Podle mezinárodního průzkumu, který pravidelně koná společnost Morning Consult, je dnes Petr Fiala nejméně oblíbeným premiérem na světě. Alespoň z těch mnoha desítek zemí, kde je tento průzkum konán. Důvěřuje mu jen 18 procent obyvatel, zatímco 78 mu nevěří a za premiéra ho nechce. Navíc se jeho obliba propadá od loňského března vlastně nepřetržitě.

Jestli to půjde takhle dál, dostane se jeho podpora do záporných čísel. No, to asi nejde, ale vyhlídky má před sebou náš umělohmotný premiér strašlivé. A ani on, ani jeho příznivci se nemohou konejšit tím, že dna už bylo dosaženo, že lidem se začne tak nějak lépe vysvětlovat vládní politika, ta pak také navíc přinese viditelné zlepšení sociální situace a z ošklivého fialového káčátka se stane krásná fialová labuť.

No, nestane. Protože daleko spíše přijdou ještě horší časy. A to jak objektivně (další pokles reálných příjmů, další ekonomická stagnace, další vlna drahoty, další znehodnocování úspor), tak i ve vnímání lidí, v celkové společenské atmosféře. Setrvačnost negativních trendů, nastartovaných v posledních letech, bude obrovská. Připravme se na to.

Fialova vláda se může stokrát vymlouvat na to, že to Putin a Babiš a vůbec všechny ty objektivní potíže. No, proč bychom objektivní potíže měli mít nejhorší na světě zrovna my a proč by zrovna u nás měly být nejznatelnější pokračující negativní trendy, to už nikdo z ministrů a koaličních politiků neokecá. Být poslední v oblibě na světě prostě nutné není. Objektivní potíže má kdekdo.

Scénář pádu vlády

Padne tedy vláda, když už ji skoro nikdo nechce? No, to by musela padnout nejspíš tak do konce jara, to by mělo ještě smysl vypisovat předčasné volby. Když ale vláda přežije příští jaro, nějak už to nejspíš doklepe do řádných voleb, které jí pak zasadí poslední ránu z milosti. Ale dobrá, může tedy přeci jen padnout do třešní? A jak by se to mělo stát?

Vlastně přichází v úvahu skoro jediný scénář. Společenské klima a nevraživost vůči vládě se zostří natolik, že jednomu z koaličních partnerů (kromě Pirátů, ti nejsou ani do počtu) dojde, že nechce být společně s Fialou chycen a oběšen a že výnosy z účinkování ve vládě už nevyváží hrozící politické náklady. Tento partner (zatím to bývali obvykle lidovci) se okatě v jistou chvíli od vlády distancuje, zařadí se mezi kritiky, a aby už nebyl sám terčem, začne spolu s oněmi kritiky prstem ukazovat na to, co v ten okamžik z vlády zbyde.

Opozice posílená o tohoto odpadlého koaličního partnera vyvolá v Poslanecké sněmovně hlasování o nedůvěře vůči vládě, ta bude nyní snadno vyslovena, vláda bude nucena podat demisi a nepokusí-li se prezidentův tým o nějaké podivné čachry, které by se hlavě státu zcela jistě hodně vymstily, budou vypsány předčasné volby. Do té doby povládne Fialův tým v demisi nebo několikaměsíční úřednická vláda. Pak přijdou volby a všechno se změní.

Co se změní?

No ale co bude dál? Vláda bude smetena a přijde nová garnitura. Nebo částečně staronová. Budou lidi najednou spokojeni? Přestanou si stěžovat na poměry i na svou osobní sociální situaci? Objektivní důvody pro to mít nebudou. Ekonomická a sociální situace se setrvačně bude určitě zhoršovat ještě několik let, ať bude ve vládě sedět kdokoli. Na nějakou štědrou sociální politiku mohou lidé také zapomenout, té by se s jakoukoli změnou ve Strakově akademii nedočkali. Není z čeho brát, a tedy ani není z čeho rozdávat.

Ale veřejné klima by se přeci jen zlepšit mohlo. Rychle a výrazně. Ono by k tomu stačilo přestat trapně lhát, přestat okatě poškozovat české národní zájmy, zastavit hujerské a horlivé přijímání každé nové hloupé bruselské regulace a přestat utrácet za pitomosti, jako jsou americké stíhačky, ponorky, letadlové lodě, UFO, světelné meče a cojávím, za co to tahle vláda vlastně tak strašně utrácí.

Také by nová příští vláda mohla skoncovat s bojem proti svobodné soutěži myšlenek, proti svobodě projevu, proti otevřené diskusi, proti odlišným názorům. Mohla by přestat kriminalizovat své kritiky a zametat pod koberec vlastní skandály a průšvihy. To vše by jistě vedlo ke zlepšení nálady lidí. Ale jen dočasně. Dříve nebo později budou chtít lidé i jíst, topit, jezdit, oblékat se, levně kupovat, levněji bydlet. Zkrátka – prosperovat.

To ale nelze zařídit během pár let ani s tím nejlepším receptem. A navíc – a to je (nebo mělo by být) jádrem dnešní debaty – je tu někdo s dobrým alternativním receptem, s antitezí vůči sebedestrukční politice aktuální české vlády? No, toť otázka, byť se na pódiích demonstrací střídají různí odborníci s všelijakými doporučeními.

 Protest není program

Ano. Stačí si zajít na jakoukoli protivládní demonstraci i se začíst do nějakého alternativního média (takového, kterému prolhaná vláda říká dezinformační), a hned člověk zjistí, že kromě nespokojenosti s Fialou už toho jeho kritici moc společného nemají.  Ba dokonce jejich recepty jsou často i protichůdné.

Dnešní protestní a opoziční síly spojuje kromě odporu k vládě snad jen odpor ke Green Dealu a proti nesmyslné ukrajinské politice vlády. Možná ještě proti genderovému blbnutí. A hlavně (to v žádném případě není málo) je spojuje názor, že je nutno posílit naši suverenitu a že o své zemi si máme rozhodovat doma. Tedy jít přesně opačným směrem, než kterým ukázal náš (náš?) prezident, když navrhl, abychom se v orgánech EU napříště dobrovolně vzdali práva veta.

Více, nebo ještě více socialimu?

No dobrá. Nějaký průnik postojů by v opoziční komunitě byl. Ale v ekonomické oblasti žádná velká shoda na této straně politické (ale i občanské) scény není. A to se může ukázat jako veliký problém, ať už příští volby budou řádné, nebo předčasné. Dobře kritiky vlády poslouchejme.

Jedni vidí spásu ve větší kontrole, v přísnější a důkladnější regulaci (např. cen), v lepším a spravedlivějším přerozdělování, v postihu obchodníků a řetězců, v omezování tržních svobod a dokonce ve znárodňování, ve vyvlastňování. Druzí naopak říkají, že vysoká míra regulace trhu a také vysoké zdanění jsou právě onou pravou příčinou současné ekonomické deprese a že je třeba odstranit překážky v růstu bohatství a ne vidět naději v jeho lepší distribuci.

Takže jedni kritizují vládu za nedostatek socialismu, druzí za nadbytek socialismu. A často to o sobě navzájem ani nevědí, protože názory se jen paralelně deklarují, názory neprocházejí ohněm polemik, protože polemické střety jsou považovány v rámci svatého boje proti vládě za škodlivé. O osobních sporech toho slyšíme mnoho, ale o meritorních rozdílech v názorech skoro vůbec. A představitelé alternativní scény mají mnohdy názory navzájem zcela nekompatibilní.      

Tak jak by tedy mohli společně vládnout? Ano, je možno udělat mnoho pozitivních kroků, aniž se sáhne na toto věčné pravolevé téma. Ale následně už k zásadnímu posunu nemůže dojít, dokud nenastane vysoká míra společenské a politické shody na tom, co je hlavním kořenem současného chudnutí, a shody na tom, kudy vede cesta z krize. Jestli prostřednictvím odhození břemen regulací, nebo naopak posílením kontrolní a regulační role státu a jeho institucí.

Doprava, nebo doleva?

O této shodě je nutno začít mluvit. Tedy vlastně úplně nejdřív o oné výchozí neshodě. Nechodit kolem ní jako kolem horké kaše. Protivládní síly se nemusejí rozhádat ještě dřív, než vystupňují tlak na vládu. Ale už je načase mluvit o tom, které recepty mají šanci stát se hojivou náplastí, a které naopak budou solí sypanou do otevřené rány naší ekonomiky.

A nejde jen o ekonomiku. Jde také o pojetí role státu, o chápání, co je veřejným statkem a co už není, o pojetí vztahu mezi institucí a jednotlivcem, jde i o přístup k individuálním svobodám, jde o principy sociální politiky, o to, zda potřebujeme posílení nebo naopak redukci agendy kolektivního rozhodování.

Tato debata nesmí být nadále tabu, a to ani mezi dosavadními spojenci. Ne, ještě ani náhodou není protivládní masa u scénáře operace „převzetí moci“. To zdaleka ne. Teď by měla vstoupit z fáze sebeidentifikace a koordinace akcí do fáze možná i bolestné, ale naprosto nutné debaty o tom, jestli cesta z bažin vede doprava nebo doleva.     

Psáno pro říjnový měsíčník TO