Fotky naleznete po otevření Zdroje.

V kabaretu nejznámějšího pražského pivovaru U Fleků se konala 26.9.2023 velká oslava. Rocková legenda Folimanka Blues Ladislava Jakla tam slavila 30 let svého trváni. První koncert kapely proběhl ve Velkém sále Dopravních podniků v Praze Holešovicích 14. května 1993.

Od té doby uplynulo opravdu již 30 let a je proto obdivuhodné, že si kapela udržela stále přízeň svých fanoušků. Je to zřejmě tím, že když se řekne slovo Jakl, tak všichni milovníci rocku, tvrdé muziky, skvělého piva a veselé zábavy musí okamžitě zakoupit lístek v Ticketstreamu, protože vědí, že to určitě bude stát zato. Vědí velmi dobře, že na Jaklově koncertu bude kromě bigbítu a hořkého blues i unikátní výborné pivo, často vlastnoručně Jaklem vyrobené a skvělá zábava.

A nenechte se mýlit tím, že Ladislav Jakl je široké veřejnosti znám jako vysoce postavená politická osobnost – ředitel Politického odboru Hradu a osobní tajemník presidenta Václava Klause v letech 2003-2013, který tyto funkce nadále zastává v Institutu Václava Klause. Není to rozhodně žádná rozdvojená osobnost, žádný Džekyl a Hajd. Je to prostě člověk s jasně vyhraněnými politickými postoji patřící díky tomu již přes třicet let k nejvýraznějším osobnostem naší politické a novinářské scény, který ale rovněž nade vše miluje již od dětství tvrdý rock. A to, že si i přes své obrovské pracovní vytížení u známého workoholika prezidenta Klause dokázal udržet v chodu svou kapelu Folimanka Blues a skládat pro ní stále nové a nové písně, svědčí o tom, že je srdcem opravdu hudebník par excellence. A také určitě i tím, že jeho šéf přivře oko nad časem, který Jakl hudbě věnuje, neboť sám tvrdý rock rovněž miluje a dobře a rád rokenrol tančí. Již za hlubokého komunismu byl dokonce jedním ze zakladatelů klubu Elvise Preslyeho s legitimací číslo 3.

Jakl k tomu říká :“Šéf snáší můj zájem o bigbít dobře, neboť on sám rokenrol miluje a rád si zajde poslechnout i koncerty naší kapely Folimanka Blues. Má ale špatnou docházku a na koncerty chodí převážně pozdě s jakýmisi nejapnými výmluvami na spoustu práce a na to, že se musí stále věnovat nějakým cizím prezidentům. Nedá si ode mne poradit, že rokenrol má mít vždy přednost před všemi prezidenty světa a že stejně nikdo neuvěří, že prezident musí pracovat.“

Já sama jsem se poprvé s kapelou Ladislava Jakla setkala v roce 1999 na svérázném křtu jejího alba „Naše hospody“ v prostředí pražských santusáků a houmlesáků, na Masarykově nádraží v Praze. Sešli se tam tehdy všichni, kteří ještě neztratili smysl pro humor a recesi.

Od té doby jsem viděla mnoho Jaklových koncertů ve Vagonu, v Lucerna baru, Na Folimance, v Modré vopici a mnoha dalších klubech a hospodách. Dokonce jsem absolvovala i ten proslulý veliký koncert pod Nuselským mostem, kde křtila kapela Folimanka Blues album „Neskákejte z Nuselského mostu“. „Bohužel krásky kvůli mně z lásky nikam neskákaly, natož z mostu. Ženy mají brutálnější metody. Je ale pravdou, že jsem se trochu obával, aby ten koncert nevyprovokoval větší počet sebevražd. Na štěstí naopak po koncertu prý osm měsíců z mostu nikdo neskočil, zatímco jinak prý skákali sebevrazi v průměru jednou měsíčně, “ zavzpomínal na tuto událost Jakl. Pokud měl ale koncert takový efekt, měl by ho v zájmu lidstva každých 7 měsíců opakovat.

Jakl to roztočil ale i s něžnou gospelovou stálicí Semaforu Zuzanou Stirskou (podrobně v revue Fragmenty Stirská s Jaklem to roztočili). A nešlo tam jen o tvrdý rock, ale Jakl si se Stirskou společně zazpíval i vážnou a krásnou píseň Jidáš, kterou napsal pro paní Zuzanu tehdejší ministr kultury Pavel Dostál přítomný na koncertu. A ztichlým Semaforem se nesla krásná a burcující slova jeho písně: „Kdo zavinil, že na kříži dav čumilů tě prohlíží, kdo jednou rukou zvedá Tě a druhou rukou bodá tě, kdo nabízí chléb se solí a za zády má pistoli, kdo objímá tě u piva a druhý den Tě poplivá, kdo tvrdí, že je věřící a zapaluje hranici,kdo číhal s nožem za rohem a pak ti řečnil nad hrobem, kdo připravil Tvou popravu a potom žvanil o právu. Jidáši, kolik ti vynáší, můžeš nám říct, tenhle Tvůj kšeft? Doba se vyvíjí, Ty s tím máš režii, no tak chtěj víc, budeš mít recht!“

A pak se stalo něco nečekaného. Pani Zuzana se na pana tajemníka vrhla s tím, že přece on na svých koncertech zpívá vždy nahý a jala se z něj svlékat kravatu, sako, košili se slovy: „Takhle se mi líbíte víc, to jste zase ten správný Jakl, jak si Vás pamatuji z dřívějška z koncertů.“ Jaklovi nezbylo než se bránit slovy „Ale tílko nedám! Zuzana si na mně pořád něco vymýšlí, tak teď převezu zase já jí. Zjistil jsem, že bigbít má něco společného s gospelem a jejími spirituály a proto „Folimanko nástup!“ A refrén „na na na na na“ bych prosil nyní od Zuzanina Gospel týmu, když já musel dělat roští u jeho písniček.“ A zde již obávaný politik a bývalý novinář z Lidových novin Jakl ukázal bez zábran svoji druhou tvář tvrdého rockera a frontmana rockové skupiny Folimanka Blues. Jestli na počátku představení měl obavy, jak bude moci vystoupit s něžnou gospelovou hudební skupinou, pak tyto obavy padly. Skupina Zuzany Stirské se navíc také odvázala a Semaforem zněly tvrdé rokenroly a Jakl se svou vždy přítomnou kytarou řádil tak, že gospelový soubor v pozadí nestačil uskakovat před jeho náhlými pohyby. „Chodím si po tom světě sám, na hlavě akvárko mám, tři zlatý rybky v něm chovám, až vyrostou někam je dámR: na na na na na naCo za co vyměniti mám, v tom obchodě se nevyznám kdo tohle pravidlo dává…“ zpíval Jakl a Gospel Time k tomu pěl refrén „na na na na na na“
I když byl každý Jaklův koncert v jiném prostředí, jedno měly společné. Na všech koncertech to vždy Jakl rozjel se svou skupinou naplno jako zuřivý rocker a skvělý muzikant a skladatel písní.

Pokud se chce čtenář dozvědět o tom, jak kloubí svou vysokou politickou funkci s funkcí frontmana své odvážné rockové kapely Folimanka Blues, pak mu doporučuji knihu od Petr Žantovského Rocker na Hradě, kterou Jakl vydal ke svým padesátinám. V knize se dozvíte nejen o muzice, ženách, přátelích, ale i o tom, kam podle něj směřuje naše země, Evropa i celá lidská civilizace. Zkrátka rozmlouvá o všem, co se v naší zemi za půl století jeho života událo a v čem si vytvořil své postoje.

A že jeho politické postoje stojí znát! Nevzpomínám si, že by se někdy vážně zmýlil. Jinak by ho také tak náročný člověk jako Václav Klaus neměl již přes třicet let vedle sebe jako nejbližšího spolupracovníka. A pokud se týká Jaklovy syrové muziky a nezapomenutelných koncertů, je důležité, že ani po vstupu do vysoké politiky nepřestal být věrný své hudební profesi tvrdého rockera. Ani si neostříhal vlasy a nezačal ze sebe dělat napomádovaného manažera jako většina ostatních kolegů. Vlastně teď jsem si uvědomila, že by mne opravil, jako to již několikrát udělal, že „je rockerem a teprve pak úředníkem“, jak své významné politické funkci říká. Ať již ale říká o svých životních rolích cokoliv, je jasné, že obě své profese zastává naplno a obě ho velice baví.

A co říci k tomu, že si může ke svým vystoupením vybrat supersnobské sály, ale zůstal stále věrný svým nejrůznějším hospodám, kterým sám říká s úsměvem špeluňky? K tomu nám řekl: „Hrajeme po nejrůznějších špeluňkách všech koutů Čech, v sídle pražských sanktusáků, tedy v hale Masarykova nádraží, pod Nuselským mostem a dalších neskutečných místech ČR.“

A že jsou to místa kam se člověk bojí mnohdy opravdu vstoupit. Vzpomínám na jeho, mírně řečeno, nestandardní koncert v roce 2012 v Modré vopici. (podrobně článek v revue Fragmenty: Ladislav Jakl: „Modrá vopice, dobrá vopice!“)

Uvnitř Modré vopice, ale bylo velice příjemně a nezapomenutelná atmosféra.

Na pozvánce stálo, že vstupné je „něco vkusného, třeba řízek“. I nejzatvrzilejší nekuchaři vyrobili neskutečné obří řízky. Snímky dosvědčují, jak vstupenky po koncertě všem chutnaly. Snímek vlevo zachycuje skvělého pianistu skupiny Robbyho Černého při konzumaci jedné ze vstupenek.

Prostě vopice potvrdila, že modrá je dobrá, i když je třeba vopice.

Pro citlivé uši rozmazlené dnešní nahrávací technikou a kvalitou domácí reprodukce je možná některé Jaklovo album šokující, avšak ve světě počítačové dokonalosti zase úlevné. Posluchač má pocit, že právě v dané hospůdce sedí a příjemně relaxuje.

„Každé CD je originálem, ručně vypálené, opatřené svým číslem a vlastnoručními podpisy členů kapely. Album se vyhýbá běžné distribuci, k dostání je pouze v několika tradičních pražských hospodách, například »Magister Kelley« v Rejskově ulici, »První pivní tramway« na Spořilově i »Nad Viktorkou« v Bořivojově ulici,“ vysvětloval kdysi s patřičnou pýchou Ladislav Jakl.

Na koncertech Folimanky Blues bylo prostě vždy obrovské uvolnění a pohoda, kterou už člověk jinde nezažije. Koncert končily vždy bezvadným mejdanem, muzikanti byli mezi fanoušky této hudby a proto se na akce těšili všichni, kteří ještě neztratili smysl pro humor a recesi, protože atmosféra koncertů je neskutečně uvolněná a neopakovatelná.

Ani výroční oslava ke 30 letům Jaklovy kapely Folimanka Blues nezklamala očekávání skalních fanoušků.

Jakl to U Fleků rozjel opět na plné pecky a se svou už legendární rokovou kapelou Folimanka Blues byl slyšet snad až na vzdálené Jiráskovo náměstí. Hosté se zvedali od stolů a Folimanka rozpohybovala všechny od letitých fanoušků až po nejmladší generaci školáků.

A nechyběli tam ani velvyslanci, senátoři a dokonce přišel, byť opět trochu později, i jeho šéf prezident Václav Klaus. O to líp se ale bavil, protože všichni byli již zmoženi nejen tancem, ale flekovské pivo je jak známo prostě lék.
.

Neplatilo to ovšem pro všechny. Paní senátorka Daniela Kovářová byla nezničitelná, pivo nepivo. Pomáhala pořadatelům se vším co bylo třeba od vítání hostů počínaje. A ještě stačila fotografovat a zejména tančit a skvěle zlepšovat náladu všech kolem sebe. Však jí takéfrontman Jakl přišel poděkovat.

Málokdo z přítomných si přitom uvědomoval, jaká práce musela stát za Jaklem když postupem let zemřeli všichni členové jeho skupiny a přesto se po překonání smutku ze ztráty blízkých kamarádů a dob, kdy již chtěl se vším skončit, dokázal znovu a znovu sebrat a sehnat do skupiny další skvělé hudebníky a udržet jí pohromadě. Podobně jako Petr Janda Olympik. Svědčí to o tom, jak silná to musí být osobnost a jaká je v něm vnitřní hnací síla po hudbě.

A to se ještě ke všemu výše popsanému v době kovidové musela Folimanka stejně jako ostatní kapely odmlčet. A mnohé bohužel dokonce navždy. Ale nebyl by to Jakl, aby nevyužil i této doby ke skládání písní a rozhodně svojí milovanou Folimanku neopustil. Naopak měl víc času ji obohatit o nové písně. Po čtyřech albech Naše hospody -1999, Neskákejte z Nuselského mostu -2001, Kudlanka – 2004, Krajina po bitvě -2011 dokončila nedávno kapela studiovou nahrávku alba, na níž bude dle slov Jakla navěšen a mohutně distribuován nový a jak jinak než krásný klip. A tato nahrávka se stane základem pro vinylové elpíčko, na které se mohou fanoušci těšit už v příštích měsících.

Takže koncert u příležitosti oslavy 30 let existence Jaklovy hudební skupiny v kabaretu u Fleků rozhodně nevypadal jako poslední. Hlas ani energie Jaklovy nechyběly a člověk měl na několik hodin iluzi, že se nachází v krásných porevolučních dobách před třiceti lety. Frontman skupiny Ladislav Jakl k tomu s úsměvem říká: „Snad nové páté album bude pro nás i naše příznivce motivací k vymýšlení dalších koncertů a aktivitě dřív než přijdou další katastrofy“.Podle reakce publika to vypadá pro album dobře. Sál vytleskával a dokonce vypískával další písně:

Věřme, že po 600 koncertech po asi devadesáti místech republiky, ale i Rakouska, Polska, New Yorku, Německa a Slovenska bude ještě následovat řada dalších stejně krásných a hlavně ve stejné bezprostřední atmosféře jakou znám jen u Folimanky. Je to kapela, která stojí mezi bigbítovým kraválem, který zvedne na nohy každou správnou hospodu a dramatickými expresivními písněmi jaké poslouchají fajnšmekři v bluesových klubech. A hlavně kapela do jejíhož repertoáru přibývají stále další písně.Roková legenda Folimanka Blues žije dál, protože bigbít musí žít. A také proto, že jí Zdeněk Cimmerman, Ríša Kříž, Robby Černý a Honza Chalupský určitě shora kontrolují, jestli se tu dole Jakl s kamarády neflákají. Ladislav Jakl k tomu říká: „Folimanka Blues stárne, či zraje se mnou. Ubývá bezstarostnosti, přibývá drsných emocí, hořkosti, velkých lásek, divokosti i temných zákoutí kdesi uvnitř. Každý prožitek i každý nový muzikant mě vždycky kousek posune“.

Takže na závěr jsem popřála Ladislavu Jaklovi, aby se svou rokovou legendou Folimankou Blues ještě udělal hodně podobných báječných koncertů a aby zůstal nadále stále svůj! A jedna z jeho krásných fanynek nás přitom vyfotila.

Fotky naleznete po otevření Zdroje.

Zdroj