Češi a Poláci. Blízko i daleko.
Publikováno 26.09.2013 v kategorii: Publikované články

Národy a společnosti jsme si velmi blízké, ale i v mnohém odlišné. Máme mnoho společných historických etap, dokonce několik společných panovníků. Německé osídlení Slezska ale vrazilo mezi naše národy klín, takže jsme po staletí ani nebyli přímými sousedy. Možná i proto šly naše národy svou poněkud odlišnou cestou.

Nemáme společné zdaleka jen slovanství. Kulturní vzájemnost má staleté tradice, počínaje knížetem Měškem I., který za choť pojal Přemyslovnu Doubravku a z jejích rukou přijal kříž. Mohl bych jmenovat v Leszně působícího J. A. Komenského nebo četné otisky významných Poláků působících zejména v Praze.

Vznik našich moderních států ve dvacátém století a obnova společných hranic neměla zpočátku nijak idylický průběh. Navzdory velmi odlišným režimům ale naše vzájemnost i v oněch dobách stále sílila.
Velmi nás spojovala společná zkušenost s komunismem, kdy jsme hluboce obdivovali vzepjetí demokratických sil zejména v padesátých letech v Poznani a v osmdesátých letech v Gdańsku (památného 15. srpna 1980 jsem to sám v Gdaňsku zažil) a poté v celém Polsku.
Aktuální vztahy jsou zcela jistě nejlepší v naší historii. Neřešíme zásadní problémy a ty nezásadní prostě plynou z každého sousedství. Přesto se nelze vyhnout frázi, že v těchto vztazích jsou stále ohromné rezervy.

Asi největší odlišnost, kterou lze mezi námi najít, spočívá ve velice rozdílné roli církve a náboženského života v obou našich zemích. Na jedné straně až extrémně sekularizovaná česká společnost, na druhé vírou prodchnutý každodenní život Poláka. Ale i v tom si můžeme něco vzájemně dát. Češi Polákům zdravou dávku skepse a pragmatismu, Poláci nám tolik potřebnou míru patosu, patriotismu a hrdosti.
Poláci tvoří jedinou menšinu v naší republice, která obývá souvislejší území. Právě na Těšínsku lze vidět český přístup k menšinám, který je velmi tolerantní, i když pro stránce denní praxe by bylo třeba ještě leccos zlepšit.

I když se kulturní, obchodní i mezilidské kontakty mezi námi rozvíjejí jako nikdy v historii, s jejich úrovní naprosto nemůžeme být spokojeni. Především vzájemné propojení infrastruktury zdaleka nedosahuje té míry, jak by odpovídalo významu našeho sousedství.
Každý si musí řešit své domácí úkoly sám, proto pohovořím o rezervách spíše na naší straně.
Jsem přesvědčen, že obchodní potenciál polského sousedství využíváme naprosto nedostatečně. Česká ekonomika je zcela závislá na exportu a je dlouhodobou chybou, že je tento export téměř výhradně orientován na naše západní sousedy. Nasycenost tamních trhů, jejich přeregulovanost plus aktuální ekonomická stagnace totiž nedávají rozvoji tímto směrem moc dobré perspektivy.
Naproti tomu Polsko, které jako jediná evropská země neprošlo recesí ani v nejhorším roce 2009, má stále veliké možnosti ve vnitřní poptávce, což se u nás podle mne neví dostatečně silně.
V žádném případě bych ale nechtěl redukovat naše hospodářské vztahy na pojetí Polska jako odbytiště našeho exportu. Jsme velmi otevřeni polským investicím a těm komoditám, které mají oproti nám zjevné komparativní výhody.

Velké rezervy jsou i v mezilidských vztazích včetně turistiky. Znalost polského zeměpisu a historie u nás zdaleka není na takové úrovni, jak by si zasloužil čtyřicetimiliónový sousední národ, navíc tak kulturně blízký. Češi znají skoro každou významnou památku či kulturní pozoruhodnost na jih či na západ od sebe, zatímco o Polsko se zajímají daleko méně, než by si zasloužilo. Na tom je třeba společně leccos odpracovat.

Zásadní kapitolou naší vzájemnosti je zahraniční politika. Polsko vnímáme u nás jako spojence v boji proti přílišné bruselské centralizaci. Zcela chápeme, že Polsko jako stát těžšího kalibru má ambice emancipovat se coby člen neformálního klubu velkých evropských zemí, doufám ale, že za tuto roli nebude chtít platit příliš velkými ústupky. Na takové ústupky bychom doplatili i my.

Ladislav Jakl

Zdroj

Webdesign: Kabris|NET