Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Jakl: Vracíme se obloukem do roku 1989 k vládě jedné strany
Publikováno 18.11.2014 v kategorii: Rozhovory

V pátek 17.listopadu 1989? To jsem byl v práci ve Zborovské ulici, odpovídá na otázku v exkluzivním rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Ladislav Jakl.

A pokračuje:

Tam jsem měl v 15.30 sraz na rohu s jedním kamarádem a spolu jsme šli k nádraží Vyšehrad. Na rohu u místní Budvarky jsme se sešli s dalšími dvěma kamarády a šli jsme na blízký Albertov.

Tam už byly tisíce manifestujících. Byla to jiná sorta než na mnoha předchozích demonstracích, do kterých šli hlavně „profesionální demonstranti“, kteří věděli, co je může čekat. Tohle byla povolená manifestace, svolaná hlavně svazáky a studentskými iniciativami na památku 50. výročí surového zločinu nacistů vůči českému studentstvu. Přesto jsme tam šli, protože doba kvasila a podle nás bylo třeba jít kamkoli, kde se může něco odehrát. Řečnilo se většinou o poměrech na školách a hlavně o potřebě větší volnosti při aktivitách studentů.

Pár středoškoláků se bavilo hesly jako „ať žije třetí bé“. Padla tam ale i radikální slova o svobodě slova, sdružování, o potřebě politického uvolnění. Pak se dav dal do pohybu a podle plánu měl zatáčet doleva na Vyšehrad k Máchovu hrobu. To se mi nelíbilo a snažil jsem se s přáteli průvod otočit rovnou směrem na Karlovo náměstí a dál na Václavské náměstí. Ale převládl názor, že je třeba postupovat podle povoleného programu.

Další dilema nastalo cestou dolů z Vyšehradu u Výtoně. Část chtěla postupovat po nábřeží k Národnímu divadlu a pak po Národní na Můstek. To se mi zdálo jako oklika a také jsem se bál, že by lide mohli padat nebo skákat na náplavku, kdyby tam na ně vystartoval kordon. Navrhoval jsem jít Vyšehradskou rovnou směr Václavák. Průvod se u železničního mostu roztrhl, většina šla po nábřeží, menšina tou Vyšehradskou. A tam čekal u Botanické zahrady kordon a naše rameno se ocitlo v pasti. Napjaté chvíle tam trvaly mnoho desítek minut, mezitím zadní řady buď odcházely, nebo se stihly připojit k nábřeží. Já už ne, byl jsem v prvních řadách proti esenbákům.

V tu chvíli začal střet na Národní a my o tom vůbec nevěděli. Díky tomu jsem přišel o příslušnou nakládačku, nás pak jen tlakem rozehnali. Nevěřil jsem, že se ještě něco děje, a loudal se domů. Cestou jsem posbíral pár transparentů, které mám dodnes. A doma jsem řekl, že jsem zrovna zažil hlavní událost roku. Pak začali volat známí, co došli až na Národní. Popisovali hrůzy, včetně poházeného dámského prádla. Přesto druhý den v práci v Litochlebích nikdo nic nevěděl a vše vypadalo jako dřív. Ale pak se ze zahraničních rádií začaly sypat všelijaké věci, včetně fámy o mrtvém studentovi, a události se daly do pohybu. V sobotu večer už po Národní chodily stovky lidí a nikdo je nezastavoval, debatovaly, začaly se klást první svíčky.

Očekával jste pád komunistického režimu a že ten pád bude nakonec tak rychlý?

Očekával, ale takovou rychlost ani náhodou. Bylo to vše jako v horečném snu. Člověk ty následující dny ani nechodil spát, události staré pár hodin byly hned beznadějně zastaralé.

Změny, které nastaly po 17.listopadu byly v souladu s vaším očekáváním nebo něco postrádáte? Jak hodnotíte 25 let po listopadu?

Datum 17. listopad je jen symbol, po něm hned žádné změny nenastaly. Ty se prosazovaly až v dalších dnech, týdnech a měsících, velká část země ještě koncem listopadu nevěděla, jak to dopadne. Praha byla v tu dobu hodně vepředu. Ale vy se určitě neptáte na změny bezprostředně po datu 17. listopad, ale obecně po pádu komunismu.

Ano, v souladu s mým očekáváním nastaly politické svobody, svobodné volby, prostor pro všemožné aktivity, svobodný obchod a podnikání. Byl jsem netrpělivý a chtěl vše rychleji, ale pak jsem musel uznat, že vše šlo daleko rychleji, než bych si před listopadem 1989 uměl představit.

Dnes jsme svobodni a co si navaříme, to jíme. Poslední léta si vaříme takovou variaci na socialismus, pěkně po vzoru dalších zemí EU. Politika se vytrácí, za chvíli bude stačit jedna strana, která dodá ty správné čestné odborníky, a volby zase zrušíme nebo jim vrátíme jejich pouze formální rozměr. Kdo bude vadit, toho zkriminalizujeme nebo zdiskreditujeme v médiích. Lidé přesně vědí, jaké konce měly všechny nesvobodné režimy a jak vypadaly ve své vrcholné fázi. Už ale možná nevědí, jak začínaly. Že začínaly přesně těmi slovy o zlodějských bařtipánech, tyjících z krve pracujících, o žvanírnách v parlamentu, o zbytečných partajních sekretariátech, o potřebě tvrdé ruky a rázném potření nešvarů.

Neslyšíme to zas?

Jak se vás osobně dotkly změny po 17.listopadu?

Zásadně. Pořád se považuji za takové dítě listopadu. Asi jsme zastydl v tehdejším vzorci a pořád ze setrvačnosti vedu ve všech svých rolích za posledních 25 let svůj osobní boj za ideály svobody. Uznávám, že už to chtělo dávno normálně svobodně žít a ne pořád bojovat. Možná jsem mohl naskočit do tehdy se rozjíždějícího se vlaku a svobodu začít konzumovat, rozvíjet své různé milované aktivity, věnovat se muzice nebo třeba vydělávání peněz, čemukoli, co doba umožňovala a umožňuje. Místo toho mentálně pořád jakoby sedím někde v noci u nějaké kopírky a tajně tisknu letáky, když to řeknu obrazně.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET