Má člověk, který hlásá své přesvědčení o placatosti Zeměkoule, být vůbec připuštěn do debaty se známým astrofyzikem? No nemá! Není k tomu přece kvalifikován, oprávněn, povolán. A debata s ním postrádá smysl. Vážně?

No, možná pro někoho postrádá. A takový „někdo“ si holt takovou debatu asi nevyslechne. Pro jiné lidi může být taková debata třeba pobavením, pro další zase inspirací či zdrojem nápadu, jak lze polemizovat i s lidmi, jejichž vidění věcí je dramaticky odlišné. A možná existuje sto dalších důvodů, proč může mít taková debata pro někoho smysl. Ale i kdyby neměla žádný, znamenalo by to, že je nutno silou takovou debatu nepřipustit?

Ano. Jsou lidé, pro které je taková debata nebezpečná, škodlivá a nelze ji vůbec povolit. Příliš se nenamáhají přemýšlet o tom, zda riziko takové debaty je tak velké, že opravňuje k úvahám o tom, kdo všechno patří do kategorie srovnatelné s vyznavači teorie o placatosti Země. Nenamáhají se přemýšlet ani tom, kam až takovéhle úvahy mohou vést.

Učitel Lukeš

Příměr o astrofyzikovi a stoupenci teorie o placatosti Země jsem si půjčil od jednoho z mnoha novinářů, kteří před šesti lety reagovali na mou debatu v publicistickém pořadu České televizi s učitelem středoevropské historie od Bostonu Igorem Lukešem. Debata se vedla na téma americko-ruského summitu na Islandu. Nebo spíše měla vést. O tématech summitu tak, jak byly prezentovány na tiskové konferenci, jsem mluvil jen já. Druhý účastník debaty mluvil jen o dotazu britského novináře na oné tiskovce. Novinář se neptal na obsah jednání, ale chtěl jen po tisící oprášit nařčení vůči prezidentovi Donaldu Tumpovi, že byl zvolen manipulací, za kterou stálo Rusko.

To stojí za připomenutí. Média hlavního proudu dnes chválí poražené Demokraty za to, že přijali porážku a že chystají předání moci. Což se prý před čtyřma lety nestalo. No, na předání moci si ještě dva měsíce počkáme, stát se může ledacos, ale u tohoto srovnání se zastavme. Žije tu mýtus, jak že je to tentokrát idylka, zatímco před čtyřma lety inicioval Trump „útok“ na Kapitol. No, ona to byla akce dost podivná. Trump rozhodně nikoho nevyzýval ke vniknutí do amerického parlamentu, divné spíše bylo to, jak v předmětnou chvíli zmizela ochranka, načež si dav lidí v chodbách Kapitolu uspořádal exkurzi, z čehož se dochovaly mraky obrazového materiálu. Jak došlo k zabití čtyř těchto demonstrantů a také jedné osoby z řad policistů, to zrovna moc jasné není. Protože se o tom zrovna moc mluvit nesmělo. Ale dobrá.

Když už ale srovnáváme, proč nesrovnáváme dnešek se situací pro zvolení Donalda Trumpa před osmi lety? Ani na minutu jeho vítězství politická, kulturní, novinářské či univerzitní levicová scéna nepřijala. Trump byl vláčen po soudech, čelil impeachmentu, byl obviňován, že za jeho vítězstvím stojí ruské čachry. Místo plnohodnotného prezidentování se tak Trump věnoval celé roky jen hájení samotné existence svého prezidentování. Že pak své soudy vyhrál a že za tzv. ruskou stopou stála konspirace volebního štábu Clintonové, to už pak nikoho moc nezajímalo. Na této lživé vlně ale tehdy surfoval právě Igor Lukeš a místo obsahu summitu stále nastoloval jen onu jednu otázku jednoho Brita z tiskovky.

Nejhezčí bylo, jak reagoval na mé věty. Pominul moderátorovu otázku s tím, že nejdřív musí vyjevit své překvapení nad tím, jak že on přece přišel do této debaty, a zatím poslouchá „otevřené lži a nesmysly“ člověka, o kterém ví jen to, že nosí koňský ohon.

Koňský ohon a ČT

Dnes není podstatné, že Lukeš tehdy ujížděl na pokrokářskou mašinérií tlačené protitrumpovské hysterii a téma summitu ho nezajímalo. I když úsměvné je i jeho kouzlo nechtěného: já jsem si přišel říkat, co budu chtít, a najednou že mám debatovat? Ano, i proto letos demokraté prohráli. Své oponenty nejsou připraveni přetlačit argumenty, jen přehlušit, umlčet, kriminalizovat či ignorovat.

Podstatné je to, jak poté na rozhovor reagovala naše novinářská fronta. Téměř jednotně ryčela, že do takové debaty jsem vůbec neměl být připuštěn, co já jsem jako zač, když vůči mně sedí americký ctěný znalec mezinárodní politiky. No, rád bych věděl, kolika summitů se Lukeš osobně zúčastnil, na kolika diplomatických jednáních na nejvyšší úrovni byl přítomen, s kolika nejvyššími představiteli států, kdy mluvil, jaké má zkušenosti s diplomatickými rešeršemi a agendami. Asi nic moc, ale tu otázku si novináři nekladli.

A někteří vytáhli kalibr nejsilnější. Že nelze dávat stejný prostor Hitlerovi jako Židovi. A že pět minut pro Hitlera a pět minut pro Žida, to není žádná vyváženost. Jistěže tím Hitlerem jsem měl být já. To nepsali anonymové v diskusích, ale novináři v médiích. Včetně těch z ČT.

Vlastně jsem si na to vzpomněl díky příspěvku předsedy Svobodných Libora Vondráčka na fejsbuku, ve kterém zveřejnil malou část záznamu oné veselé debaty s Lukešem a ptá se „Tak schválně: Kolik minut v ČT dostal za posledních 24 hodin Igor Lukeš, hledající „koňský ohon“ na hlavě Jakla, a kolik věcný Ladislav Jakl“. Tajenku mohu prozradit, a netýká se pouze nedávných 24 volebních hodin. Do budovy OTN, odkud se vysílá zpravodajství a publicistika ČT, jsem za šest a půl roku od oné debaty s Lukešem nebyl pozván ani jednou (ani formou telemostu), zatímco pan Lukeš si od kamery sotva stihne odskočit na toaletu.            

Pět minut pro Hitlera

Na tom všem je nejzajímavější ona snadnost přirovnání k Hitlerovi. Použil ji i dotyčný novinář z úvodu tohoto textu, aby nakonec dal přednost stoupenci teorie o placatosti Země. Toho si nelze nevšimnout. Majitelé jediných pravd, jsou-li přitlačeni ke zdi důkazy, že zadupávají svobodu slova, že destruují voltairovský princip dialogu a že umlčují a zastrašují své oponenty, vytáhnou obvykle právě tenhle svůj poslední zoufalý argument. Že přece svobodu slova nelze chápat absolutně ve smyslu vyváženosti vzájemně polemizujících ideových a názorových pozic, protože to by znamenalo přistoupit na princip „pět minut pro Žida, pět minut pro Hitlera“. A mívají u toho triumfalistický pocit, že tento argument nelze přebít, aniž by se oponent dopustil obhajoby samotného pekla.

Dobrá, tak se na tento jejich trumf v rukávu podívejme zblízka. Už to, s jakou snadností přirovnávají své oponenty k Hitlerovi, je krystalickým příkladem jejich myšlení. Ostatní jsou Hitleři a ďáblové, já tedy nutně musím být ztělesněním dobra, já musím být andělem, který je nad veškerou pozemskou bitvou slov.

Ale je tu ještě něco vážnějšího. Hitler je mrtev a jeho ideologie je popsaná, včetně toho, k čemu vedla. Kdybychom Hitlera jen pro účely takové hypotetické debaty oživili, byla by jeho účast tak strašlivě nepřijatelná? Nebyla by naopak tou nelepší ilustrací, jak některá hesla, jsou-li konfrontována se svými důsledky, vyjeví svou podstatu pádněji, názorněji a přesvědčivěji, než jakýkoli jiný způsob demaskování?

Navíc nejde o tuto historickou postavu, ale o princip, o fenomén. Jak poznáme nové Hitlery dřív, než začnou zplynovávat a pálit Źidy? Přece pouze jedině tím, že budeme poslouchat, co říkají. A budeme domýšlet jejich slova do důsledků. To je přece nejlepší prevence, aby jim společnost znovu nenaletěla.

To se tak moc bojíme, že by na svou stranu strhli lid? To si tak málo věříme, že je musíme umlčet? To tak málo věříme lidem, že podlehnou vábení krysařovy píšťalky? A jak vlastně víme, kteří to jsou, když je nechceme nechat mluvit? Pak asi nemáme sami dobré svědomí, pak si sami nejsme jisti, zda argumentujeme čestně a korektně. Pokud budeme rozdávat nálepky s Hitlerem, aniž bychom kritiky nechali mluvit, nikdy se nedozvíme, kdo si eventuálně takovou nálepku zaslouží. A tedy umetáme cestičku skutečným novým Hitlerům. Takže: proč ne pět minut i pro satana? Ať se demaskuje!

Ostatně, dokonce i tehdy, kdy už bylo vše demaskováno, měli všichni obžalovaní v Norimberském procesu své řádné obhájce. Měli své minuty, mohli se obhajovat sami, mohli argumentovat, vysvětlovat, hájit se. Většinou marně, ale tu možnost měli, Kdyby ji neměli, nebyli by jejich soudci nástrojem spravedlnosti, ale pouhé msty.

A co tedy protlačují ti dnešní majitelé jediných pravd? Zlý názor nesmí mít nárok na to, aby jeho nositel cokoli vysvětloval, aby ho hájil. A to i v případě, že toho na něj máme milionkrát méně než na válečné zločince z Norimberku. Žádných pět minut pro ty, které ocejchujeme coby nové Hitlery, žádný prostor pro sebeobhajobu těch, které považujeme za zlo. Rovnou nějaká moderní forma společenské popravy.

Tihle urputní a vehementní potlačovatelé všech „škodlivých slov“ si ve svém zápalu nemají šanci všimnout, že to jim pod nosem začíná rašit knírek. Ne, nebojme se tohoto jejich „absolutního přirovnání“ a nenechme se jím zastrašit. Princip debaty a princip její ochrany je ve skutečnosti daleko vzácnější než fráze o tom, jak je nepřijatelné dovolit někomu mluvit.

Žijí mezi námi lidé, kteří hlásají: „diktátoři zakazují říkat dobré věci, zatímco demokraté nezakazují říkat dobré věci, zakazují říkat jen špatné věci.“ Tolik zbytečných slov, že. Přitom by stačilo: „diktátoři zakazují, demokraté nezakazují.“

Psáno pro listopadový měsíčník TO