Jejich nejznámější akce je humanizace magistrály. Na té požadují světelné závory, přechody nebo cyklopruhy. Proto pořádají jeden pochod mezi auty za druhým a nechtějí pochopit, že magistrála není určená pro chodce, podobně jako třeba Stromovka není určená pro auta (ale tam nikdo spanilé jízdy za její dehumanizaci nepořádá).
Ale o tom dnes psát nechci. Tolik jen na úvod, aby bylo jasné, o jaké poslední generaci se tu mluví.
Jakl se zcela ztratil v dnešním světě. Má pocit, že lidé přestali číst knihy a odmítá používání knih elektronických nebo audio. Neuvědomuje si, že není nutné číst z papíru. Je to jako by tvrdil, že živá hudba zemře spolu s vynálezem gramofonu, magnetofonu, kompaktního disku nebo mptrojky. Nebo malířství spolu s fotografií – nedej bože s digitální fotografií.
I když je lidské poznání stále hlubší, i když vymýšlíme stále nové nástroje, kterými si zjednodušujeme život, tak žádná automatizace ani robotizace nikdy neznamenala konec lidstva. Vždy se našla řada mudrců prorokujících konec sociálního smíru nebo toho či jiného oboru, ale vždy se ukázalo, že šlo jen o paniku konzervativních jedinců, kteří světu přestali rozumět.
To samé je velmi dobře vidět i ve školství. To se s moderními technologiemi i s vyvíjejícím způsobem života většinou vyrovnává velmi pomalu. A tak dnes zakazuje dětem mobily nebo chytré hodinky, před několika desítkami let to byla třeba četba komiksů nebo poslouchání walkmana o přestávce. Staří učitelé většinou světu nerozumí a chtěli by, aby byl stejný jako v době, kdy oni absolvovali školu a nemuseli nic měnit ve svých zajetých kolejích.
A i pan Jakl má pocit, že je poslední generací, která má cosi jako obecný společenský přehled. Ale samotnému mu chybí něco, jako kontinuální přístup k poznání. Plynulý rozvoj. A ne ustrnutí na jednom místě.
Pikantní je, že se Jakl ve svém textu plném prohlášení o tom, že je poslední generací, která rozumí psanému, čtenému i mluvenému projevu a taky generací, pro níž je důležitá gramatika a pravopis, odvolává na Jonathana Haidta, u něhož si ale ani nezjistil, jak se píše jeho jméno. Není právě tohle jeden z kritizovaných zkratkovitých přístupů generace, která přijde po té poslední?
Ladislav Jakl nerozumí době, ve které žije. Ujel mu vlak, což není v jeho věku neobvyklé. Smutné ale je, že ty mladé vidí jen jako někoho, kdo mu ničí svět v podobě, která je dle něj správná. A tak se nad ostatní povyšuje. Dle jeho slov je on jedním z těch posledních, kteří uznávají správné hodnoty a umějí správně žít. A přitom je jen zatrpklým boomerem dezorientovaným v dnešním světě.
