Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Patří snad děti státu?
Publikováno 26.11.2014 v kategorii: Rozhovory

Patří snad děti státu?

Ladislav Jakl byl ještě do minulého roku tajemníkem prezidenta republiky Václava Klause, mimo jiné je hlavně rockovým hudebníkem a svého času býval také novinářem. Muž, který ví, jak to chodí mezi politiky, čeho se politici bojí a proč nekonají v případě ukradených dětí norským sociálním úřadem. Jeho odpovědi jsou zde.

Slyšel jste o případu odebraných českých dětí v Norsku?

Ano, jistě. Zprávy o takové zvůli nešlo přeslechnout.

Norský sociální úřad Barnevern je systém, na který je Norsko jako stát krátké, nemůže ho údajně nijak řídit, nijak ovlivňovat. Barnevern děti odebírá z rodin na základě jakéhokoli udání bez soudu, bez nějakého předchozího řízení. Jak je podle vás možné, že ve zdánlivě civilizované zemi vznikne takováto mašinérie?

To má dvě příčiny. Jedna je institucionální. V éře postdemokracie, kterou zažíváme, demokratický mandát vzešlý z voleb už téměř nic neznamená. Pod záminkou ochrany některých institucí „před politiky“ je naprosto „chráníme“ před jakoukoli demokratickou kontrolou. Tím vznikají instituce zcela voluntaristické, utržené  ze řetězu a nereflektující společenskou vůli. Druhou příčinou je částečně samovolný, částečně velmi řízený rozpad rodiny. Vše patří státu, i děti, i meziosobní vztahy. Víte, proč se totalitním režimům říká totalitní? Protože mají ambice nikoli pouze vládnout, třeba i silou. Říká se jim tak, protože je nezajímá pouze státní moc. Zajímá je veškerá lidská i neveřejná činnost, zajímá je kontrola soukromí. Nelze nechat na rodičích, aby „kazily“ děti neschváleným systémem hodnot. V tom se dnešek začíná totalitním režimům podobat, v mnohém je už dokonce překonává. Nesmějí prý existovat uzavřené světy, kam prsty státu nesahají. Proto je třeba rodinu rozbíjet a dělat z ní veřejný majetek. 

Ve spárech Barnevernu je velké množství neprávem odebraných dětí ve vykonstruovaných procesech, jako důvody odebrání se považují i malichernosti nebo spíše absurdity, např. ruskému chlapci (8 let) matka vytrhla kývající se mléčný zub, polská holčička (9 let) byla odebrána, protože se „podezřele“ smutně tvářila (právě se totiž dozvěděla, že jí zemřela babička). Neprůstřelný systém byl prolomen jen párkrát skrze mezinárodní soud pro lidská práva v Štrasburku a také diplomatickými nátlaky. V případě odebraných dětí indické a ruské rodině se za ně státy postavily a daly jasně najevo, že za svými občany stojí a žádají o ukončení případů a navrácení dětí. Norsko nakonec nátlaku ustoupilo a děti vydalo. Co je tedy podle vás nutno udělat, aby byly děti vydány zpět svým rodičům?

Nemylme se, zdivočelá juvenilní justice neexistuje jen v Norsku, tam ji jen dotáhli k jisté zvrhlé dokonalosti. A co je nutno dělat? Je třeba být slyšet. V první řadě je třeba vyvíjet tlak na český stát, aby za své občany bojoval, jako to dělají jiné sebevědomé a neušlápnuté země. V druhé řadě je třeba zkoušet všechny kanály na média. A ve třetí je třeba získávat spojence v církvích a příslušně orientovaných mezinárodních občanských iniciativách.   

Kdo z vládních představitelů je podle vás v současné době nejkompetentnější podniknout kroky k získání chlapců zpět do péče české matky?

Nejde o to KDO, ale která instituce. A tou je určitě Ministerstvo zahraničí. O věci ale musí být průběžně informován i Úřad vlády a poslanci zahraničních výborů obou komor parlamentu.

Mohl by třeba prezident zvednout telefon, zavolat norskému králi nebo předsedovi vlády a důrazně ho upozornit, že se mu jednání nelíbí a že Česká republika chce děti zpět? Nebo je to hodně naivní představa v praxi nereálná?

Nereálná představa to není. Jiní prezidenti takové věci dělají často.

Jak byste tento případ řešil vy jako rodič, kterému odeberou neoprávněně dítě? Ředitel úřadu pro mezinárodně právní ochranu dítěte pan Kapitán prohlásil, že by se nedivil, kdyby paní Michaláková děti unesla. Přistoupil byste třeba k takovému kroku?

Jak bych to řešil já, to bohužel nemohu sdělit. Takové věci nemohu radit druhým, jen sobě.

A jak byste tady tento případ řešil vy jako osoba, pokud byste byl ve funkci například předsedy vlády nebo prezidenta?

Zařadil bych případ do prioritní agendy vztahů s dotyčnou zemí.

Juvenilní justice se v Evropě rozrůstá a má čím dál větší chapadla. Nejotřesnějšími případy je známé Norsko, Švédsko a Velká Británie. Jakou úlohu v tomto sehrává Evropská unie?

Zrovna Norsko v EU není, ale myslím, že se tyto věci odehrávají za vědomí a souhlasu příslušných orgánů EU.

Myslíte, že vystoupením z EU bychom se mohli vyhnout právě i těmto chapadlům juvenilní justice?

Vyhnout bychom se tomu nemohli ani tak. Ale naši představitelé by měli větší sebevědomí při jednání s partnery, než má polonezávislá země, jakou členské státy EU jsou.

Na závěr se zeptám: proč si myslíte, že současná vláda případ ignoruje? Bojí se něčeho ministři nebo prezident, že nezasáhnou, a je vůbec čeho se bát? Jde o zbabělost nebo spíš strach o norské fondy?

Konkrétně o fondy snad nejde, ani o nějaký konkrétní strach z něčeho. Je to prostě projev klasické nesamostatné ustrašené zahraniční politiky, která se u nás provozuje a za niž jsou naši politici a diplomati chváleni nejen svými partnery v zahraničí, což je pochopitelné, když jim ve všem ustoupí, ale zcela nepochopitelně i našimi médii, která mají hájit zájmy našich občanů.

Ptala se Jordanka Jirásková

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET