Tyto názory byly některými médii vyzdvihnuty z archivů, protože několik takových osobností se letos dočká a ocenění z rukou prezidenta převezme. Například hudebník Vladimír Mišík. Ten medaili odmítl v roce 2013. Dalším podobným příkladem má být zpěvačka Ida Kelarová.
Co ovšem mezi některými komentátory a při diskusích na sociálních sítích vzbudilo největší pozornost a místy i údiv, je údajně připravované vyznamenání Zdeny Mašínové, sestry Josefa a Ctirada, kteří se v 50. letech prostříleli na Západ a nechali za sebou několik nevinných mrtvých včetně podřezaného spoutaného člověka.
Jak bratři (žije už pouze Josef), tak jejich sestra Zdena celé roky uváděli, že nikdy nevezmou jakékoli ocenění z rukou českého státního představitele, který je bývalý komunista. Bez debat je, že Zdena Mašínová, která na rozdíl od svých bratrů celou dobu v Československu a později v České republice žila, patří mezi hlavní antikomunisty, pamětníky a představitele lidí, kteří ze strany bývalého režimu zažívali peklo.
Před časem se ovšem Zdena Mašínová setkala s novým prezidentem Petrem Pavlem a později v rozhovoru pro Olomoucký deník naznačila, že z rukou prezidenta Pavla převezme nejvyšší státní vyznamenání. V zářijovém interview uvedla, že na hradní oslavy 28. října zatím obdržela pouze ústní pozvánku. To se děje pouze v případě vyznamenaných, kteří jsou obvoláváni pracovníky odboru protokolu, aby si s dostatečným předstihem udělali čas. Běžní hosté jsou zváni jednotky týdnů předem pouze písemně.
„Panu prezidentovi jsem řekla, že o tom budu přemýšlet. Abych řekla pravdu, ještě úplně rozhodnuta nejsem, ale spíše bych se na Pražský hrad dostavila. Takto to zřejmě dopadne,“ sdělila Mašínová pro Olomoucký deník.
Komunistická minulost v případě Petra Pavla jí patrně nevadí. Je známým faktem, že zatímco Miloš Zeman byl po roce 1968 z KSČ vyhozen pro nesouhlas se sovětskou okupací, nynější prezident do KSČ vstoupil až po srpnu 1968, a musel s touto okupací tedy souhlasit. Později šéfoval i místní buňce KSČ a vstoupil do zpravodajského kurzu, který měl vychovávat agenty vysazované na Západ „do týlu nepřítele“ pod diplomatickým krytím.
Nakolik je správné o tom diskutovat, jak je to možné vysvětlit a čím jsou politické spory okolo státních vyznamenání dané, se ParlamentníListy.cz zeptaly dvou osobností, které prostředí Pražského hradu, politické dění s tím spojené i přípravy oslav 28. října, důvěrně znají.
Na dotazy redakce odpovídal bývalý šéf politického odboru Kanceláře prezidenta republiky z dob Václava Klause Ladislav Jakl a také někdejší ředitel tiskového odboru a prezidentský mluvčí Miloše Zemana Jiří Ovčáček.
„Než se dostanu k vaší otázce, neodpustím si jednu poznámku. Akce, která každoročně probíhá 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu, se nejmenuje Slavnostní udělování státních vyznamenání. Ostatně máme i jiné řádové dny. Vyznamenání je jen doprovodným programem, takovou ozdobou večera. Samotná akce se jmenuje Slavnostní shromáždění u příležitosti státního svátku Den vzniku samostatného československého státu. Jeho hlavním bodem je (nebo spíše měl by být) nejzásadnější projev hlavy státu v roce, cosi jako Zpráva o stavu Unie. Prostě shrnující bilanční projev, zachycující to, jak se aktuální prezident republiky dívá na odkaz 28. října a na naši současnost, na naši demokracii či na životnost původních ideálů. Tak to alespoň dělali první dva polistopadoví prezidenti. Prezident Zeman se od této tradice odklonil, žádný projev o stavu republiky si nepřipravoval a omezoval se jen na obhajobu svého výběru vyznamenaných lidí. Prostě si nechal od médií vnutit, že vyznamenání jsou tím pravým obsahem onoho slavnostního aktu. S projevy našich prezidentů můžeme souhlasit či nesouhlasit, ale měly by při téhle příležitosti zaznít. Kdy jindy. Projev by měla být položka na programu dne nutná, vyznamenání být mohou, nebo také mohou proběhnout třeba prvního ledna. Ale abych neutíkal z vaší otázky. Prezident republiky je vrcholný ústavní činitel. Nemusí to být můj oblíbenec. Ale neúctou k jeho ústavnímu aktu dávají někteří lidé, které máte namysli, najevo svou neúctu k našemu sátu a jeho symbolům,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Ladislav Jakl.
Dnešním postojům vůči prezidentu Pavlovi, který byl v rámci svého vojenského povolání kariérním komunistou, se nediví. „Víme přece, že poslední prezidentské volby proběhly podle hesla ‚náš komouš je lepší než váš komouš‘. Pokud současný prezident poslouchá ty ‚správné‘ lidi, jde principiálnost pohledu na komunisty stranou. Najednou je odpuštěno i předsedování základní organizaci KSČ nebo přijetí falešné identity v přípravě k nasazení v boji proti kapitalistickému nepříteli. Miloš Zeman byl v období normalizace upozaděn, Pavel byl jejím aktivním spolutvůrcem. Ale to jde stranou. Teď je náš. Taková je asi logika některých,“ míní Jakl.
Jiří Ovčáček předeslal, že nerad kohokoliv soudí za jeho činy. „Je to věc vlastního svědomí, jak si zdůvodnit takový postoj, a prostě takové rozhodnutí beru na vědomí. Obecně ale mohu říci, že mám pocit, že se zas a znova opakuje starozákonní příběh. Lidé nenávidí a oškliví si starého proroka, ale milují krásné a libě hovořící tváře. A pak sám život potvrzuje, že měl starý prorok pravdu. S muslimskou migrací, Izraelem, Green Dealem, islamismem, úlohou dronů ve válkách, Evropskou unií. Jenže to už je většinou pozdě a zbývá jen pláč a skřípění zubů,“ připomněl dřívější varování a prognózy bývalého prezidenta, kterého označuje „starým prorokem“.
Postoje výše uvedených osobností a jejich motivace se podle jeho slov velmi těžko rozebírají. „Zmínění by asi řekli, že se jim zamlouvají postoje současného prezidenta po roce 1989 a nelíbí se jim názory Miloše Zemana po roce 1989. Budiž. Pro mne je klíčové, že Miloš Zeman byl odvážný v dobách, kdy to byl opravdový risk, neslo to vážné následky a dopady na život. Prostě, Miloš Zeman nikdy nebyl něco jako náhlý partyzán z 9. května 1945. Odmítl souhlasit s okupací vlastní země. To byla obrovská odvaha a tu už nikdo z jeho životopisu nesmaže,“ konstatuje Ovčáček.
„Logiku v tom nevidím, jen politické emoce,“ reaguje na motivaci Zdeny Mašínové převzít ocenění z rukou bývalého komunisty. „Ono někdy zaznívá, že současný prezident si svou minulost odpracoval po roce 1989. Jistě, dal se do služeb demokratického státu. Pro mne ale je vyšší hodnotou, jak této zemi pomohl Miloš Zeman v době sovětské okupace a v listopadu 1989. V Čechách ale nikdy nečekejte vděk, politika je zde minimálně od počátku 19. století zmítána emocemi a hysterickými gesty. Chybí zde západní politický racionalimus, politickou kulturou jsme stále na Východě. Věděl to už T. G. Masaryk, velký politický realista,“ doplňuje pro ParlamentníListy.cz Jiří Ovčáček.
