Tisíckrát opakované mýty, překroucení reality, účelové fikce, to vše žije vlastním životem. Záměrně zkreslené interpretace vytváření prostředí pro rozhodování, pro vznik nálad, pro popularitu politických stran a politiků, pro veřejnou podporu či nepodporu některých řešení či společenských receptů. Když do této atmosféry zahalasí někdo o hrozící médiokracii, mám sto pokušení mu zatleskat.

Média jsou plná novinářů, kteří nechtějí dělat noviny pro čtenáře ale spíše pomáhat svým oblíbencům, plná nedávno poražených politiků náhle si hrajících na politology a nezávislé analytiky. Jsou plná těch, co sledují vlastní zištné cíle a tváří se přitom, že hájí zájem obecný. Je dobré tyto případy odhalovat, prokazovat, upozorňovat na ně. Je dobré ukazovat na novináře, kteří zcizili svazácký list, ve kterém pracoval a nyní mají uloženo na knížce pět miliónů z prodeje vykutáleně získaných akcií. Je dobré ukázat na finanční zájmy bojovníku za svobodu slova z Kavčích Hor. Je nezbytné konkurovat jejich tendenční žurnalistice znovu a znovu prezentovanými protiargumenty, i když to ve státním mediálním prostředí není nijak lehké. Není ale dobré, když nás sklíčenost z tohoto často marného boje vede k myšlence, že novináři vládnou a že jejich moc je třeba krotit mocí státní. Proto odolám pokušení tleskat a podívám se na věc trochu teoreticky.
Pojem „médiokracie“ nelze přeložit jinak než jako vládu sdělovacích prostředků. Existuje něco takového? Vládnou u nás média? Jsem přesvědčen že ne. Aby někdo vládl, musí mít moc. A tu média nemají. Navzdory tomu, že mnozí mediální specialisté tvrdí opak.

Nesměšujme vliv a moc
Velmi škodí podobným debatám, když se v nich pojem moc s pojmem vliv zaměňuje. Moc je vždy spojena s rozhodováním, a to s rozhodováním kolektivním. Kolektivní rozhodování (včetně své odrůdy zvané demokracie) má tu vlastnost, že jeho výsledek, čili rozhodnutí, se stává závaznou normou pro celý kolektiv (i pro ty jeho členy, kteří s ním nesouhlasí). Proto jeho účinnost vždy musí být vynucována násilnou formou (v různých podobách). Míti moc tedy znamená mít možnost rozhodovat či být významným účastníkem rozhodování o osudech jiných lidí a mít možnost výsledné rozhodnutí násilím (spolu)vynucovat.
Mít vliv pak znamená pouze být jedním z faktorů, které na rozhodování působí. Každé rozhodnutí vzniká v prostředí, ve kterém se kombinuje účinek mnoha vlivů. Mohou to být vlivy nenápadné, dílčí, ale i rozhodující. Avšak i u těch nejvýznamnějších vlivů se výsledný efekt nakonec realizuje vždy prostřednictvím procesu rozhodování, čili výkonem moci. Pokud je moc standardně kontrolována a proces rozhodování podléhá běžným demokratickým pravidlům, není na místě hysterie kolem „moci médií.“
Někoho takové slovíčkaření může otrávit nebo vést k reakci, že je přece jedno, co nás ohrožuje, zda velká moc či velký vliv, pokud oním vlivem či mocí disponuje někdo, kdo je způsobilý poškozovat naše zájmy. S tím nesouhlasím. Jedno to není. Jednak kvůli tomu, že ohrožení mocí je přímé, zatímco ohrožení vlivem je nepřímé a realizovatelné opět pouze prostřednictvím moci, jednak se negativní dopady moci a vlivu od sebe liší hloubkou efektu na naše životy. O tom by bylo možné vést dlouhé debaty, na jejichž výsledek si nedělám zvláštní nárok. Zcela mimo debatu však je, že proti ohrožení něčí mocí se musíme bránit úplně jinak, než proti ohrožení něčím vlivem.
Proti ohrožení mocí je nejlepší se bránit – banálně řečeno – prostě tím, že moc budeme umenšovat. Neustále je třeba se starat, aby se zmenšoval prostor pro kolektivní rozhodování a zvětšoval prostor, ve kterém panuje rozhodování individuální. Někdy je ovšem tato snaha ve vyložené defenzívě, protože prvky kolektivního rozhodování se pod nejrůznějšími záminkami (hlavně ochrany tzv. veřejného zájmu či potřeby prevence proti voluntarismu jednotlivců) neustále vlamují do prostředí naší individuální svobody. Když už první bitvu prohrajeme a kolektivní rozhodování začne okupovat prostor, který mu nepřísluší, pak se alespoň snažme, aby toto rozhodování a nutné projevy násilí, které jsou s ním spojeny, byly realizovány v rámci veřejně kontrolovatelných pravidel, tedy demokraticky. Nejprve ale pro jistotu nevzdávejme bitvu první a vždy, když je to jen trochu možné, se k ní vracejme. Ne že bych si liboval ve válečnickém slovníku, ale surovost a necitlivost k suverénnímu a neopakovatelnému jedinci a jeho potřebám, které jsme denně svědky, nutí být tváří v tvář moci neustále v „plné polní.“

Před vlivem nejlépe chrání vliv
To ale neznamená, že i „pouhý“ vliv médií nestojí za to, abychom se mu podívali na zoubek. I od něj, mnohdy nenápadně, plíživě a potichu vyrůstají tendence rozleptávat naši svobodnou vůli. Proti hrozbě vůči svobodě prostřednictvím vlivu (tedy i vlivu médií) ale rozhodně není správné stavět ani snahu umenšovat sám fenomén vlivu, ani zadrátování tohoto vlivu sítí pravidel a jejich kontrolorů a vynucovačů. Před vlivem nás totiž nejlépe ochrání. vliv. Před vlivem jedním vliv druhý, třetí.
S vlivem je to totiž podobné jako s osobním či skupinovým zájmem. Je také naprosto legitimním a všudypřítomným fenoménem a jakékoli pokusy ho kontrolovat či omezovat vždy skončí u omezování svobody. Nebezpečím vlivu straší zejména ti, co nejsou spokojeni s vlivem vlastním. Zájem i vliv začnou být oprávněně chápány jako problematické, až když začnou růst do nebe. V obou případech – vlivu i zájmu – je nejlepším lékem otevřené pluralitní a konkurenční prostředí. Vektory jednotlivých vlivů se navzájem sčítají i odečítají, ruší se, inspirují, hlídají se i eliminují, konkurují si i se vymezují.
Takové otevřené prostředí ale nelze chápat jako prostředí, ve kterém se někdo zvenčí stará, aby některý z vlivů nebyl příliš „vlivný.“ Pokud totiž některý z vlivů získá navrch ve zcela otevřeném prostředí, pak to asi má svou hlubokou logiku, kořenící v reálných poměrech zájmů, potřeb a hodnot mezi lidmi. Otevřené neregulované prostředí navíc vždy nakonec zajistí vyrovnání a vyvážení vlivů. Možná pro někoho příliš těžkopádně a zdlouhavě, zato však zaručeně stabilněji a v přirozených proporcích.

Média jako nositelé vlastního zájmu
Za zmínku určitě stojí opomíjená dvojakost přítomnosti moci i vlivu v médiích. Média totiž fungují za prvé jako objekt a tedy nástroj moci a vlivu někoho jiného, za druhé jako subjekt, tedy šiřitel zájmů vlastních. Měli bychom zpozornět vždy, když média pod záminkou veřejného zájmu hájí pouze zájem stavovský. Jsou to případy, kdy se média bijí za lepší podmínky podnikání ve své oblasti, jenomže jejich lobby má pro nás tu nevýhodu, že se o něm dovídáme jen prostřednictvím právě samotných lobbistů. Týká se to třeba tiskového zákona, nároku na zvláštní přístup k informacím pro novináře ale i méně nápadných témat. V takových případech to my, coby spotřebitelé, máme dost těžké, protože proti nám stojí zformovaná fronta spojená společným zájmem a tudíž bez konkurenčních či pluralitních pohledů na věc. V oněch případech, kdy se jednotlivá média bijí za svůj vlastní dílčí zájem, zájem svého vlastníka či nakladatele, jsme často také klamáni předstíráním, že jde o jakýsi objektivní veřejný prospěch. I zde nám však zpravidla pomůže konkurence, a to ve vlastním zájmu. Ta obvykle velmi rychle odhalí skrývaný soukromý zájem u svého konkurenta.

Média v cizích službách
V roli, ve které média vystupují jako zprostředkovatel zájmu jiného subjektu, mohou fungovat na základě různých typů motivace. Zprostředkovatel cizích zájmů může být médium dobrovolně, na základě ideových či jistých strategických pragmatických pohnutek, v zásadě ale – v těchto případech – na vlastní odpovědnost. Zde existuje problém jediný: míra explicity vyjádření onoho zprostředkování. Recipient nepochybně rád vidí, proč mu kdo co říká a za kým stojí.
Médium může cizí zájmy zprostředkovávat za protislužbu, a to už může být problém významnější. Spadají do něj různé formy tvrdé i měkké korupce médií i jednotlivých novinářů zájmovými skupinami ekonomického i politického světa. Z dlouhodobého hlediska i v tomto případě nejde o konec světa, neboť médium si časem uvědomí cenu tohoto zprostředkování. Každý krok, který médium učiní z jiných pohnutek než ze snahy vyhovět poptávce recipientů, musí buď někdo zaplatit, nebo jde na vrub média, a obojí si plátci většinou nemohou dlouhodobě dovolit. Problém proto nevzniká ani tak na straně médií (čili potenciálně korumpovaných) ale subjektů, které si vliv objednávají (čili potenciálně korumpujících). V případě například veřejné sféry totiž mohou tyto subjekty platit pouze hodnotami, o které připraví veřejnost, a to za jejími zády.
Zvláštní formou předchozí varianty je zprostředkovávání cizích zájmů pod násilným tlakem, v důsledku vydírání. Pokud je subjektem takového vydírání nositel moci, pak už jde o formu těsně sousedící s reálnými přímými formami dopadu moci na média, jakou je cenzura. Legislativní opatření, uskutečňovaná pod záminkou veřejného prospěchu, ale nemusí být od těchto projevů příliš daleko. I s mírou regulace totiž lze docela dobře obchodovat. Médium buď prokáže vůli ke spolupráci s konkrétním mocenským subjektem, nebo mu hrozí zásadní zhoršení podmínek pro svobodné podnikání. Dokonce jsme svědky aktuální přípravy nikoli univerzálního, plošného, ale naopak velmi selektivně cíleného dopadu legislativních opatření.
Někde tady plynule přechází celá jedna velká skupina modelových vztahů médií vůči vlivu a moci z kategorie, ve které jsou média subjektem – tedy původcem nebo zprostředkovatelem – vlivu, do kategorie, v níž jsou média naopak objektem vlivu, nebo lépe jeho terčem. A zatímco o té první kategorii se pořádají konference, vymýšlejí se komplikované normy, kvóty, zákazy a různé další způsoby krocení, o druhé se nemluví skoro vůbec, a když už, tak pouze z pozic úzkých stavovských zájmů a nikoli z principiálních důvodů, pro které je třeba chránit svobodu (i podnikání) vždy a ne pouze je-li aktuálně ohrožen náš (jeho, jejich) subjektivní zájem.

Svět médií je součástí našeho světa
Nemohu si v této souvislosti odpustit poznámku na adresu různých tzv. mediálních odborníků. Je jim společná jedna věc: nedívají se na svět médií civilně a standardně jako na prostě jeden z mnoha oborů podnikání či obecně lidské činnosti a komunikace, ve kterém platí mnohem více univerzálních ekonomických zákonitostí než tak často a nahlas zdůrazňovaných specifik. Po celá léta a desetiletí tvoří tito experti napříč hranice jednu vzájemně dobře komunikující „partu,“ jejíž členové od sebe dokola opisují ve svých sociologických rozborech, přednáškách či novinových textech varovné výkřiky a fráze o naprosto mimořádném postavení médií v našem životě, o zvláštním nebezpečí, které přináší existence nedostatečně ochočených sdělovacích prostředků, a tedy o potřebě zvláštních nestandardních podmínek pro jejich činnost. Není divu. Jen tehdy, podaří-li se jim vyvolat atmosféru nutnosti zvláštních regulačních mechanismů, mohou se hned nabídnout, že to budou právě oni, kdo takové mechanismy vytvoří a budou uvádět v život. Jako si kapři nevypustí rybník, tak ani příslušníci třídy „mediálních odborníků“ nebudou nikdy tvrdit, že jejich obor snese v drtivé většině hledisek naprosto standardní podmínky i standardní přístup tvůrců legislativy. Pozbyli by své důležitosti a ceny na trhu.

Veřejnoprávní média: obchod s vlivem za cizí peníze
Jestliže já tvrdím, že i mediální podnikání je především podnikáním, pak musím přiznat, že existuje významná výjimka: tzv. veřejnoprávní média. Tlak trhu na ně působí jen velmi slabě, protože podstatnou část příjmu mají zajištěnu z veřejných zdrojů. Jestliže tedy chybí přirozený korektiv v podobě odezvy diváků a posluchačů, byl pro ně zkonstruován korektiv jiný – v podobě složitého mechanismu společenského zadání a veřejné kontroly. Tento text není věnován speciální problematice fungování veřejných médií, postačí tedy, když na jejich adresu poznamenám, že pro ně platí to, co pro byrokracii a veřejný sektor obecně. Budou fungovat vždy špatně, protože to plyne ze samé povahy věci. Když už ale jsou, zbývá se pouze snažit, aby mechanismus společenského zadání a veřejné kontroly onu míru definičního špatného fungování maximálně stačoval. A snažit se permanentně a ze všech sil, protože všechny zákony budou vždy působit opačným.
Veřejnoprávní média jsou fenoménem, ve kterém se moc uplatňovat nejen může, ale musí. Žádný jiný nástroj k jejich formování a ovlivňování není legitimní. Jestliže tato média objektivně jsou součástí veřejného sektoru a jestliže moc je mechanismem, kterým se uplatňuje kolektivní rozhodování o věcech veřejného zájmu, pak má takové tvrzení hlubokou logiku. V tomto ohledu nechápu snahy o nedotknutelnost veřejnoprávních médií. Takovou nedotknutelností může být myšlen pouze voluntarismus samotných pracovníků těchto médií, kteří by v případě své nedotknutelnosti mohli za veřejné peníze bez zábran buď prosazovat zájmy své vlastní, nebo z různých důvodů poskytovat prostor k partikulárním vlivům vnějším. Obě věci se ostatně u nás v poslední době dějí na plné obrátky. Dilema je zcela jasné: buď legitimní moc, nebo nelegitimní vliv.
Vesele na mne v této souvislosti působí požadavek některých profesních skupin, aby rady veřejnoprávních médií delegovaly samy tyto zájmové organizace, jejichž mnozí členové žijí z veřejných peněz, získávaných právě přes měkký článek veřejného sektoru, přes veřejnoprávní média. Straší přitom hesly o tom, že tato média prý nesmějí být pod kontrolou politiků. Politici ale nejsou marťani. Jsou to lidé, které společnost zmocnila k realizaci veřejného zájmu. V duchu obhájců nedotknutelnosti veřejnoprávních médií bychom mohli tvrdit, že o státním rozpočtu nemá rozhodovat parlament, ale členové ekonomické společnosti (to v lepším případě, protože u mediálních zájmových skupin nejde pouze o absenci společenského mandátu, ale dokonce o přímý konflikt zájmů). Mohli bychom také těmto lidem říci: ano, klidně si jmenujte tyto rady, ale složte se laskavě na ty čtyři pět miliard, které dosud veřejnoprávní média dostávají z veřejných prostředků. Kdo platí, ten ať poroučí. Veřejnost platí a veřejnost nemá legitimnější reprezentanty, než volené politiky (ať už si o výkonu jejich mandátu myslíme cokoli).
Ve sféře veřejného sektoru získala veřejnoprávní média přeci jen specifické postavení, a to konstrukcí „polštáře,“ který je vsunut mezi aktuální exekutivu (vládu) a tato média právě v podobě rad volených parlamentem. Můžeme tedy mluvit o jisté zředěné (existencí rad i zkonstruovanou oklikou přes parlament) závislosti těchto médií na výkonné moci (a v jiné studii se pak ptejme, jak by tato zředěnost měla být vysoká), ale v žádném případě nemůžeme mluvit o nezávislosti, natož o generální nezávislosti na státu či politice vůbec.

Nezávislost: koho a na čem
Pojem nezávislost médií se stal skoro zaklínadlem. Stojí proti druhému zaklínadlu: moc médií. Pravdivé není ani jedno. Média nemohou být nezávislá. Jejich činnost závisí jak na vlivech okolního klimatu, tak na moci veřejných institucí. Sama média pak moc mít nemohou, neboť nemají rozhodovací kompetence. Mají pouze šanci být jedním z vlivů.
Problém je dvojí:
a) nezávislostí argumentují především ti pracovníci médií, kteří by rádi upřeli mandátem veřejnosti disponujícím institucím uplatňovat zájem veřejnosti i v jejich oboru (především v tzv. veřejnoprávních médiích),
b) mocí médií pak naopak ti, co v údajném veřejném zájmu chtějí kontrolovat mediální svět (především vůči soukromoprávním médiím).
Je třeba se potýkat s obojím nebezpečím. V tom nám může pomoci odstraňování dosavadních mýtů a zaklínadel. Nástrojem může být zdánlivě banální přirovnání, trivializující pohled. Lidé, odvozující svůj vliv ze svého „patentu“ na problematiku médií, potřebují, aby tato problematika měla nádech čehosi speciálního, vymykajícího se obecným či dokonce obyčejným kritériím. Proto nemají banalizaci svého oboru rádi. Přesto, či právě proto se jí na této půdě dopustím.
Banální příměr bych s jistou nadsázkou mohl použít na oblast médií. Co to jsou masová média? To je taková roura od něčeho k něčemu, na jednom konci poněkud rozšířená. Ze samotného faktu onoho rozšíření této roury odvozují někteří lidé její zvláštní kvality a z nich pak dále odvozují některé zásadní konsekvence, včetně údajné nutnosti regulačních opatření. Jenže tato roura nemá sama o sobě žádné vlastnosti, sama nepřináší ani žádnou kvalitu, ani riziko.

Média jsou o lidech
Banální přirovnání k rouře používám právě proto, abych zdůraznil, že média jsou pouze prostředníkem, jak už plyne z jejich názvu. Tvrdí-li někdo, že třeba televizní reklama má nějaký zvláštní manipulativní efekt, pak by si měl uvědomit, že tento efekt nemá ono médium, ale lidské sdělení. Daleko větří přesvědčovací vliv má kupříkladu podomní obchodník či pojišťovací agent. Jenže těm zase schází patřičné rozšíření „roury“, tedy masová multiplikace. Lépe řečeno, masová multiplikace touto cestou by byla nesrovnatelně dražší než běžnými prostředky masové komunikace – tedy médii.
Ona roura, o níž mluvím, má na obou stranách lidi, jde od lidí k lidem. Čili celá problematika je o lidech:
a) jako o subjektech působení,
b) jako o objektech, které působení vyvíjejí.
Na obou stranách nejsou andělé ani ďáblové, což je představa, které také někdy propadáme. Myslíme si někdy, že ti, kteří jsou na tom užším konci roury, mají ďábelské úmysly, jak vnutit lidem na širším konci roury některé své standardy, svoje myšlení, priority apod., a že na druhé straně jsou jen oběti tohoto zvěrského tlaku. Není pravdou ani vize opačná: že na jedné straně jsou šiřitelé dobra, moudra, pravdy a lásky a na druhé straně pak hlupáci a tupci, kteří musí být k těm pozitivním médiím nejlépe připoutáni řetězy.
Ona roura samozřejmě není vždy jenom rourou. Nabývá ve speciálních situacích charakteru subjektu, sama se nějak chová. Mám na mysli případy, o kterých jsem mluvil: například když novináři bojují za zvláštní přístup k informacím, jako kdyby novinář byl něco víc než každý jiný občan. Spojují se v různá lobby tam, kde mají společné zájmy. I tady můžeme říci, že médium není vždy jen inertní roura bez vlastního vlivu přenášející sdělení z jednoho svého konce na druhý.

Někteří publicisté si médiokracii přejí
O specifikách bychom však měli začít přemýšlet až tehdy, když si uvědomíme znaky společné, znaky jednoduché. Celé debatě o médiích velmi prospívá zcivilnění a zjednodušení, možná, slovy některých autorů knihy Média a moc, i trochu bagatelizace, i když to není moc vděčné vůči třídě tzv. mediálních odborníků. Ti totiž právě z bagatelizace problému obviňují tak zvané mediální magnáty a politiky, kteří si prý chtějí jenom zvýšit moc.
Ocituji z této knížky jednu větu novináře Karla Hvížďaly. Ten napsal: „Média totiž v tomto světě výrazně spolurozhodují o tom, co budeme jíst, jaké výrobky si koupíme, koho zvolíme za politického reprezentanta a jakým směrem se bude rozvíjet naše společnost.“ Myslím, že právě to je jeden z vážných defektů celé této debaty, protože tento přístup přeskakuje definici slova rozhodovat, rozhodování, spolurozhodování a s ním související násilí a vynucení. Podomní obchodník či pojišťovací agent má rozhodně efektivní přesvědčovací metody, ale rozhodnutí přece vždy udělá zákazník.
Pan Brezina v této knize píše: „Pokud to záměrně trochu přeženeme, můžeme konstatovat, že v Americe píšete článek a druhý den padne vláda. V Čechách můžete o nějaké lumpárně stokrát napsat a nestane se vůbec nic.“
Viktor Dobal píše ve stejném sborníku: „Bylo mnoho případů, kdy média podloženými a přesvědčivými argumenty zpochybnila bezúhonnost těch nejvýznamnějších politiků, aniž by to přineslo nějaké závažnější důsledky.“
Martin Fendrych popisuje svoji zkušenost s člověkem, který říká: „Já už nemůžu Respekt číst. Myslím stejně, psal bych stejně, vadí mi stejný věci, ale ta bezmoc, že něco napíšeš a nic se nezmění. Šílený.“
Všechny tyto výroky mají jedno společné. Volají po médiokracii. Média by podle nich div neměla ustanovovat politiky do jejich funkcí a pak je zase odvolávat. Je zvláštní, že všechny tyto úvahy o frustraci z nedostatku moci médií mají společný ideový základ se svými zdánlivými protiklady. Totiž s těmi, kteří naopak fantazírují o mediální obludě, která, nebude-li spoutána, všechny nás sežere. Oba pohledy totiž berou média jako zvláštní samostatnou sílu. Buď bohužel málo silnou, nebo bohužel silnou až moc.
Jako příklad druhé varianty poslouží věta, kterou napsal do tohoto sborníku Tomáš Škrdlant: „V demokratické společnosti je principem kontrola každé vzrůstající moci, proč to neplatí také o moci televize?“ Čili vyslovil předpoklad – a ten už dál bohužel neanalyzoval – že médium není roura od někoho k někomu, ale že to je subjekt, který má vlastní hlavu, kusadla, pařáty a tudíž se chová v této pohádce jako samostatná bytost, samostatný partner a my s ním nějakým zvláštním způsobem musíme počítat.

Regulátorům se mýtus o moci médií hodí
Když se zamyslíme nad tím, jestli média mohou mít moc a mohou spolurozhodovat, zjistíme, že lidé, kteří to tvrdí, mají ambice prosazovat svoje vlastní zájmy prostřednictvím pák a regulativů, které mohou existovat a jsou obhajitelné jenom tehdy, když nám jejich autoři vnutí představu, že média moc mají. Proto podle autorů této představy mají média podléhat takovému režimu, jako skutečné mocenské struktury.
Jestliže jsem řekl, že „roura“ mezi námi a jinými lidmi má na obou koncích živé lidi, pak nás samozřejmě zajímá subjekt, který všechna sdělení putující touto cestou vytváří. Činnost tohoto subjektu podléhá různým motivacím, určitému prostředí, různým vztahům. Jedním z těch vztahů je i stav závislosti.
Stav závislosti je definován v různých právnických kategoriích jako stav, kdy subjekt si může vynutit chování na objektu závislosti. V tomto smyslu chápeme, že vztah závislosti může být uplatňován nejen prostřednictvím celkového klimatu byznysu a institucionálních vztahů, ale právě legislativou formou tisíců různých regulativů.
Co k tomu regulátor potřebuje? Jednu velmi důležitou věc – označit to, o které se rozhoduje, za veřejný statek. Totiž to, co není veřejným statkem, o tom se nehlasuje, to je každého z nás privátní věc. Jako ono mnou popisované odskočení si. Pokud to označíme za veřejný statek, pak teprve o něm můžeme rozhodovat. Rozhodovat formou kolektivního rozhodování a rozhodnutí pak vynucovat za použití násilí.

Multiplikované sdělení není veřejný statek
Tzv. tiskový zákon mlčky počítá s tím, že samotné pouhé multiplikování (tedy že ta roura je na jednom konci široká) je veřejným statkem, a že tudíž vyžaduje zvláštní zacházení. Ptáte se jak? Jako jednoduchý příklad může sloužit institut práva na odpověď.
Institut práva na odpověď automaticky vychází z předpokladu, že médium je veřejným statkem, jinak by se přece nikdo nemohl takovým právem zabývat. Udělá-li si přece někdo nástěnku a vyvěsí na ní svůj privátní materiál, na kterém tvrdí o někom jiném, že je trouba, pak se dotyčný jistě muže bránit žalobou, prostě formami soukromého práva. Pokud někoho napadá, že by si dotčený mohl vynutit, aby majitel nástěnky musel vyvěstit příslušnou reakci, pak podléhá představě, že nástěnka, byť privátní, má jaksi sloužit všem, že má povahu veřejného statku. Z jakého jiného popudu by bylo možné vynucovat si právo, že já do svého majetku nechám zasahovat někoho jiného, než z označení mé věci za veřejný statek?
Důkazem, že těmto lidem uvízla v hlavě představa soukromého média coby veřejného statku, je jejich argumentace, že je potřeba zajistit nám čtenářům, občanům, veřejnosti v přístupu do médií stejná práva jako novinářům, kteří tam (o nás) píšou. Z toho by přece evidentně plynulo, že médium je subjekt mimo ně, mimo autory a vlastníky, a že se k němu všichni vztahujeme jako k veřejnému statku.
Logiku to má přitom asi podobnou, jako když půjdeme do restaurace v této budově a budeme chtít stejné právo na sestavení jídelního lístku jako ten, kdo tam vaří, kdo restauraci vlastní. Tato banální myšlenka bohužel nenapadla nikoho z těch zákonodárců, kteří institut práva na odpověď prosazovali. Mlčky předpokládali, že každé médium je veřejným statkem a k tomu získali „oprávnění“ pouze na základě mylného tvrzení, že média mají moc.

Všichni jsme tvůrci, mediátory i objekty informačního působení
Média nejen mají vliv, ale sama jsou také pod vlivem. To je samostatná kategorie, která by zasluhovala samostatné povídání. Mě v knize „Média a moc“ velmi zaujal citát Bohumila Pečinky, který říká: „Jen mrtví jsou nezávislí.“ A v tomto duchu tím myslí nezávislí na vlivech, na hodnotách, na kontaktech. V tomto smyslu jsme i my všichni zde v tomto sále také nejen objekty tohoto působení, jsme i mediátory tohoto působení a jsme i jeho tvůrci. Mluvíme, píšeme, tvoříme, ovlivňujeme své okolí. V tomto smyslu se naše komunita neliší od působené médií. Není tedy důvod, abychom média (na rozdíl od našich běžných komunikačních aktivit) považovali za veřejný statek. Ta umějí jen přenášet a multiplikovat naše ideje, názory, myšlenky, argumenty.
Je to někdy beznadějné, válčit s hlavním proudem mediální fronty. S proudem, který ochotně přijímá módní vidění skutečnosti a vše, co je s ním v rozporu, skandalizuje, potlačuje, zkresluje. Válčeme. Až nám dojdou síly, tak si třeba odpočiňme, ale nechme si zajít chuť na jakési „konečné řešení.“

Ladislav Jakl