Na akci se tentokrát vydala jen jedna z nás, druhé organizátoři neodpověděli na email, tudíž nebyla na seznamu účastníků a neprošla by bezpečnostní kontrolou. Dodnes nevíme, zda šlo o náhodu, nebo pořadatelům bylo jméno povědomé, a tak si ho předem prověřili.

Mezi skupinou věřících, kteří jsou oděni do sak a dlouhých skládaných sukní, pobíhá asistentka poslance SPD v minišatech, na vysokých podpatcích a s výrazným make-upem. Dění zpovzdálí nervózně sleduje starší pár, který je ve sněmovně nejspíš poprvé. Muž s ženou se drží za ruce a za malý moment začnou zadumaně přikyvovat čemukoliv, co zazní od řečnického pultíku.

Pozoruji rozmanitost posluchačstva. Na první pohled nic nenapovídá, že jsem se ocitla v hájemství české ultrapravice. O této změně estetiky píše socioložka Cynthie Miller-Idriss. Podle ní je k úspěšné indoktrinaci mladých ultrapravicí potřeba mainstreamový vzhled. Ve veřejném prostoru proto už skoro nevidíme skinheady s okovanými botami. Dnes krajně pravicové názorové proudy reprezentují seriózní muži v sacích a ženy v elegantních šatech. I proto je možné splést si politika z SPD s poslancem z TOP 09 nebo třeba Pirátské strany. A většinu příznivců a příznivkyň ultrapravice dnes na ulici nepoznáme.

Chraňme naše děti!

Sedím v zadní řadě a s napětím očekávám zahájení semináře. Zdálky sleduji místní elity – poslance SPD, předsednictvo spolku Tradiční rodina a některé další řečníky. Seminář má, stejně jako před třemi lety, název Istanbulská úmluva a manželství pro všechny. Přede mnou se na něj vypravila česká expertka na antigenderové hnutí Eva Svatoňová, která svou zkušenost popsala v eseji publikovaném na Druhé : směně. Tehdy akci pořádal poslanec SPD Pavel Jelínek spolu se svou asistentkou Ivanou Schneiderovou, předsedkyní Tradiční rodiny. Vystoupila zde mimo jiné Nina Nováková, bývalá členka TOP 09 a dnes poslankyně za KDU-ČSL, nebo poslanec za ANO Patrik Nacher. Přednášela i filosofka Anna Hogenová nebo sexuolog Jaroslav Zvěřina.

Nárůst nenávisti vůči queer lidem, šíření obav z „genderové ideologie“ či snahy o omezování reprodukčních svobod nelze oddělit od socioekonomických poměrů, v nichž žijeme.

Do Poslanecké sněmovny občas zavítají i další antigenderové organizace. Například Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život mají představitele zaměstnané jako asistenty poslanců v ODS nebo ANO, zástupci Aliance pro rodinu navíc radí na Ministerstvu práce a sociálních věcí s rodinnou politikou. Tím však jejich angažovanost nekončí. Sami v minulosti totiž organizovali podobné akce jako tu, které se dnes účastním. Začátkem covidové pandemie se na semináři pod záštitou Aleše Juchelky (ANO) a za účasti stávajícího ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) strašilo „transgenderovým hnutím“. A ještě před pandemií Aliance pro rodinu na sněmovní půdě hostila zahraniční antigender aktivistky pod záštitou Juchelky, Marka Bendy (ODS) a Marka Výborného (KDU-ČSL).

Na dřevěný stupínek přichází spoluorganizátor akce, poslanec SPD a bývalý boxer Jaroslav Foldyna. Hlavním tématem jeho promluvy jsou údajné lži „progresivistických aktivistů a médií“. Bez okolků spustí úvahu o biologické podstatě člověka a tisíci lety prověřené tradici manželství. Pokud není manželství od toho, aby zajišťovalo přežití společnosti, nemusí se prý za chvíli omezovat ani na dvě lidské bytosti. Naše společnost by pak směřovala k zániku.

Jeho apokalyptické představy o budoucnosti doplňuje hudebník, publicista a řečník nedávné „mírové“ demonstrace Ladislav Jakl: „Jak už tady řekl patron celé akce, pan poslanec Foldyna, lež je už v samotném názvu homologů: ‚manželství pro všechny‘. Jako třeba pro bratra se sestrou, pro dědečka s vnučkou, pro mámu s dcerou? Ne na děti, ale na pedofily se bude vztahovat ochrana daná Istanbulskou smlouvou. Uvědomme si, že se jedná o uzákonění zneužívání dětí už v předškolním věku.“ K Istanbulské úmluvě pak Jakl prohlašuje, že „jde o sociální inženýrství, o ovládání našich životů, o ovládání naší společnosti a o vyvlastnění naší individuální svobody“.

Ze Svatého Hostýna k Ladislavu Jaklovi

Na jedné straně stojí elity, na druhé idealizovaný lid – tak vypadá učebnicový příklad krajně pravicového populismu. Ten se v antigenderu setkává s fundamentalistickými představiteli církve a společně pak vytvářejí transakční, oboustranně výhodný vztah a ruku v ruce šíří obavy z ohrožení dětí, rodin a tradičních rolí muže a ženy, které mají být „uneseny“ západními progresivisty. Požadavky na omezení reprodukčních svobod a práv queer lidí ve jménu Boha a Panny Marie, které známe z návštěvy hostýnského procesí, ovšem na půdě Poslanecké sněmovny neuslyšíme. Apokalyptické vize světa, před nimiž nás zachrání jedině „rozumní“ politici a „rozumné“ organizace, ale zůstávají. I proto nelze nad eucharistickým procesím, jehož jsme se zúčastnily, mávnout rukou s tím, že se jedná o ojedinělou událost ultrakonzervativního křídla katolické církve.

Odbornice na evropský antigender Agnieszka Graff a Elżbieta Korolczuk nazývají spojení krajní pravice s fundamentalistickými církevními představiteli oportunistickou synergií. Společná jim není ucelená ideologie, ale spíše jednotlivé cíle a strategie, jak jich dosáhnout. Politici, kteří se střídají u řečnického pultíku, mohou díky antigenderové rétorice získat morální autoritu v očích tradičněji smýšlejícího elektorátu. Stoupenci antigenderu na oplátku proniknou do politické oblasti, kde mohou získat veřejnou legitimitu i moc ovlivňovat zákony.

Rozdělení na zvrhlé elity a ctnostný lid, jehož esencí je tradiční rodina, je silným nástrojem ultrapravice. V tomto příběhu se nás snaží Západ kolonizovat, zasahovat do našich zvyklostí, ústavy, ale i tělesné integrity. Krajní pravice se stylizuje do pozice oběti a zároveň vůdce boje proti všudypřítomnému vetřelci. Kolonizátory a opresory jsou v antigenderovém narativu Evropská unie, neziskové organizace, LGBTQ+ organizace, feministky i zkorumpovaní politici.

Hlavně se tvářit odborně

Snad i proto tvoří oblíbenou rétorickou figuru antigenderu odstrašující příklady ze zahraničí. Zdeněk Chytra, místopředseda spolku Tradiční rodina a čilý publicista dezinformační scény, například operuje s „mrzačením ženských genitálií“ v Německu, které Istanbulskou úmluvu ratifikovalo v roce 2017. Uvádí, že od té doby je prý mrzačení několikanásobné. Záhy začne posluchačstvo rázně varovat (stejně jako organizátorka hostýnského procesí) před blokátory puberty, které v Německu „nebezpečně podporují Zelení a sociální demokraté“. Odvolává se přitom k sociologovi Michaelu Biggsovi z Oxfordské univerzity, „který pro svou práci sestavil kolem 150 podkladů z odborných studií“. Biggs tvrdí, že „blokátory puberty mohou poškodit tvorbu kostí u dospívajících, narušit sexuální funkce a dokonce negativně ovlivnit kognitivní schopnosti“.

Autorstvo naší série tvoří jen cis lidé, proto jsme pro lepší pochopení problematiky blokátorů puberty oslovili Jamie Rose, amerikanistku a autorku podcastu Transistorie Institutu úzkosti. Ta již na začátku naší konverzace poznamenala, že Biggs není ani tak odborník jako spíše „vášnivý transfob a přispěvatel transfobního blogu Transgender Trend“. Na tomto blogu kupříkladu tvrdí, že blokátory puberty způsobují řídnutí kostí. Rose to považuje za velmi neodbornou spekulaci i vzhledem k tomu, že Biggs není lékař, ale sociolog. Rozebrala s námi také faktické chyby v Chytrově interpretaci Biggse a kvalitu zmiňované práce: „Podíváme-li se přímo na daný článek, velmi záhy zjistíme, že ačkoliv je technicky publikovaný pod doménou Oxfordské univerzity (což mu na první pohled dodává určitou kredibilitu), v praxi jde o osobní blog Michaela Biggse. Daný článek není publikovaný v odborném časopise, neprošel peer review a v žádném případě nepředstavuje autoritativní zdroj. Asi nemá ani cenu bavit se o tom, že daný text obsahuje 51 podkladů (namísto 150 jak tvrdí Chytra), z nichž pouze asi 23 jsou publikované akademické zdroje (různé relevantnosti), že celá práce má pouze deset stránek a cituje nechvalně proslulého sexuologa Kennetha Zuckera.“

Zucker je americký psycholog spojený s takzvaně reparativní terapií, která transgender lidi nutí, aby přijali své původní pohlaví. Kritici z řad LGBTQ+ komunity i odborné obce opakovaně přirovnali jeho činnost ke konverzní terapii snažící se „přeučit“ gaye či lesby na heterosexualitu. Zuckerova klinická praxe narazila na nesouhlas veřejnosti i Centra pro závislosti a duševní zdraví.

Víc než kulturní témata

Na Chytru navazuje senátorka Daniela Kovářová se svou prezentací Normální Daniela. Za řečnickým pultíkem tradičně milým hlasem pronáší: „Já bych moc ráda věděla, v jaké zemi, která Istanbulskou úmluvu ratifikovala, ženská obřízka a vraždy ze cti poklesly, kde se snížilo domácí násilí a kde se zvýšila ochrana obětí a ženy se cítí bezpečněji. Ukažte mi prosím tvrdá data, ukažte mi jejich efektivitu. Pokud taková data nejsou, tak je to jenom cár papíru a politická proklamace. Tak normální vyjednávání funguje – argumentačně, ne emočně a tlakem.“ Ačkoli se zprvu nadneseně vymezuje vůči emočním výlevům, o pár chvil později apeluje na posluchačstvo: „Zastavme toto turecké šílenství!“

Snad i proto je důležité připomenout, že Istanbulská úmluva, jíž je seminář věnován, je především lidskoprávním dokumentem, který má za cíl prevenci násilí, mimo jiné i toho sexuálního. Znásilnění za svůj život zažije zhruba každá desátá Češka. I z této statistiky, kterou senátorka Kovářová opomněla, je zřejmé, že české právo v oblasti prevence i následné ochrany pokulhává. Chybí nám stabilní provozování bezplatné telefonní linky, není zajištěn dostatek míst v azylových domech a intervenčních centrech a obětem i jejich dětem mnohdy není dostupná psychoterapeutická pomoc. Istanbulská úmluva má přitom za cíl poskytovanou úroveň ochrany v jednotlivých zemích nejen zvýšit, ale také sjednotit.

Není to však jen krajní pravice, kdo z pojmů „gender“ či „Istanbulská úmluva“ vytváří prázdné signifikanty. Témata spojená s genderem máme mnohdy tendenci zužovat na pouhou symbolickou rovinu, čímž přistupujeme na kulturní války. Kromě toho tím přehlížíme jejich dopad na životní podmínky lidí, jichž se dotýkají. Právě proti nim přitom antigender brojí: proti ženám ohroženým sexualizovaným násilím, queer lidem nebo osobám, které podstoupily či podstoupí interrupci. Otázky, zda naši trans přátelé najdou zaměstnání či zda se přeživší znásilnění dostane potřebné pomoci, nejsou kulturní témata, ale předpoklady základní lidské důstojnosti. Když jsme se během rozhovoru s Elżbietou Korolczuk ptali na účinné nástroje proti antigenderu, kromě jiného apelovala na to, abychom neustále připomínali skutečný obsah oněch „prázdných signifikantů“ a nenechali si jej vykrádat – tak jako dělá třeba Daniela Kovářová.

Senátorce teď ale skupina mladých lidí přede mnou vážně přikyvuje, zatímco já se snažím skrýt své překvapení. Veřejná vystoupení Kovářové dobře znám, i tak mě ale zaráží, co říká, „mezi svými“. Naštěstí přichází pauza na oběd.

Občerstvit se s antigenderem

Muži v sacích s odznáčky SPD si na chodbě před sálem pochutnávají na chlebíčcích. Se svým krajíčkem stojím kus od nich, když na mě z ničeho nic zavolají, že „to tam přece nebudu jíst sama“. Já i můj chlebíček se tak dostáváme do vybrané antigenderové společnosti. Poslanci si zrovna stěžují, že třetina jejich kolegů ze Spolu má stejné názory jako oni, ale nemůže s nimi hlasovat. Jeden z nich prý ve sněmovně sedí vedle poslankyně za KDU-ČSL Niny Novákové, se kterou si často povídá. Před očima se mi okamžitě vybaví její video na podporu Hnutí pro život. Ukusuji chlebíček a usmívám se. Hovor se mezitím plynule posouvá k tomu, co se s těmi „genderisty“ dá tedy dělat. Řešení sebevědomě nabízí Aleš Hodina, dlouholetý aktivista za práva otců, který se chlubí tím, že úspěšně žaloval Profem a organizace se mu pak musela omluvit. Takhle se na ně, alespoň podle Hodiny, musí.

V jednu chvíli na mě upře zrak poslanec SPD Jan Síla a začne se vyptávat, odkud jsem a co tu dělám. Nejistě odpovídám, že z Prahy a že jsem dorazila, protože mě téma zajímá. Po chvilce mě začne zkoušet ze středoškolských znalostí. Bitva na Bílé hoře byla 1620. Vzoreček a² + b² = c² správně neurčím. Když mi řekne, že jde o Pythagorovu větu, zaklepu si na hlavu. No jasně, obsah čtverců nad přeponou je roven součtu obsahu čtverců nad oběma odvěsnami. Celá tato šaráda má ukázat, že je české středoškolské vzdělání k ničemu a neučí lidi opravdu myslet. Vedeme pak small talk o zeleném šílenství a italské digitalizaci. Přestávka na jídlo naštěstí končí, a tak jsme nahnáni zpět do sálu. Cestou si beru otevřený dopis Unie otců, který byl adresován Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Autoři dopisu si stěžují, že na výstavě Tichá svědkyně na konferenci Evropské zkušenosti s Istanbulskou úmluvou nebyly zobrazeny vedle ženských obětí i ty mužské. V textu Unie otců dále upozorňuje na případy matek, které ublížily svým dětem – například na nedávnou tragédii, kdy matka v Krkonoších zabila svého syna a následně spáchala sebevraždu.

Nejutlačovanější z utlačovaných

Otevřený dopis mě fascinuje – stejně jako celý narativ o tom, že jsou mužům odepírána různá práva. Například Ladislav Jakl o mužích mluví jako o diskriminované menšině, protože „umírají o deset procent více, a s tím by se mělo něco dělat, to je totiž skutečná nespravedlnost. To, že muži žijí kratší dobu.“

Apelovat na pocity mužů coby utlačovaného subjektu je další častou praxí antigenderu. Nejvýraznější je v tomto směru právě hnutí za práva otců, které popsal David Scharf v eseji pro Druhou : směnu. Scharf v textu mimo jiné rozkrývá nejběžnější praktiky hnutí – od performance feminismu (jako muž vařím, peru, uklízím) až k otevřené mizogynii. Typickou strategií je podle něj upozorňování na ženy, které v roli matky selhaly (například ublížily svým dětem) nebo na případy domácího násilí páchaného na mužích. Oboje se ostatně objevuje i v dopise, který je vystaven na semináři. Scharf tento jev dává do souvislosti s ublíženou maskulinitou. Aktivisté za práva otců „často zdůrazňují svoje vysoké sociální postavení, které ale v symbolické rovině ztrácejí – už nejsou ‚úspěšnými muži od rodiny‘ (…) Dovršením mužství má být právě status hlavy rodiny, který je údajně znemožněn ženami ovládaným státním aparátem,“ píše.

Diskriminaci mužů představuje podle Jakla i případná změna definice sexuálního obtěžování. „Úmluva se dokonce pokouší definovat, co jsou verbální a neverbální projevy. Verbální jsou slova či zvuky. Teď přemýšlím, kolik různých zvuků svým tělem umím dělat. Doporučuji své zvuky na veřejnosti nahrávat. Neverbální jsou výrazy obličeje a pohyby rukou. Mezi námi, já když vidím pěknej dekolt, tak čumím dobře, teda.“ A dále: „To jako přijdu domů a manželka se tváří frigidně… To já nevím, jestli mi neodebírá sexuální zdraví. Já si to možná budu natáčet.“

Transfob roku

Nejčastějším terčem řečníků jsou jednoznačně trans lidé. Stejné to je i v online prostoru, jak jsme se mohli přesvědčit naposledy ani ne před týdnem, kdy se Aliance pro rodinu pokusila na facebooku vyvolat morální paniku okolo drag queen Ivory Divine. Komentáře u podobných příspěvků jsou jako z učebnice antigenderového diskurzu. „Ďábelské, přímo z pekla“ se střídá s „To jsou ty evropské hodnoty“ a „Neuvěřitelný, zrůdnost, kterou podporují lidovci“. Kritiku KDU-ČSL za nedostatečný boj proti „genderistům“ jsme si ostatně vyslechli i na hostýnském procesí.

„Děsivé obrazy“ bývají kombinovány s narativem, že jde o zmatené a nešťastné lidi, kteří trpí psychickými problémy. Vyprávění bývají doplněná o odstrašující příklady lidí, kteří svého rozhodnutí později litovali, a buď podstoupili detranzici, nebo spáchali sebevraždu. Krátce po tvrzení, že by Istanbulská úmluva znamenala 72 pohlaví, mluví Ivana Schneiderová o dvou lidech, kteří podstoupili „proměnu“ (tranzici) a následně ji chtěli „vzít zpátky“.

„Různé případy detranzice jsou pro transfobní skupiny jedním z nejčastějších argumentů. Ukazují na nich, že by trans lidem tranzice umožňována být neměla, protože jí údajně budou litovat a vlastně jim zkazí život,“ vysvětluje Rose, podle kterého existuje hned několik důvodů, proč argumentace lidmi, kteří podstupují nějakou formu detranzice, není relevantní. Zaprvé se prokazatelně jedná pouze o malé procento trans populace, nikoliv o nějaký masový jev. Navíc důvody pro detranzici bývají často spíše společenské, finanční nebo rodinné, než že by si člověk řekl, že už není trans. „Znatelné je to zejména u mladších lidí, kteří ze strany rodičů často čelí potenciální ztrátě domova, nebo u dospělých s dětmi, kde partner nebo partnerka může hrozit rozvodem či odříznutím od dětí. Navíc není zcela vzácné, že osoby, které do detranzice v určitou chvíli jdou, se v budoucnu rozhodnou v tranzici opět pokračovat,“ vysvětluje Rose.

Schneiderová ve svém proslovu nezapomněla upozornit na případ člověka, který spáchal po tranzici sebevraždu. Kde jinde než v nenáviděném Německu. „Osmnáctého srpna v roce 2015 napsala Alexa krátce po své druhé operaci poznámku do svého notebooku s nadpisem Rozloučení. ‚Hluboce se nenávidím za to, co jsem si operací provedl. Ze všech sil jsem si přál, abych mohl být opět normálním mužem. To bohužel už není možné. Chtěl bych mít jako normální muž pěknou přítelkyni, stát se otcem a mít rodinu. Jsem hluboce znechucen svým současným stavem v této androgynní zemi nikoho.‘ Alex se oběsil, bylo mu 25 let,“ vypráví Schneiderová.

Upozorňování na tragické osudy některých trans lidí je podle autorky Transistorie zcestné. „Existují velké počty studií, které naopak ukazují, že zpřístupňování tranzice mládeži zcela zásadně snižuje jejich úroveň depresivity a sebevražednosti. Užívat nějaký ojedinělý případ, kdy někdo údajně spáchá sebevraždu, protože lituje tranzice, jako argument pro omezování přístupu k tranzici, je doslova nestvůrné,“ říká Rose.

Jamie Rose zároveň apeluje na trans komunitu, „abychom se společně snažily*i ukazovat empatii a podporu lidem, které*ří prošly*i nebo procházejí detranzicí (samozřejmě v případech, kdy svou zkušenost nevyužívají k tomu, aby trans komunitu poškozovaly*i). Často se stává, že tyto osoby, které v minulosti již ztratily podporu cis většinové společnosti, detranzicí ztrácejí i podporu trans komunity a poté se, přirozeně, nechávají zlákat konzervativními supy, protože nemají kam jinam jít.“

Živná půda pro antigender

Program v Poslanecké sněmovně pomalu uzavírá předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová. Ta připodobňuje požadavek manželství pro všechny k „hloupé diskuzi marxistů o rušení soukromého podnikání“. Následně se snaží vysvětlit základní teze své ideologie, které ale už s manželstvím pro všechny nemají vůbec nic společného: „Jistě, firmy krachují. Jistě, firmy nemusejí vždy nutně vydělávat. Jistě, podnikání není procházkou růžovým sadem. To ale nic nemění na tom, že soukromé podnikání funguje vždy lépe než znárodněná ekonomika.“ Majerová svým závěrečným projevem připomíná, že antigender má ve skutečnosti větve tři – kromě ultrapravice a ultrakonzervativních věřících i neoliberály, jejichž ideologie je do velké míry postavena právě na ochraně rodin či apelu na jejich odpovědnost, a to na úkor společenské pospolitosti.

Po semináři se otevírá diskuze, takže může vstoupit kdokoli. Zazní výrazy jako „nová totalita“ nebo chvalozpěvy na konzervativní názory Václava Klause. Mluví se i o tom, že lidé, kteří „se narodili s homosexuálním sklonem“ jsou ve složité situaci a je třeba se k nim chovat laskavě. „To však neznamená, že mohou žít hříšným životem… Sodomie je prostě zlo,“ říká starší paní, která již na začátku své promluvy vyjasní, že je věřící katolička. Na jednu stranu stojí za „morálními hodnotami, které stvořily západní civilizaci“, na stranu druhou Západ a jeho „bezpohlavní děti“ odsuzuje. Z jejího projevu však necítím zlost, spíš strach.

Důmyslná práce s emocemi je klíčovou ingrediencí úspěchu jakéhokoli politického hnutí, toho antigenderového nevyjímaje. Kromě intenzivního pocitu ohrožení jsou to ale také emoce pozitivní, hlavně hrdost a solidarita, které stoupenci antigenderu využívají. Ve strategiích emocionální manipulace se nakonec potkávají jak organizátoři hostýnského procesí z naší předchozí reportáže, kteří apelovali na potřebu očištění duše od teroristických neziskovek, tak řečníci hrozící pedofilií a incestem. Oběma skupinám lidé naslouchají.

Antigenderový diskurz by nemohl nabírat na moci a přízni obyvatelstva, kdyby nepůsobil v prostředí, které jej živí. Elżbieta Korolczuk v našem rozhovoru připomněla, že nárůst nenávisti vůči queer lidem, šíření obav z „genderové ideologie“ či snahy o omezování reprodukčních svobod nelze oddělit od socioekonomických poměrů, v nichž žijeme. Asociální politiky našich vlád, utahování opasků a privatizace veřejných služeb transformují také naše přemýšlení nad osobními vztahy a životními hodnotami. Stoupenci antigenderu zneužívají dopady neoliberální ekonomiky a s nimi spojený imperativ individuální odpovědnosti. Legitimně pociťované strádání, finanční tíseň či strach verbalizovat potřebu pomoci se obracejí v nenávist vůči těm, kteří jsou v naší společnosti ve zranitelné pozici.

Na konci semináře zazní ještě malá vsuvka – starší žena nás všechny zve na Pochod pro život. Půjdeme.

Zdroj