Datum vydání: 17.3. 2011

Zdroj:  Magazín Mladé fronty DNES    Autor: MARTIN KOMÁREK

Rubrika:  Téma dnes    Strana: 22    ID: MF2011031706043651

Já ješita

Kolegovi se povedl satirický text do tohoto magazínu. Napsal jsem mu mail: „Skvělá práce! Jen jeden člověk v zemi by to udělal líp!“ Můžete třikrát hádat, koho jsem tím myslel.

Jsem ješitný, nebo si ze své ješitnosti dělám legraci?

Hodinu se motám po Hradci Králové, vedle mě na sedadle automobilu krásná dáma. Klidně před ní přiznám, že se vůbec neumím orientovat, a nestydím se za svou nervozitu. Jiná má kamarádka říká: „Ty jsi úplně bezbranný, ty přiznáš všechny svoje chyby.“ Ano. Neumím se orientovat. Neumím zpívat. Neumím tančit. Jsem tupý na jazyky. Neumím utěsnit kohoutek ani postavit zahradní domek.

Jenže mi na tom vůbec nezáleží. Ale když přijde na věci, na kterých mi opravdu záleží…

Když říkám, že mi nevadí, že Viewegh prodává desetitisíce knih a já pouhé tisíce (když mám štěstí), neb psaní je mé hobby, mluvím upřímně, nebo je to uražená ješitnost, která se takto maskuje?

O sexu a ješitnosti raději nic nepovím, tento magazín občas čtou nezletilé děti před dvaadvacátou hodinou.

JENOM CTIŽÁDOSTIVÍ?

Za symbol ješitnosti je považován pan prezident. Jeho poradce a přítele Ladislava Jakla jsem se zeptal, zda je Klaus ješitnější než jiní muži. Odpověděl: „Jistě, že je ješitnější než někteří muži. A méně ješitný než jiní muži. Můj osobní žebříček ješitnosti je tento: 1. Ladislav Jakl, 2. Martin Komárek, 3. Václav Havel, 4. Václav Klaus, 5. zbytek světa.“ Odpověděl jsem mu, že se vynasnažím posunout se aspoň o příčku výš.

Na to, zda jsou ješitní, jsem se zeptal několika vážených mužů. Někteří ješitnost přiznávají, většinou s nadsázkou, jiní se za ješity nepovažují.

Katolický kněz Zbygniew Czendlik: „Myslím si, že nejsem ješitný, sám o sobě bych radši řekl, že jsem ctižádostivý. Ješitný je pro mě ten, kdo ponižuje soupeře nefér způsoby, aby on sám vyniknul. Nepotřebuji nikoho shazovat, potřebuji dohánět…“ Známý advokát Oldřich Choděra: „Ješitný nejsem a nemám rád, když mě někdo chválí a říká, jak jsem skvělý. Takové lichocení není myšleno upřímně.“ Lékař a politik Boris Šťastný: „Samozřejmě, že jsem ješitný. Jak se mě na to vůbec můžete ptát?“ Moderátor, glosátor a anglista Ivo Šmoldas: „Jistěže jsem ješitný. Sebeklamné samolibosti tu a tam propadám, byť nikoli na dlouho, neb obhájit řečený pocit tváří v tvář holé realitě vyžaduje značné úsilí a já jsem přece jen spíše líný.“ Herec a režisér Martin Učík dokázal teorii soutěživosti a ješitnosti dokonce spojit: „Určitě jsem ješitný, ješitnost je součástí ctižádosti.“ Na „mužskou otázku“ otázku jsem se zeptal pro kontrolu i psycholožky a sexuoložky Hany Fifkové. Je ješitná?

„Přeložím-li slovo ješitnost jako samolibost nebo domýšlivost, tak možná v nějakém ohledu ano. Jsem člověk, který nerad prohrává. Nerada uznávám, že jsem třeba přecenila svoje síly nebo nadhodnotila svoje schopnosti.“ Jak vidno, příliš se její odpověď od mužských neliší.

CO SE MUŽŮ DOTÝKÁ?

Jeden politik je hrozně rád, když ho poznávají lidé. Není nadutý, s každým se dá rád do hovoru. Když ho ale někdo mine, aniž by ho poznal, zasmuší se a zesmutní.

Jeden můj přítel se rozešel se ženou. „Už jsme žili jen vedle sebe. Neměli jsme nic společného. Ve chvíli, kdy mi sdělila, že má někoho jiného, posedl mě fantas. Začal jsem slídit. Začal jsem jí psát zamilované esemesky. Trvalo tři měsíce, než jsem pochopil, že to není ani nenávist, ani láska. Že ze mne mluví jen uražená ješitnost.“ To je nejspíš pravda. Mnoho mužů o ješitnosti neví, dokud není uražena. A co se mužů dotýká?

„Nejvíc se mě dotkne, když o mně někdo řekne, že jsem ješitný,“ směje se Zbygniew Czendlik.

Martin Učík je mnohem vážnější: „Dotýká se mě negativní nebo nespravedlivá kritika. Nebo vůbec žádná kritika, přehlížení.“ Ivo Šmoldas je dotčen, když se „nedočká chvály okolí v míře, kterou považuji za přiměřenou“.

Říká se, že muž svede každou ženu, pokud jí dostatečně dlouho dostatečně přesvědčivě lichotí. Muž nejspíš potřebuje být chválen za své skutečné nebo domnělé přednosti. Hlavně však za to, za co chce být chválen.

Není to ale tak, že muži jsou dnes přehnaně ješitní, až hysteričtí proto, že jejich role pánů světa končí? Otevírá se svět samostatných žen, které si mohou vybrat, jestli potřebují ochránce, chodící peněženku, plyšáka, či dokonce filozofa na hraní. Často mohou vystřídat všechny čtyři varianty nebo, pokud zvládnou časový management, je mohou mít najednou…

Ztrácejí muži svou společenskou roli a sebevědomí?

Zbygniew Czendlik je o tom přesvědčen: „Už jsme ztratili sebevědomí. Dokresluje to, co je ještě horší než ztráta sebevědomí, že jsme impotentní. A to nemyslím jen na reprodukční poslání muže, ale obecně na naši zženštilost.“ Boris Šťastný tvrdí, že on sám sebevědomí neztrácí, ale ve společnosti to vidí: „V Česku je tento negativní trend na vzestupu. Není to primárně vlivem žen vrstevnic, ale matek. Muži si do vztahů přináší schopnost se podrobit a ženy toho využívaj, často i zneužívají.“ Ivo Šmoldas je optimističtější: „Imponovat dnešním, veskrze samostatným ženám je náročnější než ohromovat puťky. Pokud se to mužům stále ještě vede, nemělo by jejich sebevědomí nijak strádat, spíše naopak.“ Jedna bankéřka mi na otázku, zda jí připadají muži ješitnější než ženy, řekla: „Jednoznačně. Nebo jsem potkávala nesprávné muže.“ A není to tím, že jste ty ješitné muže vyhledávala? „Možná,“ odpověděla s úsměvem sebevědomých žen.

To může být dobrá zpráva pro nás ješity. Silné ženy mají rády ješitné muže.*

***

Jak to vidí JANA BENDOVÁ

Chvála mužskému samožerství Ješitnost je prý typicky mužská vlastnost a navrch děsně špatná. Nesmysl! Vím, o čem mluvím. Celý život žiju v jakési pánské šatně. Posuďte sami: mám otce a dva bratry, manžela a syna, pět kolegů, šéfa i nadšéfa. A to nemluvím o skupince externích spolupracovníků, jak jinak než mužů. Ženu kolem sebe hledám žíznivě jako proutkař vodu. Maminka žena sice je, ale ta dáma je světice z téměř jiného než našeho světa. A tak na svou čest a kočičí svědomí prohlašuji – muži nejsou ješitní. Pouze zcela racionálně hodnotí své schopnosti. Jsou moudří, energičtí, kreativní, inspirativní, zdatní, ohleduplní, vůdčí, sebejistí, výkonní, suverénní… (milé dámy, dosaďte si dle své zkušenosti ostatní skvělé vlastnosti pánské poloviny lidstva). Máte-li snad dojem, že se svými přirozenými vlastnostmi nemístně chlubí, nedejte se zmást, nechichotejte se, pokud před vámi rozvinou vějíř svých dokonalostí jako pávi ocas. Oni jen pokorně naslouchají pokynům, které jim v úsvitu dějin do mozků vtloukla příroda: Buď lepší než soupeř, vyzdvihni sebe, soka poniž, staneš se vůdcem smečky, pak tvé geny zvítězí. Soupeřte a množte se! Chcete-li tomu biologickému předurčení říkat ješitnost, budiž. Ale je to skrz naskrz pozitivní vlastnost. Ješitnost je hnacím motorem růstu osobnosti, povzbuzuje k lepším výkonům. Rivalita je matkou pokroku. Muže oukropka, bačkoru a nemrcoucha, ruku na srdce, si žena-samička nevšimne, ani kdyby cinkal jako rolnička. My ženy máme tendenci se tomu samožernému mužskému čepejření pošklebovat, obracíme oči v sloup, pohrdavě cukáme koutky. Chyba! Geniální větu, kterou by se ve jménu zmíněného pokroku měla naučit každá z nás, jsem zaslechla v jednom béčkovém filmu. Ona, vnadná krasavice, spočinula na hrudi obstarožního chlápka a pravila: Víš ty vůbec, jak jsi úžasný?! Tesat ji do kamene jako Desatero! Tu větu se snažím používat ve své „pánské šatně“ co nejčastěji. Abych mužům udělala radost? Kdepak. Jak pravila jiná moudrá dáma: Kde by byla moc žen, kdyby nebylo ješitnosti mužů. P. S. Tipněte si, koho napadlo, abych napsala tento sloupek. Ach ano, zase muže! Mého osvíceného, báječného a moudrého exšéfa.

ČTYŘI NEJVĚTŠÍ JEŠITOVÉ PODLE LADISLAVA JAKLA: ON SÁM, VÁCLAVOVÉ HAVEL A KLAUS A MARTIN KOMÁREK.

Jak to vidí LENKA TRÉGLOVÁ

Špička marťanského ledovce Můj pohled na mužskou ješitnost se od toho Janina na předešlé stránce liší o 180 stupňů. Vyrůstala jsem ve výhradně ženské rodině a studovala na kulturní větvi gymnázia, takže jsem se k mužskému světu přiblížila maximálně na tloušťku zdi mezi mojí třídou a vedlejší učebnou programátorů. Pozdější zaměstnání v ženských časopisech mě s muži svedla dohromady dvakrát – ve formě grafiků, kteří se v kanceláři nacpané estrogenem chovali tiše a způsobně. Když jsem se s mužskou ješitností setkala naživo poprvé, myslela jsem, že špatně slyším. Tehdy mi manžel vysvětloval, proč nemůže kamarádům prozradit pravý důvod své absence na pánském večírku. Koukala jsem jak zjara: „Takže ty jim musíš říct, že sis vzal semetriku, která ti nedává vycházky, protože přiznat, že se se mnou chceš koukat v televizi na Hercula Poirota, by bylo PONIŽUJÍCÍ?“ Později jsem narazila na další divadélka, která před sebou i světem muži hrají, aby jim nikdo nepocuchal peříčka. Předstírají přetržené šlachy, aby nemuseli říct, že je nebaví fotbal. Při pozdním příchodu do hospody naznačují kryptickými větami a spikleneckými úsměvy, že je zdržel tříhodinový sexuální maraton se sekretářkou, zatímco byli s maminkou nakupovat v metráži záclony. Případně jsou ve jménu své ješitnosti ochotni položit i život: „Samozřejmě, že na tuhle skálu vylezu. To dělám denně. Poslepu, pozadu a pravou rukou přitom dribluju kopačákem.“ A pak, bílí děsem, čelí výzvám, které před sebe postavili ovlivnění vlastností, jež je mi záhadou. Jakkoliv je pro mě ješitnost nepochopitelná (své slabé stránky ochotně přiznávám a můj život je díky tomu o dost klidnější i veselejší), musím přiznat, že za jisté podmínky je půvabná, až sexy. A to tehdy, je-li to ješitnost přiznaná. Je to jako kousek odloupnutého nátěru drsňáka, jako náhled do kuchyně špičkového šéfkuchaře, jako uvolněný výraz na obličeji Casanovy, který právě nikoho v potu tváře nesvádí. Někdy je to tak hezký, že jsem ochotná být i za semetriku. Ať se kluci baví.

MUŽ POTŘEBUJE BÝT CHVÁLEN ZA SVÉ SKUTEČNÉ I DOMNĚLÉ PŘEDNOSTI. HLAVNĚ VŠAK ZA TO, ZA CO CHCE BÝT CHVÁLEN.