozí nám, že zvenčí bude rozhodnuto o nasměrování uměle organizované masové migrace do naší společnosti. To jsou podle mě věci tak vážné, že programové rozdíly by měly jít dočasně stranou a lidé, kteří se s těmito hrozivými tendencemi nechtějí smířit, se musejí naučit rozdíly překlenout a spolupracovat. Když budeme kopat štolu z vězeňské kobky, nebudeme řešit, jestli pak na svobodě půjdeme na fotbal, do hospody nebo na koncert. To je neproduktivní. Kopejme společně, a až budeme venku, jděme zase každý svou cestou.

Proč třeba ne za ODS, která je také kritikem migrace?

ODS mi kandidaturu nabídla před dvěma roky, ale to jsem odmítl, protože v onom obvodě stavěli kandidáta Svobodní a proti nim bych nešel. Nyní nejenže mi ODS nic nenabízela, hlavně ale její odpor k migraci a eurocentralismu je oproti SPD jen takový krotký a pro mne zcela nedostatečný. 

Jak vidíte své šance v Praze 2, kde proti vám kandidují například někdejší kandidát na prezidenta Marek Hilšer (nezávislý) nebo herec Vladimír Kratina (ODS)?

Nezajímal jsem se dosud, kdo v tom obvodě bude kandidovat. Ani u jednoho z těch vámi jmenovaných pánů názory neznám. O mých si může každý dohledat na tisíc článků, stovky rozhovorů, projevů, besed a v nich názory snad na úplně všechno. Nepřicházím jako ten, co může o sobě tvrdit cokoli, protože nikdo neví, co dotyčný psal a říkal před pěti lety, deseti, pětadvaceti, a kdo se nikdy neprofiloval.

Jaký jste měl pocit z Tomia Okamury, když jste s ní dohadoval kandidaturu? Nepřijde vám, že politiku cynicky chápe jako byznys, kde se dá na různých státních příspěvcích pro hnutí docela pěkně vydělat?

Jednal jsem s ním jen jednou a připadal mi jako velmi prakticky uvažující člověk, který politikou opravu žije a přemýšlí o ní.

Vám je teď hodně připomínám výrok, že „hlasovací právo žen byla chyba“? Ale jak to vlastně myslíte? Jako že ženy volí nějak „blbě“, nebo že by se mělo zavést jeden hlas pro rodinu jako celek?

Koho zajímá odpověď na tuto otázku, měl by si poslechnout celé mé tehdejší asi dvacetiminutové vystoupení v Hovorech na pravici. Z toho je zcela zřejmé, jak jsem to myslel a jak to stále myslím. Zřejmé je to i těm, co si z těch desetitisíců mých dohledatelných výroků našli ke skandalizaci zrovna tenhle. Šlo o historické souvislosti z dob před sto a více lety. Ani by mě nenapadlo zpochybňovat volební právo žen dnes. V dobách, o kterých jsem mluvil, se sešlo několik převratných změn s ohromnými dopady na společnost i na rodinu: sekularizace, industrializace, proletarizace. Některé byly logické, neodvratné a přirozené, jiné byly možná trochu uměle urychleny mocenskými autoritami. A takové umělé zásahy mívají kromě efektů, které byly jejich cílem, i různé nezamýšlené dopady. A jedním z takových dopadů byla určitě i eroze rodiny a následně zpochybnění základních společenských hodnot a struktur.  Akcelerujícím momentem bylo to, že stát podle mne předčasně odemkl jednotku zvanou rodina a učinil subjekty i objekty moci její jednotlivé členy. Za tu rodinu klidně mohla mluvit žena, to je jedno, důležité by bylo, že stát by nestrkal prsty dovnitř do rodiny, ta by zůstala vůči státu základní jednotkou. Nemyslím, že Švýcarsko, které začalo zavádět volební právo žen až v 70. letech a dokončilo ho o zhruba dvacet let později, je dnes méně demokratické než my nebo třeba Turecko, tedy země, které s tím přišly o dekády dřív. Možná by bývalo lepší počkat do druhé půlky 20. století, kdy společnost i rodina byly připravenější takovou změnu ustát a vstřebat až poté, co se už nějak vyrovnala s ostatními dramatickými změnami. Ale smyslem takových úvah není vracet čas a s vědomím, jak se věci vyvíjely dál, a udělat tehdy něco jinak na druhý pokus. To by byl přístup pošetilý. Spíš přemýšlejme, zda se dnes nedějí podobné věci, na první pohled vypadající pokrokově a nesporně, ale které mají v sobě nebezpečný potenciál. Třeba snahy posílit právní subjektivitu nedospělých dětí a umožnit, aby vysoudily na rodičích třeba své kýžené hračky. Ano, i takové nápady jsou dnes zcela vážně navrhovány. A k těm ženám? Nevolí „blbě“. Osobně si myslím, že ženy mívají dokonce lepší politický instinkt než muži. Muži řeší velké abstraktní ideály a situaci někde v Indočíně nebo Zimbabwe, ženy řeší rodinný rozpočet, chod domácnosti, vzdělání dětí a podobně, jsou praktičtější a vidí politiku více přes konkrétní zájmy, což bývá mnohdy lepší vodítko. 

Vy myslíte, že ten hlas pro ženu odstartoval rozpad tradiční rodiny? Co dalšího dnes tradiční rodinu ohrožuje – proti čemu byste byl, nebo jaké již zavedené věci byste zrušil?

To je správná otázka. Asi ani neodstartoval, ale byl průvodním a nejspíš i akcelerujícím momentem. A co rodinu ohrožuje dnes? Vypjatý feminismus, bláznivý genderismus, antidiskriminační agenda a takzvaná volba pohlaví. Ale třeba i sociální politika.   

Proč vlastně tolik chcete vystoupit z EU, uvědomujete si všechna rizika? Na příkladu větší Británie vidíme, jak ji to ochromilo (politický provoz, byznys, ale hlavně emoce a rozdělná společnost)?

Na příkladu Británie vidíme maximálně leda to, že vládnoucí politické elity chtěly něco úplně jiného než lid. Lid jim v referendu dal úkol a ony ho teď sabotují. Nakonec ale brexit dokončen bude a Británie na něm vydělá. Nebudou ji svazovat nesmysly z Bruselu a nebude omezena ve vztazích a obchodě s celým ostatním světem, což dosud je. A ještě něco: Pohlaváři EU nyní křičí, že prezident Trump torpéduje volný obchod a že EU přece obchoduje se světem férově. Jak by tedy mohl odchod z EU někoho poškodit, když EU prý neprovádí protekcionismus a chová se férově ke členům i nečlenům? Není možné tvrdit obojí: EU prosazuje volný obchod a odchod z EU by nás zničil. Ne, EU volný obchod neprosazuje, zvýhodňuje vnitřní obchod, ale členové za to platí krutou daň v podobě ekonomiky a společnosti svázané tisíci vnucenými regulacemi. Bez nich by se nám dýchalo lépe.

Děkuji vám za vstřícnost,

s úctou, Václav Dolejší