Podle bývalého tajemníka prezidenta Klause Ladislava Jakla demokracie a svoboda je spíše nechtěným, skoro náhodným důsledkem toho, že zájmy lidí jsou velmi rozdílné, takže se jejich střet ustálí v jisté křehké rovnováze. Ale ve skutečnosti mnozí lidé nic takového nechtějí. Babiš je člověk, který jde celý život napříč všemi režimy tvrdě za svými zájmy. Vystoupit z EU neznamená žádnou izolaci, můžeme obchodovat, spolupracovat a přátelit se s každým, kdo nás nebude chtít držet na obojku.

Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu ´89 dostali, o nás samých?

Na té vaší otázce je nejzásadnější její konec. Co nám vývoj světa kolem nás říká o nás samých. Máme totiž jinak tendenci vykládat si dějinné zvraty jako spadlé odněkud z Marsu, jako přišlé z jiného světa od jiných cizích lidí. Ale tak to vůbec není. Dokonce i nejhorší diktatury a totalitní režimy nevnesli do naší civilizace jednotliví zvrhlí diktátoři či autoři a šiřitelé kolektivistických ideologií. Ony diktátory a ony realizátory zničujících ideologií vynesly k moci lidové masy, základní lidské vlastnosti. Tragické stránky našich dějin, které se nyní v nové podobě vracejí, nejsou nějakým nedopatřením, vykročením z logiky historie. Jsou jen důsledným naplněním volání mnoha lidí po životě bez rizika, po životě se zárukami, po rovnosti v každém ohledu, po pořádku, po trestání těch druhých.

Demokracie a svoboda je spíše nechtěným, skoro náhodným důsledkem toho, že zájmy lidí jsou velmi rozdílné, takže se jejich střet ustálí v jisté křehké rovnováze. Ale ve skutečnosti mnozí lidé nic takového nechtějí. A tak si znovu a znovu budou muset odžít režimy, systémy a poměry, které si vlastně sami bezděčně objednávají. Proto řešení současné smutné situace celého západního světa nepřinese výměna jednoho nebo několika aktuálních světových (či domácích) lídrů, ale právě jen změna v náladách společnosti. Svobodu si zasloužíme jen tehdy, umíme-li ji přát i ostatním. A to i těm, kteří ji užívají úplně jinak, než by se nám líbilo. Vývoj posledních let nám o nás samých v duchu vaší otázky tady říká, že svobodní být nechceme, a proto ani nebudeme. Dokud my sami nebudeme chtít žít jinak.

Myslíte si, že sdělovací prostředky podporují demokratickou otevřenou diskusi, nebo se jedná o manipulaci a propagandu? A případně v čem?

Jistě to kladete jako řečnickou otázku. Máme-li na mysli média hlavního proudu, pak ta jsou v situaci už úplně tragické. Šíří jen propagandu, občas proloženou povrchními hloupostmi. Rád bych věřil, že to přestřelila už natolik, že jejich snaha začíná být kontraproduktivní a lidé se instinktivně ve snaze o vyváženost světa posouvají do úplně opačných pozic, než by je manipulující propagandisté rádi viděli.

V současnosti se hovoří o tom, že více než 85 procent legislativy přichází z Bruselu a český parlament ji musí jen povinně implementovat. Lze tedy ještě hovořit o demokracii?

Nejde jen o to procento (ono i těch „našich“ 15 procent je většinou také samá regulace a opatření na objednávku zájmových skupin). Jde o to, jak ta rozhodnutí vznikají. A to s demokracií nic společného nemá. Unijní legislativa, to je továrna zčásti na nesmysly z hlav pomatených sociálních inženýrů, kteří chtějí svět dotlačit směrem ke svým utopiím silou příkazů a zákazů, a zčásti v jistém smyslu na podnikatelské projekty, které nejsou postaveny na plánu uspět v konkurenci, ale získat pro sebe umělou konkurenční výhodu prostřednictvím nějakého předpisu, který se bude tvářit jako obecně prospěšný. Demokratické mechanismy jsou z kontroly této továrny na paragrafy naprosto vyloučeny.

Známe citát J. A. Komenského „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“, který se hodně citoval po listopadu. Je vláda věcí našich v rukou našich – českého lidu? Nebo je jinde? Kde?

No, nenahrávejte mi na smeč v podobě velmi jadrné odpovědi. Jistěže je mimo ruce lidu, nejen českého. Ale jak už jsem řekl v úvodu, on si to ten lid vlastně objednal a dál objednává. Tolik si přeje, aby na ty druhé platil bič, že mu už ani moc nevadí, jak ten bič pak zapráská i na jeho hřbetě.

A co dělat pro návrat vlády věcí našich do rukou našich?

Takový manuál vám teď nedám. Ale řeknu něco tak jednoduchého, banálního, prostého, až se to vašim mnohým čtenářům bude zdát pitomé: je nutné rehabilitovat svobodu. Je třeba přijmout fakt, že lidé jsou různí a své svobody si chtějí užívat různým způsobem. Pokud se s tím nesmíříme a budeme každou chvíli volat po biči na ty druhé, objednáváme si život v kasárnách i pro sebe.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Jsme. Ale tím nebezpečím je náš vlastní západní módní kolektivismus, sociální inženýrství a naprosto zločinná forma evropské integrace, centralizace a unifikace. Chudoba a války byly po světě vždy. Masová migrace ne. Migraci nezpůsobuje ani podnebí, ani nemoci, ani diktatury, ani občanské války. Tu způsobila hloupá hazardérská politika našich západních vlád. Když tu zastavíme, zastaví se i organizované, podněcované a nezodpovědně vyvolané masové ilegální přistěhovalectví.

Zásadní figurou je nyní již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Lidé jako Klvaňa patrně uznávají demokracii jen tehdy, když vyhraje jejich oblíbenec. Zeman reprezentuje významnou část naší domácí veřejnosti a má k tomu plný mandát. Nedávno jsem vám k němu dával samostatný rozhovor, tak se k jeho hodnocení už nebudu vracet. Spíše si všímejme, jaké nové elity nám kdosi prostřednictvím snadné kritiky prezidenta Zemana zkouší podstrčit. Dívejme se, jak nám média pomalu budou nabízet své nové, pečlivě připravované idoly. Zase jim uvěříme? Budou skvělí, čestní, budou jíst příborem a smrkat do kapesníčků. A odevšad se na nás začnou valit jejich pečlivě vybrané šmrncovní fotografie.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii, jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?

Babiš je člověk, který jde celý život napříč všemi režimy tvrdě za svými zájmy. Takových kariéristů a podnikavců je ale hodně. Daleko více než sám Babiš mě znepokojuje fakt, kolik lidí je ochotno mu odpustit vše a vidět ho jako spasitele. Protože tito lidé příště uvěří i všem dalším Babišům. A ti přijdou. Už přicházejí. Celí v bílém. A poznáme je podle toho, že zle pomluví ty ostatní a označí je za zloděje.

K samotnému 17. listopadu. Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata jak o zločinech z doby nadvlády KSČ, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Zločiny minulosti jsou dobrým tématem jen tehdy, pokud nás učí rozpoznat nová nebezpečí. Pokud si ale budeme myslet, že ta nová budou vypadat stejně nebo podobně, je takové téma úplně k ničemu a jen nás odvádí od současnosti, posiluje v nás tendenci bojovat minulé války. Nesvobodu musíme pochopit. Pochopit, jak a proč vzniká, čím ji lidé přivolali. Jen tak ji poznáme v moderní podobě. Když ji nepochopíme, budeme čekat na nepřítele ve starém mundůru a se samopalem. A on přitom přijde v bílém saku nebo zeleném svetru a s mobilním telefonem.

Co 17. listopad 1939? Není poněkud zakryt novějším listopadem?

Jistěže je zakryt. A do značné míry úmyslně. Jako účastník demonstrace ze 17. listopadu 1989 dobře vím, že to byla původně akce k uctění (a – přiznejme si – i pod záminkou) památky Jana Opletala a českých studentů. Asi je dobré si připomenout, kdo měl v onom roce 1939 plná ústa jednotné Evropy (míněna Hitlerova nacistická Nová Evropa – pozn. redakce). Pak nám dojde, v čem jsou ti jeho dnešní následovníci podobní.

Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce a tak dále. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?

Jistěže je u nás hodně lidí, kterým se daří opravdu zle. Bohužel se vytrácí soucit, protože slyšíme, že vše má zařídit stát. Pak je hodně lidí, kterým se daří jakžtakž, ale kteří naříkají, jak někdo jiný zavinil, že se nemají lépe. A pak jsou lidi, kteří se budou cítit špatně, i kdyby se objektivně měli sebelépe. Pocit spokojenosti ve skutečnosti s opravdovým bohatstvím souvisí jen málo. Pokud máte na mysli konkrétně naši sociální politiku, tak její problém určitě není v tom, že by ignorovala sociální nerovnost. Naopak, v tomto ohledu jsme světovým unikátem, nerovnosti jsou všude jinde mnohem větší. Snižovat nerovnosti silou navíc vede k celkové chudobě, na což doplatí nejvíc ti nejslabší. Čím víc bude svobody (a v jejím důsledku i nerovností), tím bude společnost jako celek bohatší a ono bohatství vždy prosakuje směrem dolů.

Máme pomáhat uprchlíkům, když tak máme ve vlastní zemi řadu lidí, kteří si zaslouží naši pomoc?

Slovo uprchlík je terminus technicus, je to právní postavení člověka, přiznané mu na základě velmi přesně stanovených podmínek. Takovým pomáhejme, už kvůli příslušným úmluvám. Ale ty davy proudící do Evropy, to nejsou uprchlíci, to jsou organizovaní ilegální přistěhovalci. A ty podle platných předpisů i úmluv máme posílat rozhodně a bez pardonu zpátky. Pokud někdo požaduje postup jiný, prosazuje tím ignorování a porušování platného práva. Protože by nikdy nezískal politickou podporu pro to, aby platné právo změnil, nabádá nás k podloudnosti.

Které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu ´89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím? Kdybyste měl vypíchnout ty nejvýraznější…

To já jmenovitě hodnotit nechci. Ne z alibismu, prostě si myslím, že nemám dost odstupu, abych mohl být objektivní. Ale obecně mohu říci, že nás nejvíce poškodili ti, kdo vydávali bezhlavou evropskou integraci za naše spasení a veškerou kritiku Bruselu a Evropské unie za svatokrádež, za nacionalismus, za ostudu, za zápecnictví. Naše zájmy poškodili ti, kdo tvrdili, že žádné vlastně ani nemáme, že jsou přece jen ty zájmy společné, „evropské“. A těmi mysleli zájmy svých kamarádů v Berlíně, Bruselu či Paříži.

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse? Směřujeme správně? Či co máme změnit a kam máme směřovat?

Nemyslím, že máme někam směřovat. Tady, v české kotlině, jsme už 1500 let v bezpečí. Spolupracujme s kýmkoli, kdo s námi chce spolupracovat na základně vzájemné výhodnosti. A nevěřme nikomu, kdo bude tvrdit, že žádné své sobecké úmysly nemá a že nám chce jen pomáhat, a proto ho máme poslouchat.

Hovoří se o tom, že EU selhává v migrační krizi a že na nás Německo vytváří nátlak. Máme dle vás nadále zůstat v EU?

V EU jsme nikdy neměli být. Hlasoval jsem proti vstupu a veškerý další vývoj mi podle mne dává zapravdu. Pryč od tohohle seskupení zmaru, včera bylo pozdě. Vystoupit, to přece neznamená žádnou izolaci. Můžeme obchodovat, spolupracovat a přátelit se s každým, kdo nás nebude chtít držet na obojku.

Hovoří se o hodnotové a duchovní krizi naší civilizace a společnosti. Není to tak, že demokracie a společenství občanů nemůže fungovat bez některých pevně zakotvených hodnot? A případně jakých?

Víte, odpovědi na tuto otázku se často podobají slohovým cvičením o potřebě hodnot. Místo nějakého takového cvičení odpovím jednou větou: Tou jedinou hodnotou, která zasluhuje úctu a ochranu, je člověk jako individuum, jako oprávněný nositel svých vlastních zájmů, jako neopakovatelný subjekt, ne tvor chápaný jen jako objekt cizích her, jako pouhé kolečko v soustrojí.

Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?

Nepřítelem demokracie číslo jedna je vždy a všude představa, že dobro lze lidem vnutit proti jejich vůli. Nechme je, aby sami svobodně posoudili, co je pro ně dobré.

Zdroj