Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Jakl analyzoval řecký volební systém a takto ho narouboval na ten český
Publikováno 02.02.2015 v kategorii: Ozvěna

Řecký volební zákon by nás mohl v budoucnu inspirovat v situaci, kdy budeme nuceni k sestavení menšinové vlády. Nebylo by možná od věci zrušit krajské volby a krajská zastupitelstva složit ne volbami, ale delegováním z členů Parlamentu s bydlištěm v daném kraji plus ze starostů měst nad stanovený počet obyvatel. K takovýmto závěrům došel ve své analýze řeckého volebního zákona v komparaci s tím českým Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause.

Na první pohled vypadá řecký volební zákon jako dort od pejska a kočičky, pokračuje v úvaze Jakl. „Zjevně totiž obsahuje prvky, jejichž efekt působí nesourodě, ba dokonce protichůdně. Je to dáno mj. řeckou tradicí, podle které je zvykem poopravovat volební zákon téměř po každých volbách. To žádné velké stabilitě poměrů nesvědčí a každá změna zavání účelovostí a tedy tím, že řeší zrovna aktuální problém poměru sil. Nutno dodat, že každá taková změna platí v Řecku jen pro příští volby, trvalejší platnost jí může dodat jen opětovné potvrzení dvoutřetinovou většinou,“ píše Jakl.

Na druhý pohled je ale podle Jaklových slov třeba pochopit, že ony protichůdné prvky mají eliminovat jisté limity jednokomorového parlamentu a tedy suplovat některé funkce parlamentu dvoukomorového. „Ve většině dvoukomorových parlamentních systémů má jedna komora roli více reprezentativní (a pružnost dodávající), druhá více stabilizující (ale vnášející značnou nerovnost jednotlivých voličských hlasů). Řekové se protichůdnými prvky svého volebního zákona snaží oba efekty vyvolat v jediné komoře a proto ta heterogennost způsobu její volby,“ vysvětluje Jakl.

Existuje ideální systém?

Ideální systém u dvoukomorového parlamentu, ve kterém by se obě komory doplňovaly a vyvažovaly, nikoli si konkurovaly a vzájemně oslabovaly, je podle Jakla u Senátu princip „první na pásce“, tedy jednokolová volba, a u voleb do Poslanecké sněmovny superpoměrný systém, tedy země jako jediný obvod (stejně jako u voleb do Evropského parlamentu) a zrušení preferencí. „Senát by pak výrazněji reprezentoval místní legitimní odlišné zájmy a Poslanecká sněmovna by zase tím nejvěrnějším možným způsobem reflektovala politické rozvrstvení celé společnosti,“ míní Jakl.

Vládu ale generuje komora dolní a tak se ocitáme podle Jakla zpět u problému slabých a nestabilních vlád, vzniklých na půdorysu příliš pestré dolní komory. „Zde se můžeme opět vrátit k Řecku a jeho volebním specialitám. Bonus padesáti mandátů za vítězství možná není nejsystémovějším prvkem, narušuje totiž princip rovného hlasu a překresluje skutečné rozložení sil ve společnosti. Tento bonus ale může inspirovat k jiné úvaze,“ uvádí Jakl.

Jiné bonusy pro vítěze voleb

Poslanecká sněmovna u nás není sborem na jedno použití, tedy ke generování vlády. Probíhají v ní i tisíce drobných hlasování, především o podobě práva. Zde potřeba posilování vítěze není žádná a naopak vytlačování legitimních, ale méně ve společnosti zastoupených směrů je spíše na škodu, má-li právo vyrůstat ze společnosti takové, jaká skutečně je. „Většinovým systémem posílená dolní komora tak sice může jednorázově při hlasování o důvěře vlády sehrát stabilizující roli, ale její legitimita ovlivňovat a tvořit vše ostatní je oslabena. Lze tento rozpor nějak řešit?“ ptá se Jakl a následně servíruje odpověď: „Vítěze voleb lze bonifikovat i jinak než přidáním mandátů pro celé volební období. Lze ho posílit některými změnami v Ústavě, které by se týkaly jen vzniku vlády a do ostatních funkcí Parlamentu by nezasahovaly. Například takovými, které budou strany nutit ke koalici, jinak za ně vítěz jednorázově rozhodne sám, bude-li k tomu mít ústavní oprávnění.“

To by mohlo ve finále vypadat tak, že nepodaří-li se zformovat v jisté lhůtě dohodu o vládě, sestaví vítěz vládu podle své vlastní úvahy a po omezenou dobu (např. jednoho roku) je chráněn před vyslovením nedůvěry a povinností podat demisi. „Takový vítěz by měl i právo prosadit jednorázově svůj rozpočet,“ nastiňuje svou teorii Jakl. Dost možná by podle jeho vyjádření k takové situaci nikdy nedošlo, protože ostatní strany by hrozba vlády samotného vítěze donutila k ústupkům. Vítěze by pak k nim motivoval zájem vládnout po celé volební období a vyhnout se předčasným volbám. „Reprezentativnost dolní komory by takovou ústavní změnou zůstala nezkreslena a její schopnost generovat stabilní vládu také. Lze uvažovat ale i o tom, že by jakýsi bonus platil jen při sčítání hlasů při hlasování o důvěře vlády, tedy na jedno použití. Splnil by svou funkci a nezasahoval by do jiných. Je ale otázkou, zda by takový bonus nebyl hračkou v ruce vítězné strany, která by mohla střídat koaliční partnery dle libosti,“ polemizuje dále Jakl.

A když už bychom byli u těchto ústavních změn, bylo by podle Jakla možná načase zrušit krajské volby a krajská zastupitelstva složit ne volbami, ale delegováním: z členů Parlamentu s bydlištěm v daném kraji plus ze starostů měst nad stanovený počet obyvatel. „Nemyslím, že je nutno se takových úvah bát. Třeba se budou hodit, až se problém nestabilních vlád vrátí. A on se vrátí. A s ním se vrátí volební zákon,“ uzavírá Jakl.

zdroj
Webdesign: Kabris|NET