Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Jak Mick změnil svět, protože ho měnit nechtěl
Publikováno 28.07.2023 v kategorii: Publikované články

Když jsem někdy v polovině sedmdesátých let v cyklu svých poslechových fonoték prezentoval jeden jeho díl, věnovaný tvorbě kapel jako Beatles, Rolling Stones, ale také Byrds, Tremeloes, Kinks či Small Faces, nazval jsem ho nepříliš lichotivě Naivní rock.

Prostě pro mne tahle hudba nebyla dost „umělecká“, jako třeba King Crimson, Yes, Led Zeppelin, Emmerson, Lake and Palmer, Who, Jethro Tull, Zappa, Genesis či Iron Butterfy. V mých uších byli Stones, Beatles a ti další jen hlasití písničkáři, co hrají jednoduché odrhovačky. I já jsem po letech aspoň trochu dostal rozum a došlo mi, že ony „jednoduché odrhovačky“ jsou vlastně průlomové, zásadní, zakladatelské. Pilíře svého žánru. I tak mi „rebelství“ Micka Jaggera či Keitha Richardse přišlo pózérské. Ono tedy vykalkulované trochu bylo, ale podstata životního postoje byla reálná, upřímná a věrohodně stvrzená životním stylem.

Na samostatnou debatu je, nakolik rocková revolta 60. let stála na počátku eroze starého dobrého světa a zrodu pokrokářského kolektivismu. Další debata může být o tom, kolik z téhle generace muzikantů, jejich příznivců a pochopitelně i „groupies“ bralo rockerství jen jako trochu delší mejdan, který má svůj začátek a konec, po něm přijde ranní sprcha, převlek do slušného oblečení a hybaj do práce živit rodinu.

Další debata může být o tom, pro kolik teenagerů byly vnější znaky příslušnosti k rockerství prostě věkem podmíněné artefakty a jako se ve třinácti odkládají plyšáky, autíčka a panenky, tak se v pětadvaceti odkládaly pruhované kalhoty, vlasy a hrubiánsky ležérní způsoby, takže po pár letech ze všeho zbyla jen úsměvná vzpomínka na léta, kterýma se prošlo, ale které prostě pominuly a jsou pryč. Zatímco pro jiné i s přibývajícími léty něco zásadního z tehdejší doby uvnitř v srdci zbylo. Ne v módě, spíše v chápání estetiky, individuality, prožitku opravdovosti, otevřenosti emocí a hájení si své jedinečné svobody.

Celých třicet či čtyřicet let čekám, až tohle někdo opravdu vážně a seriózně rozebere, ale zatím jsem četl jen dílčí pokusy, založené na individuálních příbězích, ne na společenských kontextech a dopadech bigbítového kvasu. Tak si holt ještě počkám, protože já to psát nebudu. Já se dnes chci zastavit u jiného momentu.

Mick Jagger slaví 80 let. Je to pořád on, stejně jako mnozí z jeho generace jsou pořád oni. Zestárli a chápou svět trochu jinak. Kdo z nich přežil, chce žít ještě chvíli a zůstane u předposlední skleničky. Někdo z nich se dokonce naučil počítat peníze a vést domácnost, starat se o děti a mimo pódia žít život usedlých celebrit. Ale ani o tom dnes nechci psát. Chci psát o revoltě a „revoltě“. O vzpouře mladých tehdy a o „ vzpouře mladých“ dnes. Už ročník mého narození a hlavně skutečnost, že jsem nejmladší ze čtyř bratrů a poprvé jsem stál v bigbítové zkušebně už ve svých pěti letech, ale i ty uvozovky v předchozí větě asi dávají tušit, že si o dnešním opovržlivém přístupu mladé generace ke světu, který stvořili jejich předchůdci, myslím své.

Ale asi to chce vysvětlení. Mick zpíval o tom, že on „can get no satisfaciton“. Tehdejší postoj byl řevem ve smyslu: nechte nás být, my si chceme žít svobodně podle svého, nenuťte nám svůj životní styl (v českém provedení styl tesilek, přehazovaček, dechovky, konformity). Ano, lezl nám na nervy svět dospělých, který jsme v mnohém nechápali a nedoceňovali, ale hlavně jsme to všechno cítili jinak. To je s dnešními mladými podobné.

Je tu ale jeden ohromný rozdíl. A jen kvůli němu dnes o Mickových osmdesátinách píšu. Rockeři 60. a 70. let chtěli žít jinak než jejich rodiče. Ale NENUTILI SVÉ RODIČE A JEJICH GENERACI žít bigbítově. No, snad občas jsem své nebohé rodiče zatáhl do pokojíku a přiměl je poslechnout si nějakou dvacetiminutovou artrockovou kompozici (promiň, tati), ale to kvůli tomu, aby třeba jen malinko uznali, že to není jen bezduché třískání do všeho, co je po ruce.

Dnešní mladí revolucionáři to mají jinak. Nestačí jim žít podle svého. Chtějí donutit nás všechny ostatní, abychom žili po jejich. Pokrok je v jejich pojetí jednoznačně plusový, a když jste k některým civilizačním výstřelkům zdrženliví nebo dokonce odmítaví, pak jste uvízli v devatenáctém století a potřebujete převychovat. A hlavně oddělit od vnoučat, abyste je třeba nenakazili zpátečnictvím.

Johnny Rotten, politicky řečeno krajně levicový zpěvák krajně levicové punkové kapely 70. let Sex Pistols, paradoxně jednou řekl snad nejkonzervativnější a nejpravicovější větu, jakou jsem kdy slyšel. Ptali se ho tehdy, jestli si naivně myslí, že svou hudbou změní svět. A on odpověděl: „Ne, já nechci měnit svět. Já se jen snažím o to, aby svět nezměnil mne“.

Ano, a tak to měl a má i Mick Jagger. A za to si zaslouží poděkování. Nakonec svět nejvíce vždy posunou nikoli ti, kdo ho chtějí sociálně inženýrsky měnit podle svých modelů, ale ti, kdo svět měnit vůbec nepotřebují, jen se drží svých zásad.

Happy birthday, Mick.   

Ladislav Jakl, 27. 7. 2023

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET