Směrnice má za cíl, aby se oznamovatelé informující o protiprávním jednání nemuseli bát sankcí; podle Jakla je smyslem směrnice spíše vyvinění určité skupiny lidí, kteří by podle této směrnice neměli být odpovědni za své činy, pokud by jimi třeba i neprávem někoho poškodili. „Bonzovat se má bez rizika, bez nutnosti dokazovat svá tvrzení, protože tím se práskači motivují k větší horlivosti a neomalenosti,“ podotýká Jakl.
V pozadí toho Jakl vidí i větší hrozbu, a tou je dle něj současný způsob, jakým se evropské směrnice zavádějí. „Nevolení úředníci, vesměs z řad aktivistů se zájmy v příslušném oboru, dají dohromady nějakou novou právní úpravu, nevolená Komise to schválí a pošle do národních parlamentů,“ popisuje, jak se zavádějí eurosměrnice. Až v národních parlamentech, podle Jakla, se s eurosměrnicí konečně potká někdo, kdo byl demokraticky zvolen občany své země, přičemž těmto zákonodárcům je vštěpováno, že rozhodnutí o schválení eurosměrnice je již dané a že po nich se požaduje jen to, ať tomu dají zelenou. Na zájmy člověka-voliče se nedbá. „Vůči komu cítí naši zákonodárci loajalitu? Asi jak kdy a jak kdo,“ míní Jakl. Pokutu od Evropské komise vnímá jako pomyslný políček od bruselské byrokracie, který má členům Parlamentu ČR připomenout, že od nich se projevy svobodné vůle nečekají.
V druhé části glosy se Jakl věnoval novému prezidentovi České republiky Petru Pavlovi, který ve čtvrtek podepsal novelu zákona o snížení červnové mimořádné valorizace důchodů. Novelu sice podepsal, měl k ní však i své – podle Jakla očekávané – výhrady. Chápe prý námitky opozice, která je přesvědčena, že novela byla prosazena protiústavním způsobem z důvodu retroaktivity a projednání ve stavu legislativní nouze. Proto prezident považuje za nutné, aby ji přezkoumal Ústavní soud.
Prezident si je dle Jaklových slov vědom toho, že za svou funkci do určité míry vděčí současné vládě a z toho důvodu jí bude projevovat svou vděčnost. Zároveň však chápe, že ho volili i občané jiných názorů, kterým se šetření na důchodech nelíbí. „I jim musel vzkázat, že je tak trochu jejich prezidentem,“ míní Jakl a souhlasí s mnohými politickými komentátory, že do jisté míry se toto Pavlovo vyjádření jeví jako forma alibismu.
Podpisem doprovázeným zmínkou o ústavní stížnosti se, podle Jakla, prezident Pavel uvrhl do pasti, čehož si jeho tým asi doposud nevšiml. Vyvstávají totiž otázky, jak bude takové šetření u Ústavního soudu probíhat a jakou roli v něm prezidentův tým zaujme. „Bude tvrdit, že prezidentův podpis je protiústavní?“ je jednou z Jaklových otázek. A pokud stížnost podá opozice, bude Pavel na její straně a tím tak stát sám proti sobě? Může si také stát za svým proti opozici a jím podepsanou předlohu obhajovat. Možností je více.
Podle Jakla tomu všemu mohlo předejít elegantnější řešení, kdy by prezident Pavel novelu nechal bez podpisu, než by uplynula lhůta pro její navrácení do Poslanecké sněmovny. Novela by tak vešla v platnost, avšak bez jeho jména. „Veselejší vstup do úřadování nový prezident předvést nemohl,“ uzavírá Jakl.
