Dobrý den, děkuji za pozvání do tohoto krásného města Olomouc. Jak jsem se díval na program dosavadního průběhu konference, nevím, jestli mám ještě co dodávat. Všichni jistě řekli strašně moc chytrých věcí, takže nevím, jestli budu k tomu nějakým přínosem.

Paní RNDr. Seitlová řekla správně, že úřad prezidenta republiky a prezident republiky má ve vztahu k instituci, o které je dneska řeč, svůj formální vztah. Ten vztah je založen dvěma instituty. Jedním je institut navrhování kandidátů a druhým, že jednou do roka VOP do rukou prezidentu republiky předkládá výroční zprávu o činnosti, kde jsou jednak základní data o tom, co úřad za ten rok udělal, ale lze z ní i vyčíst i to, jak společnost žije, jaké problémy mají a s čím se potýkají lidé, k čemu potřebují pomoc, v čem se obracejí na různé veřejné autority. Toto předání výroční zprávy probíhalo formou přijetí VOP, já jsem měl tu příležitost u tohoto přijetí bývat. Byla to vždy přátelská milá a obsažná debata, v rámci které došlo k formalitě základní, tzn. předání výroční zprávy. A to byla chvíle, pro mě, toho jsem okamžitě využil a dnes již zesnulému panu doktoru Motejlovi jsem v tu chvíli předával vlastní výroční zprávu „hradního ombudsmana“, který – pravda – nemá svoji samostatnou velikou budovu a nemá tolik lidí ani takový rozpočet, ale zase ho mám na starosti já. Je to Oddělení pro styk s veřejností, které spadá do mého Odboru politického v Kanceláři prezidenta republiky. To je jistá má komparativní výhoda v debatě o dnešním tématu, tedy ta, že opravdu s touto agendou nějakým způsobem do styku přicházím. Asi proto jsem byl pozván, abych poreferoval o postoji kanceláře prezidenta republiky na institut VOP.

Musím říct že na toto téma se vůbec necítím povolán cokoliv říct, protože my jsme na to žádnou poradu neměli, takže já nevím, jaké jsou postoje kanceláře prezidenta republiky k této věci. Budu radši mluvit o názorech a postojích svých.

Možná, že přece jenom je užitečné vrátit se do minulosti a připomenout si debatu, která předcházela přijetí zákona, jímž byl úřad VOP zřízen. Vzpomínáme si, zvlášť pamětníci mezi námi (nevím jestli úplně všichni, jak tady na vás koukám a představuji si ročníky vašich narození), že kolem toho byla politická diskuse a Václav Klaus, nynější prezident a můj nynější šéf, nebyl příznivcem toho, aby tato instituce vznikla. Kupodivu – a zdá se to skoro neuvěřitelné-, velmi podobný názor jsem měl já. A mám ho i nyní. Ale musím říct, že jsem se o tom blíže s Václavem Klausem nebavil, tak ani nevím, jaké byly jeho základní důvody, pro které se ke zřízení – abychom to odlišili, nikoli k existenci, k práci, k fungování – této instituce tvářil skepticky. A jestli si umím vzpomenout na tehdejší dobu, tak jeho základní argument byl, že se mu zdál takový úřad nadbytečný. Ne dostatečně přínosný a tudíž drahý, neefektivní, požírající peníze daňových poplatníků, tedy tak, jak všichni Václava Klause známe.             Musím říct, že důvody,  pro které jsem měl tehdy názory – kupodivu – podobné, byly trošku jiné. Já jsem považoval ustavení této nové instituce a její včlenění do ústavního politického systému ČR za přinášející určitá rizika. Ono mluvit o rizicích při jakémkoli opatření, nejen při zavedení nové instituce, ale jakémkoli opatření, které do dálky svítí dobrem, to není nikdy moc populární. To potom vypadá, že jste ten zlý a že nechcete to dobro. Lidé, kteří kritizují ony „evidentně pozitivní“ úmysly, bývají podezíráni z toho, že jsou zlí. Zpravidla ale mají pro své postoje jiné důvody.

Mými důvody nebyla rizika, která bych si dopředu hypoteticky spojoval s možná snad špatným budoucím fungováním toho úřadu, protože jestliže jsem nikdy neměl iluze, že by v takovém úřadu pracovali lidé čestnější, pracovitější, slušnější, poctivější, výkonnější, než v jiných institucích, neměl jsem ani předsudky opačného typu. Nikdy jsem neměl důvod si dopředu myslet, že by tam nutně museli sedět líní lemplové. Proto moje obavy nepramenily z rizik, která by mohla přinášet samotná kvalita činnost tohoto úřadu. Spíše jsem se zamýšlel nad nezamýšlenými důsledky zřízení úřadu VOP.

Nezamýšlené důsledky jsou fenoménem, nad kterým bychom se měli vždy zamýšlet. Už proto, aby se mohly někdy stát důsledky zamýšlenými. Jedním z nezamýšlených důsledků, kterých jsem se obával,  byla jistá nepřímá polemika iniciátorů vzniku této instituce s určitým pojetím státu. Dnes se špatně oživuje tehdejší debata a málokdo si ji dokáže v hlavě zpátky přehrát a aktualizovat, ale já jsem měl tehdy obavu, že stoupenci zřízení této instituce mají toto vidění: stát a jeho instituce jsou „jejich“, tedy těch „nahoře“, zatímco my lid chceme nějaký úřad svůj. Vím, že to hodně zjednodušuji, ale něco na tom je a tento přístup k věci jsem považoval za nepřijatelný. Tedy ten, aby dopředu občan, daňový poplatník, veřejnost, člověk považoval jakoukoli státní instituci za „jejich“ a měl by tím pádem potřebu mít nějakou alternativní, „svoji“.

Přitom i její odvozenost je stejná jako všech ostatních. Stát ji zřizuje zákonem jako všechny ostatní, financuje ji, napojuje ji na systém ostatních orgánů státní správy, takže se od těch ostatních institucí neliší. Ten fenomén odcizení se svým institucím, ten jsem považoval za sporný a říkám to teď při všem vědomí, jak abstraktně tyto věty teď možná před vámi působí. Já si ale nemyslím, že jsou to věty ryze abstraktní. Ony souvisejí s určitým pohledem na svět, na člověka, na občana, na stát, na JEHO stát, souvisejí s potřebou nedovolit, aby stát byl vnímán jako „jejich“.

Další potenciálním rizikem, jak jsem se na to tehdy díval, byl možný konflikt institucí. Protože ne zcela standardní začlenění úřadu VOP do jisté míry stabilizovaného ústavního politického systému toto riziko přinášelo. Bylo už dopředu jasné, že občané se budou na tento úřad obracet především kvůli svým konfliktům s jinými institucemi a hledat u něj pomoc. Tzn. role různých institucí ve vztahu k občanu jsou najednou jakoby jiné, jiná je pak i identifikace různých institucí s každým konkrétním problémem a v tom jsem také viděl určité nezamýšlené potenciální riziko.

Tím nechci říct, že jistý zdravý konflikt institucí někdy není namístě. Ono zas když ti papaláši a úředníci příliš drží pospolu, jeden druhého kryje napříč institucemi a drží určitou nepsanou solidaritu, tak to občana zavírá do určité bezvýchodné klece, kde všude naráží na podobnou neochotu a pasivitu. Takže nechci říct, že potenciální konflikt institucí má 100 % záporů a žádný klad. To vůbec ne. Ale určitá kontrolka mi tam bliká, určitý potenciální problém z onoho konfliktu institucí tam může nastávat.

Třetí důvod byl pro mne nejdůležitější. Obával jsem se a obávám se dodnes, že fungování VOP – a to dokonce čím lepší, tím hůř – povede k obrovskému alibismu ostatních institucí. Nedělají to, co dělat mají, s vědomím, že to nějak za ně vyřídí tento úřad. To vůbec není žádná abstrakce, co teď říkám. To potvrzuje denní praxe. To, že jsme nešli cestou, aby úřady dělaly konečně svoji práci pořádně, ale vlastně jsme implicitně vyslali vzkaz, že ji za ně bude dělat někdo jiný, tím se oslabila zpětná vazba některých institucí a oslabily  kontrolní i sebekontrolní mechanismy institucí, které přicházejí do kontaktu s veřejností.

Mluvit dnes v roce 2010 o tom, komu ten vývoj dal zapravdu, nemá v podstatě žádný smysl. Smysl v tom významu, že bychom snad chtěli prošlou cestu přehodnotit a zkusit žít znova a prožít si ta poslední léta opět od začátku. To prostě nejde. Mluvím o tom jen proto, abychom se nad nezamýšlenými důsledky  zamysleli dnes, při dnešních rozhodováních. Můžeme si z toho vzít příklad pro debatu o jiných podobných bohulibých opatřeních.

Dnes úřad VOP funguje. Podle mého hlubokého přesvědčení funguje dobře. Jeho „zajetí“ určitě nebylo jednoduché. Také jsem byl před lety u vzniku jedné instituce úplně od nuly a vím, že není vůbec snadné, najít si vůbec svůj modus vivendi – modus vztahu s jinými institucemi, naučit se s nimi komunikovat produktivně, aby se ony instituce necítily ublížené, tlačené ke zdi, aby vztahy s nimi vedly k produktivitě, aby z toho mohl mít užitek člověk, o kterého při řešení problémů mělo jít.

Kdybychom snad přeci jen hodnotili, kdo měl  v tehdejší debatě o zřízení úřadu VOP pravdu, což – dopředu říkám – snad ani nelze, a jako kritérium bychom vzali samotné fungování úřadu, našli bychom více kladů než záporů. To by ale bylo jen jedno kritérium takového hodnocení.

Druhým kritériem by měl být pokus podívat se právě na ony nezamýšlené negativní důsledky a to vůbec není jednoduché. Měřit míru alibismu magistrátů, ministerstev a dalších orgánů státní správy, to dost dobře nejde. Ale přestože to nejde, neznamená to, že bychom se nad tím nemohli zamýšlet. U mnoha jednotlivých případů si můžeme klást otázku, zda existence úřadu VOP není přeci jen poněkud sporná, protože jejím důsledkem bylo to či ono pasivní či alibistické rozhodnutí nebo dokonce nerozhodování kompetentní instituce.

Třetím kriteriem, podle kterého by bylo možné dnes hodnotit přínos zřízení úřadu VOP, je názor veřejnosti. Samozřejmě, že ten názor veřejnosti je jednak autentický a jednak zprostředkovaný.

Názor autentický, to jsou tisíce a tisíce autorů všemožných podání, stížností, proseb. Tady bych si dovolil soukromý odhad, že velká většina z nich se cítila nějakým způsobem uspokojena ve svých prosbách a žádostech  a že by si na úřad VOP nestěžovala. Myslím si, že velká část z nich má důvod i poděkovat a má pocit, že se o ni zde někdo – narozdíl od jiných úřadů – postaral.

A pak je zde ve veřejnosti panující pocit zprostředkovaný, tedy jak o úřadu VOP mluví politici, jak o něm referují média. Není v ústavním a politickém systému ČR jiná instituce, která by to měla u médií tak dobré, jako VOP. Žádná jiná ústavní instituce nemá svůj vlastní televizní pořad, který by přátelsky či neutrálně pravidelně referoval o její činnosti. Úřad VOP v médiích je prostě „hodný chlapec“. Je to ten kladný hrdina a onen zprostředkovaný názor veřejnosti je toho indikátorem. O tom jsem přesvědčen. Důvodů, proč tomu tak je, je jich několik. Jedním z nich je prvotní zaujetí pozice tohoto úřadu, jeho určité postavení se proti těm ostatním, proti těm „jejich“.

Chci ale upozornit, že tento postoj médií může být velmi vrtkavý a že ho může změnit např. osoba v čele. Nebo několik kauz. Dodneška jsem neslyšel, že by se na prvních stránkách novin někdo zabýval sídlem VOP či čerpáním jeho různých fondů. Toto se může změnit během několika týdnů, pokud to pro nějakou zájmovou skupinu v médiích začne být z nějakého důvodu  zajímavé, třeba z důvodu nějaké zvláštní kauzy. Nemyslím si, že za pana doktora Voleníka se psalo o NKÚ jako dnes. Tehdy byl NKÚ také hodný chlapec. Dnes je to zlý ošklivý kluk, kterému je potřeba každou chvíli nadávat. Proto bych na přízeň médií úplně nespoléhal, ale naprosto souhlasím s tím, že obecné přijetí úřadu VOP ve veřejnosti je dobré a že je součástí celkového hodnocení úspěšnosti a prospěšnosti úřadu.

Určitě tady promluvili a promluví daleko větší znalci, než jsem já, o dalším, budoucím vývoji. Především legislativy, na které je založen VOP. Zákon byl – pokud vím – 2x novelizován, vždy s určitou snahou posílit jeho postavení v systému ústavních institucí a umožnit provádět samostatně některá šetření a některé úkoly, což na jednu stranu mohlo přinést vyšší efektivitu konání tohoto úřadu, ale opět mohlo přinést intenzivnější negativní nezamýšlené důsledky v podobě konfliktu institucí. Je dost možné, že přesně k tomu dochází a došlo, ale o tom by určitě mohli mluvit lépe ti, kdo tu práci sami dělají.

Dnes je určitě možné říct, že ve společnosti i v kontextu institucí je úřad VOP stabilizován a dokonce lidé daleko více chápou jeho kompetence a určitě méně se na něj obracejí s pitomostmi, které vůbec neodpovídají jeho pravomocem a možnostem. Určitě daleko víc lidí chápe, v čem je zrovna právě tato instituce dobrá a použitelná pro konkrétní jejich případ, a naučili se ji používat.

Musím, to by mi nedalo, využít této chvilky, abych také řekl nějaké slovo o tom, o čem jsem se zmínil na začátku –  o institutu „hradního ombudsmana“. Já mám v úřadu hlavy státu funkci ředitele politického odboru. Politický odbor má dvě oddělení, jedno je odd. expertů, poradců, a to druhé je odd. pro styk s veřejnosti.

V tom oddělení pracuje pět právniček plus administrativní pracovnice. Právničky, protože jsou to všechno dámy. Jsou to dámy většinou těsně předdůchodového věku, velmi zkušené a odborné i s velkou mírou empatie a pochopení pro různou strukturu těch, kdo se na pana prezidenta obracejí.

Tato instituce není na Hradě jediná, která se zabývá různými podáními či stížnostmi, obrovské množství lidí se obrací i na první dámu, Livii Klausovou, která má také maličký sekretariát a umí některé věci, třeba v souvislosti s charitativními fondy, řešit.

Faktem je, že v mnoha věcech toto malé hradní pracoviště a úřad VOP jsou nesrovnatelné. Velikostí, počtem lidí i kompetencemi. V jedné věci to ale srovnatelné je a to v té nejdůležitější. Nejdůležitější proto, že při studiu nějaké instituce nás určitě nezajímá nejvíc to, jak jsou tam velké kanceláře, jaké jsou tam kompetence jednotlivých oborů mezi nimi, ale co dělají. Co dělají, čím se zabývají. A právě ta materie je v obou případech podobná. Jsou to prostě trápení lidí, občanů ať už domnělá, či nedomnělá. Proto ta čísla i struktura práce tohoto oddělení a úřadu VOP jsou velmi podobné.

Mám před sebou výroční zprávu našeho odděleníčka za rok 2009, kde byl „nápad“ 2702 různých podnětů. Jsou tady rozděleny na 35 kategorií. Řeknu namátkově – občanské právo 234 podání, občanské soudní řízení 450, sociální pojištění 121, nájmy bytů a nebytových prostor 169, finanční pomoc 134, trestněprávní problematika 348. Tady mám na to krásné

grafy, kdyby se na ně chtěl někdo podívat. Ve sloupcích je i vývoj v jednotlivých měsících.

Je tu třeba jedna drobnost, odlišnost od kontaktu občanů snad se všemi ostatními úřady – a já myslím, že to bude podobné i u úřadu VOP – že se tam neprojevuje prázdninový pokles. Prostě tito lidé mají starosti permanentně a nejsou to zrovna lidi, kteří by odjížděli na 6 týdnů někam na Riviéru, jsou často i nezaměstnaní a proto pro ně není rozdíl mezi prázdninami a neprázdninami, čili jinde běžný letní pokles se tam neprojevuje.

Kdybychom mluvili o struktuře lidí, kteří se obracejí na úřad prezidenta, zase tam bude velká podobnost s úřadem VOP. Jsou to za prvé kverulanti a grafomani, cvoci. To známe, ti se obracejí na každého, kdo je vidět, a úřad hlavy státu je vidět, ale vidět je třeba i známý novinář nebo zpěvák. Vsadil bych se, že i takovému zpěvákovi nebo herci píšou lidi, co jim udělal soused ošklivého, a čím je kdo víc vidět, tím víc je takových lidí. Ale nechci to nějak shazovat.

Pak je to velká skupina lidí naivních, kteří neznají kompetence a kteří si myslí, že prezident je náčelník státu a že může jednotlivým úřadům říct: udělejte to, zařiďte to. Prostě tak, jako když psali báťuškovi carovi stížnosti na gubernátory. Jsou to lidé, které chtějí poradit, kteří se nedostanou ke svému advokátovi, kteří se neorientují v právním prostředí, kteří se neorientují v kompetencích jednotlivých institucí, a věřte, že jich je opravdu hodně. Jsou to smutné příběhy, jak někdy onou neinformovaností a dezorientací ve veřejném složitém prostoru si někdy lidi mohou ublížit.

Je možné takovýmto lidem hodně pomoci, ač jsou to často lidi, kteří chtějí intervenci. Úřad hlavy státu,  narozdíl od VOP, nemá přímé možnosti konat, ale musím říct, že jsem velmi smutný z případů, kdy jeden dotaz od nás třeba na správu soc. zabezpečení nebo na nějaký jiný úřad vyvolá okamžitou reakci v případu, který nebyl řešen 5 let.

Ti lidé pak napíší, poděkují, skoro vidíte slzy na papíře, že konečně jim někdo pomohl. Mám tady k tomuto bodu na papíře napsáno velké PROČ? Proč až dopis z Hradu musí zafungovat, proč to nemůže fungovat samo!

A pak jsou to lidi – a u toho končím, protože vím, že povídám dlouho -, kteří mají nějaké osobní trápení a kteří mají zvláštní intimní vztah k nějaké instituci. Prostě si chtějí postěžovat. A já bych tuhle skupinu vůbec nepodceňoval a myslím, že jednou z rolí jakékoli veřejné instituce je s tímto typem lidí umět komunikovat, chovat se k nim vlídně, neodbýt je, ve své odpovědi dát najevo, že to někdo fakt četl a ne že je to neutrální úřednický blábol. Mají právo na pocit, že se někdo jejich starostí zabýval, že se snaží je chápat, že s nimi třeba jenom cítí, i když možnost pomoci jim nemá.

I kdyby úplně všechny instituce pracovaly dokonale a nebylo si na co stěžovat, pořád bude k něčemu ta obrovská možnost úřadu, který tu reprezentuji, i úřadu o kterém je dneska největší řeč, i všech ostatních státních institucí umět i s tímto typem lidí komunikovat, vlídně mluvit, protože chceme, abychom žili ve vlídném státě. Děkuji pěkně.