Mladá fronta Dnes, 27.06.2012, str. 12

Enfant terrible Pražského hradu, uznávaný znalec českého piva, mnohaletý bigbíťák. A tajemník prezidenta, kterému by nevadilo se prezidentem stát. Ladislav Jakl.

– „Už nejsem tak mladý, abych s politikou po dvaceti letech opět začínal…“ pravil jste na tomto místě před rokem. Prodělal jste od té doby omlazovací kúru?

Nikdy jsem takový vývoj neodmítal. Považoval jsem ho za jeden z možných, že se budu ve veřejných věcech angažovat víc. Dokonce mám pocit, že jsem v rozhovoru s vámi řekl, že pokud bych do politiky šel, tak bych do toho pořádně šlápnul.

– Cituji vás přesně: „… zadruhé si nejsem jist, zda taková názorová vyhraněnost, jakou mám já, se do politiky hodí. V politice uspějí spíš lidé univerzálnější. Kdybych se pro to rozhodl, tak bych do toho pořádně šlápnul, to asi ano. Ale oběť z mé strany by to asi byla příliš velká.“

Všechno platí.

– Čili jste připraven přinést příliš velkou oběť?

Svým způsobem zcela určitě. A je to vidět každý den, třeba na velké péči o mé soukromí a různé další věci. Ale mí přátelé říkají, že mi jde stále o stejné věci a používám stejná slova.

– Sice stejná slova, ale obsah se hýbe. Protože to, co jste mi řekl před rokem, bylo k politice odmítavé a teď jste kandidátem na kandidáta na prezidenta.

Tehdy ještě nebyla zavedená přímá volba prezidenta. Taky tehdy nebyl takový bezprostřední dojem z té kolekce mediálních favoritů, ve které bych si jako volič nevybral.

– Takže zoufalství z jiných kandidátů. A jaké jsou ty další motivy?

Je zajímavé, jak někteří lidé chápou demokracii. Mnohé pohoršuje už ta představa, že by vůbec v nabízené kolekci mohl být někdo, kdo je v jejich očích jako jedno plesnivé rajče, od kterého se mohou nakazit ostatní. Politika je přece otevřená soutěž, stejně jako přímá volba. Že by měl být někdo zastrašován, protože si dovolí…

– Počkejte, kdo vás zastrašuje?

Stovky lidí na všech možných internetech, diskusích, e-mailech atd. A myslím si, že máme nejdelší prezidentskou kampaň na světě, a důvody té strašně dlouhé masáže jsou dva: vyvolat ve veřejnosti dojem, že už žádného prezidenta nemáme, a pak – jako by se různé vlivné skupiny snažily veřejnosti natlouct do hlavy seznam jediných, o kterých se má mluvit jako o aspirantech či kandidátech na kandidáta. A jakékoliv jiné jméno má působit divně.

– Jak vypadá to zastrašování? Není to tak, že o všech známějších lidech se občas hanebně píše?

Jasně, já nechci, aby to znělo ufňukaně nebo plačtivě. Z toho já si vůbec nic nedělám. Místo aby si někteří lidé řekli: Jakl je blbec, u mě žádnou šanci nemá – což je naprosto v pořádku – křičí: Co si to vůbec dovoluje?

– Také jste řekl, že nechcete být do budoucna profesně závislý na nikom a na ničem. Pikantní je, že prezident v přímé volbě je nejzávislejší ze závislých, nemyslíte?

Řekl bych, že role prezidenta je jedna z mála, kvůli které člověk některé věci obětuje.

– Řekl jste, že budete žalovat Hrad, když zveřejní vaše odměny – podle soudu by ale toto měla být informace veřejná.

Můj postoj není postojem nafoukaného papaláše. Postoj lidí, kteří v této věci bojují proti mně, není postojem lidí, kteří chtějí otevřenost a čistotu, ale chtějí proti mně poštvat burany a lůzu, podle které bych neměl vůbec žít.

– Jak to víte?

Protože si přečtu v některých těch diskusích, že bych měl chcípnout, neměl bych žít, dýchat, narodit se. A pokud ano, tak nejlépe ve vězení. V případě odměn nehájím sebe, ale určitý obecný princip. Žádný soud nemůže nutit žádnou instituci, aby porušovala zákon. Pakliže to ta instituce udělá, má člověk právo se bránit. A já to pravděpodobně všemi cestami udělám.

– Kolébkou relativně největší svobody jsou Spojené státy, kde se celá složka příjmů státních úředníků zveřejňuje s prostým vysvětlením: platí tě daňový poplatník, nechť daňový poplatník ví.

Pokud by soud nařídil státu, aby stát nařídil všem svým institucím změnit režim zacházení s těmito daty plošně pro všechny, tak je to něco jiného, než co se děje teď. To, co teď zažíváme, je to, že si určití aktivisté vyberou dva tři lidi ze statisíců státních zaměstnanců, které nenávidí a proti kterým chtějí poštvat veřejnost. Jak je možné, že soud rozhodne, že režim zacházení má být v těchto dvou případech jiný?

– Nejde mi o soud, ale o pojetí. A novináře všude na světě zajímají vyčnívající osobnosti, to není třeba brát osobně.

Pokud stát změní svá pravidla pro práci s daty týkajícími se odměn a pokud každá státní instituce bude povinna každý měsíc někde vyvěšovat všechny platy a odměny, nebudu hlasovat proti.

– Takovou praxi neznám, zato třeba ve Spojených státech, když se jeden – lhostejno, zda novinář, či aktivista – obrátí na státní instituci s žádostí o příslušnou informaci, dostane ji.

Já jsem byl z tisíců a statisíců jeden jediný, kterého se kdy v životě novináři na to zeptali.

– Máte šanci zjistit, kdo co psal, ale nikoliv, kdo koho se kdy zeptal. A navíc – byly zveřejněny odměny téměř všech ministerských náměstků…

Ano, ale to nezveřejnili o sobě oni. Já teď říkám ten konkrétní příklad, kdy se ptali konkrétního člověka, aby to řekl za sebe. Byl jsem jediný, koho se na to ptali.

– Václav Klaus nepřímo podpořil Miloše Zemana jako kandidáta na kandidáta na prezidenta, odhadujete, že vás podpoří taky?

Myslím, že je dobré si zrekapitulovat, co to vlastně ten Václav Klaus o Miloši Zemanovi řekl. Řekl dvě věci – že je to výrazný politik posledního období, a zadruhé, že jeho kandidatura je logickým vyústěním jeho životní dráhy. Obojí je pravda. Říkat tomu podpora – v tom prezidentově vyjádření nebyla ani věta ve smyslu já bych ho volil, volte ho. Čili podpora to není.

– Když prezident řekne – cituji: „Miloše Zemana považuji za významnou osobnost české politiky, s čímž jsem se nikdy netajil. Jeho prezidentskou kandidaturu považuji za logické vyústění jeho politické i životní dráhy. O prezidentskou kandidaturu by se podle mého názoru měli ucházet lidé, kteří pro naši zemi něco vykonali. Miloš Zeman mezi ně patří.“ – říkám tomu nepřímá podpora. Ale slovíčkaříme. Je to vyjádření radosti nad tím, že Miloš Zeman kandiduje.

Někdo tomu říká slovíčkaření, já tomu říkám znát význam slova. Vy novináři někdy nechápete, někdy nechcete. A máte tendenci překládat z češtiny do češtiny. Václav Klaus hodně váží slova a přemýšlí o tom, jak to říct, aby to znamenalo právě to, co chce. A on pak někdo přeloží jeho výrok z češtiny do češtiny a posune ho. Čili tomu vy říkáte slovíčkaření a já tomu říkám brát ta slova tak, jak jsou, a neposouvat je.

– Jako doklad toho, jak moc vážně slova beru, je to, že jsem Václava Klause přesně ocitovala, zatímco vy jste použil jiná slova, která mají jiný význam.

Má slova nebyla zrcadlem citace, ale zrcadlem termínu „nepřímo podpořil“.

– Nikoliv. Vy jste řekl, že prezident řekl dvě věci, a pak jste byl nepřesný (LJ použil termín výrazný politik, prezident významná osobnost – pozn. red.). Teď k tomu, oč mi běží. Václav Klaus řekl hezké věci o kandidatuře Miloše Zemana. Čekáte nějaká taková hezká slova o své kandidatuře i vy?

Představuji si tak situaci třeba v prosinci, představuji si člověka, který vyznává hodnoty a myšlenky jako Václav Klaus, a představím si kolekci, která bude v tu dobu k dispozici. A bude-li třeba taková, jaká je teď, říkám si: Co jiného mu zbyde?

– Kdyby hezká slůvka pronášel pan prezident jen na adresu těch, se kterými ideologicky souzní, pak by je asi těžko pronesl na adresu Miloše Zemana, ne?

Soudím, že největším oponentem není ten, kdo tvrdí opačný nebo konkurenční názor, ale spíš ten, kdo názor nemá nebo ho neřekne. Ale pokud bych připustil, že slova, o kterých mluvíte, jsou jistou formou podpory, tak mám pro to jediné vysvětlení: pan prezident je pronesl v době, kdy jsem byl s kapelou na Slovensku a neměl jsem to tak úplně pod kontrolou.

– Podle Václava Klause by se o prezidentský post měli ucházet lidé, kteří pro naši zemi něco vykonali. Co jste vykonal vy?

Nebyl jsem nikdy v tak významné funkci jako pán, o kterém mluvíte. Čili vahou výkonů se určitě srovnávat nemůžu. Ale zase vím, že ve všech rolích, v kterých jsem byl, jsem hodně konzistentně a vytrvale prosazoval určité myšlenky, které si to zasluhují a které nikdo výrazně neprosazuje. To znamená chránit svobodu člověka před různými násilnými etatismy, ať vycházejí odkudkoliv.

– Když Václav Klaus řekl, že by se o prezidentský post měli ucházet lidé, kteří pro naši zemi něco vykonali, měl asi dodat s výjimkou Ladislava Jakla.

Myslím, že pro lidi, kteří mi dnes vyjadřují podporu, jsem už něco vykonal.

—

Ladislav Jakl Narodil se 17. prosince 1959 v Chebu. Je ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, hudebník a bývalý novinář. Absolvoval studium na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. V minulosti byl novinářem v Lidových novinách. Od roku 1997 působí v různých funkcích jako poradce Václava Klause. Je členem správní rady Nadačního fondu Václava Klause. Věnuje se také hudbě, je členem skupiny Folimanka Blues. Je kandidátem na prezidenta za Stranu svobodných občanů.

PŘÍMO K VĚCI s Barborou Tachecí
Jejíma očima

Tajemník prezidenta dorazil v červenočerné kombinaci a slavnostní náladě – za několik desítek minut měl přivítat svého otce, který přicestoval z Chebu do Prahy. Poprvé po patnácti letech. Prvně uvidí třeba to, jak tajemník prezidenta bydlí. To, že jeho syn je kandidátem na kandidáta na prezidenta sleduje – slovy prezidentova tajemníka – tak nějak přiměřeně. Užil si se synkem svého času mnohé: musel obhajovat jeho vlasy, jeho bigbít, jeho pivo. Zřejmě to dělal poctivě, protože syn se na něj nefalšovaně těšil. A protože nemá rád prostoje, natahoval druhou část našeho rozhovoru i pro mne téměř nesnesitelně. Aby ho v pravý čas zakončil slovy: A teď to mám akorát na nádraží, tak nashle!