Že přece svobodu slova nelze chápat absolutně ve smyslu vyváženosti vzájemně polemizujících ideových a názorových pozic, protože to by znamenalo přistoupit na princip „pět minut pro Žida, pět minut pro Hitlera“. A mívají u toho triumfalistický pocit, že tento argument nelze přebít, aniž by se oponent vzdal obhajoby samotného pekla.
Dobrá, tak se na tento jejich trumf v rukávu podíváme zblízka. Už to, s jakou snadností přirovnávají své oponenty k Hitlerovi, je krystalickým příkladem diktátorského myšlení. Ostatní jsou Hitleři, ostatní jsou ďáblové, já tedy nutně musím být ztělesněním dobře, já musím být andělem, který je nad veškerou pozemskou bitvou slov, nad veškerou argumentací.
Ale je tu ještě něco vážnějšího. Hitler je mrtev a jeho ideologie je popsaná, včetně toho, k čemu vedla. Jak ale poznáme nové Hitlery dřív, než zplynují a upálí Židy? Přece pouze jedině tím, že budeme poslouchat, co říkají. To se tak moc bojíme, že by na svou stranu strhli lid? To si tak málo věřím, že je musíme umlčet? To tak málo věřím lidem, že podlehnou vábení krysařovy píšťalky? A jak vlastně víme, kteří to jsou, když nechceme nechat mluvit? Pak asi nemáme sami dobré svědomí, pak si sami nejsme jisti, zda argumentujeme čestně a korektně. Pokud budeme rozdávat nálepky s Hitlerem, aniž bychom kritiky nechali mluvit, nikdy se nedozvíme, kdo si eventuálně takovou nálepku zaslouží. A tedy umetáme cestičku skutečným novým Hitlerům. Takže: proč ne pět minut i pro satana? Ať se demaskuje!
Ostatně, dokonce i tehdy, kdy už bylo vše demaskováno, měli všichni obžalovaní v Norimberském procesu své řádné obhájce. Mohli se obhajovat sami, mohli argumentovat, vysvětlovat, hájit se. Většinou marně, ale tu možnost měli, kdyby ji neměli, nebyli by jejich soudci nástrojem spravedlnosti, ale pouhé msty.
A co tedy protlačují ti dnešní majitelé jediných práv? Zlý názor nesmí mít nárok na to, aby jeho nositel cokoli vysvětloval, aby se hájil. A to i v případě, že toho na něj máme milionkrát méně než na válečné zločince z Norimberka. Žádných pět minut pro ty, které ocejchujeme coby nové Hitlery, žádný prostor pro sebeobhajobu těch, které považujeme za zlo. Rovnou nějaká moderní forma společenské úpravy.
Tihle urputní a vehementní potlačovatelé všech „škodlivých slov“ si ve svém zápalu nemají šanci všimnout, že to právě jim pod nosem začíná rašit knírek.
