Československo je už třicet let minulostí. Minulostí, se kterou se pra­cuje ještě dnes. Zčásti poctivě, analyticky a neutrálně, zčásti se sen­timentem za mládím, zčásti účelově coby s nástrojem k vyřizování po­litických účtů. I proto vychází tato kniha, obsahující především přesná a autentická svědectví hlavního aktéra tehdejších dějů – Václava Klause.

Symbolem konce federace je brněnská vila Tugendhat plus mediální zkratky kolem rozhovorů, které v ní před třiceti lety probíhaly. Rozho­vory to byly mimořádně důležité, s významným dopadem na další léta. Přesto je nutno polemizovat s tezí, že právě tam se rozhodlo o roz­dělení Československa. Taková zkratka je ahistorická a ignoruje děje, které těmto rozhovorům předcházely.

Ano, v médiích se v minulých týdnech objevily zkratkovité zábles­ky vzpomínek na historickou událost, která proběhla před třiceti lety, 26. srpna roku 1992 v brněnské funkcionalistické vile Tugendhat. Tam se tehdy sešli čerstvě zvolení premiéři obou federálních republik teh­dejšího Československa. Václav Klaus za Českou republiku a Vladimír Mečiar za Slovenskou republiku. Nutno říci, že se tam onen den nesešli poprvé a že toto setkání bylo završením řady předcházejících jedná­ní nově zvolených republikových reprezentací o budoucnosti federace a především o příštím uspořádání vzájemných vztahů obou republik. Média nám většinově téměř celých třicet let líčí toto jedno konkrétní setkání a všechna jednání, která během něj proběhla, jako jednorázové voluntaristické rozhodnutí dvou politiků, kteří se nemohli dohodnout na podobě společného státu, a tak mezi sebou uzavřeli dohodu o rozdě­lení federace a o osamostatnění obou jeho součástí. Slýcháme názory, že k takovému rozhodnutí neměli mandát, že dohodu uzavřeli za zády veřejnosti a že ji nekonzultovali s širšími politickými reprezentacemi svých republik i ještě dožívajících federálních orgánů. Nic není vzdále­nější pravdě. Tyto interpretace jsou instrumentální, nepravdivé a slouží jako nástroj k vedení dnešních politických bojů, nikoli k serióznímu po­chopení tehdejší situace a dějů, které onu situaci nastolily.

U těchto jednání jsem tehdy přímo nebyl. Byl jsem tenkrát vedoucím nově zřizovaného Úřadu Rady České republiky pro rozhlasové a televiz­ní vysílání a naší tehdejší hlavní aktuální starostí tam bylo rozhodnout, co s kmitočty po blížícím se zániku federálního televizního kanálu. Teh­dejší historické děje jsem tedy sledoval jen zvnějšku, jako divák. A mož­ná díky tomu i v nějakém širším kontextu.

Koncem srpna 1992 byla federace de facto mrtvá. Neměla prezi­denta, na rozpočtu pro příští rok se vůbec nepracovalo, politická re­prezentace na federální úrovni byla ochromena. Bylo pouze otázkou, jak a jestli bude dotáhnut faktický konec federace i de iure a jak a kdy rozdělení proběhne formálně. Scénářů se nabízelo mnoho. Kooperativ­ních i nekooperativních. A mezi ty nekooperativní patřily i různé formy silových řešení – a netvařme se, že se nic takového nemohlo stát. Tam, kde se to stalo, to také dopředu málokdo předvídal.

O zániku federace a o odtržení Slovenska bylo rozhodnuto už před 26. srpnem 1992. To nerozhodli až oba premiéři za jeden den. Ti byli postaveni před hotovou věc, danou tehdejší fází osamostatňová­ní se a emancipace Slovenska. Úkolem obou tehdejších republikových premiérů bylo jediné: vypracovat „jízdní řád“ klidného, kooperativního, hladkého a bezkonfliktního rozchodu, který by poté mohl představovat základnu pro budoucí dobré vztahy. A to se povedlo dokonale, jakkoli to vůbec nebylo samozřejmé, jak se dnes někomu jeví. Klaus a Mečiar nerozhodli ten den v Tugendhatu o rozdělení federace (jak se chybně traduje) ale o způsobu a průběhu tohoto rozdělení.

Situace, se kterou byli oba premiéři – a vlastně celá tehdejší politic­ká generace – konfrontováni, nazrávala dlouhé týdny předtím. A také dlouhé měsíce, roky i desetiletí. Ne že jsme si ještě 25. srpna 1992 vesele a bezstarostně žili ve společném státě, než přišli dva uzurpátoři a svévolně ukončili život zdravé federaci. Každý, do dnes přichází s al­ternativními scénáři a recepty, se na problém dívá jako na abstraktní úlohu z nějaké počítačové hry nebo kvízu. Tyto scénáře úplně ignoru­jí, že tehdejší procesy měly svou ohromnou vlastní dynamiku, kterou mohli politici buď respektovat a v mezích svým možností ji rozumně korigovat, nebo se jí nechat rozdrtit.

V českých intelektuálních kruzích dodnes přežívá jistý pocit křivdy. Ten pramení z názoru, podle kterého jim tehdejší premiéři svévolně vzali jejich vlast, jejich domov, stát, který považovaly za svůj. Podob­né sentimenty bývají v „mateřských“ zemích, které dříve ovládaly cizí území, celkem běžné. Stesk po slavných časech západních koloniálních říší, sentiment Rusů po kdysi velikém Sovětském svazu, Srbů po Jugo­slávii, Maďarů po Uhrech před Trianonem. I u nás si občas nějaký učitel dějepisu posteskne po časech, kdy České království sahalo od Baltu k Jadranu.

Ti, kteří se odtrhli a získali svou samostatnost, to vidí pochopitelně úplně opačně. První republika vůči Vídni, osvobozené kolonie vůči ně­kdejší centrální moci, postsovětské republiky vůči Moskvě. I USA slaví svůj Den nezávislosti s asi trochu jinými pocity, než jaké mají tento den ve své historické paměti Angličané. Stejně tak si i Slováci až na zcela marginální fanoušky alternativní historie dnes připomínají svůj odchod z federace jako slavný den nabytí suverenity. Přesně v duchu, jak to řekl tehdejší předseda Slovenské národní rady Ivan Gašparovič při pří­ležitosti jednostranného vyhlášení svrchovanosti pět týdnů před Tu­gendhatem: „…tisícileté úsilí slovenského národa se naplnilo.“

Česká mediální a intelektuální (dez)interpetace rozdělení Českoslo­venska je zatížena právě zahleděním se do vlastního sentimentu a na­prostým ignorováním reálných nálad, většinově panujících tehdy na Slovensku. A nejen tehdy. Iredentistické tendence Slováků byly dlouho­dobé a reálné po celé generace.

Při vzniku Československa se Slováků nikdo moc neptal, jestli chtějí žít ve státě, kterému se bude nyní velet z Prahy. Až na Šrobára a Šte­fánika braly tehdejší slovenské elity nový stát spíše jako nutné zlo, kte­ré je prozačátek uchrání od maďarského potrianonského revanšismu, ale až tuto roli „na jedno použití“ odehraje, stejně si prosadí samostat­nost. V onu dobu neměly moc na výběr. Česká diplomatická ofenzíva si u velmocí vymohla, že potřebuje silný německý živel – který se také přes noc ocitl v cizím státě – něčím vyvážit.

Část těchto slovenských kruhů pak stála za bleskovým vyhlášením Slovenského štátu už den před vpádem Němců do Čech a vyhlášením Protektorátu. Proudy, které preferovaly slovenskou samostatnost před politickým uspořádáním, tu byly vždy. Tiché spojenectví s nacis­tickým Německem bylo v jejích očích snesitenou daní za formální sa­mostatnost. O generaci později, v době Pražského jara, byla pro slo­venské elity mnohem důležitější než reforma komunistického uspořá­dání právě opět věc národní. A tak chvilkového momentálního uvolnění poměrů okamžitě využily k prosazení federativního uspořádání Česko­slovenska.

O další generaci později jsem projev něčeho podobného zažil na vlastní oči. Bylo druhého ledna 1990 a v rámci své první zahraniční cesty přiletěl nově zvolený prezident ČSSR Václav Havel do Mnichova. Byl jsem tehdy v davu lidí – hlavně českých imigrantů – kteří tuto pří­ležitost radostně vítali jako symbol konce komunismu a pádu Železné opony. Přišlo mi nemožné v tu chvíli myslet na něco jiného než na slav­nostní prožitek velké chvíle svobody. Jenže pak jsem si na druhé straně ulice všiml asi tří stovek demonstrantů oddělených policií a zábranami. Něco skandovali a mávali cedulemi s nápisy. Přišel jsem blíž – a ohro­men jsem zjistil, že jsou to slovenští imigranti, demonstrující za samo­statné Slovensko. Pět týdnů po vypuštění ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany v politickém systému! Tři týdny po ustavení první vlády od roku 1948, kde neměli většinu komunisté! Čtyři dny po zvolení prvního nekomunistického prezidenta! A oni už měli tento jedi­ný požadavek, tuto jedinou starost.

Tenhle zážitek mě provždy vyléčil z bezstarostné samozřejmosti, s jakou většina Čechů považovala loyalitu a sebeidentifikaci Slováků ke společnému státu jako danost, kterou nemůže hrstka militantních nacionalistů a legračních národovců změnit. Byl to ohromný omyl, tak běžný u příslušníka toho většího, silnějšího národa, který s identifikací se svým státem nemá sebemenší problém a totéž automaticky přepo­kládá i u všech ostatních občanů federace.

Dál už to známe. Namísto zásadních transformačních kroků řešil už ten kooptovaný federální parlament na jaře 1990 název společné­ho státu během takzvané pomlčkové války. Byl jsem poslancem ČNR, když mezi nás tehdy přišel Václav Havel a přednesl projev o cílech naší zahraniční politiky. Všichni kolegové jásavě tleskali, jen já si dovolil za otráveného mručení ostatních dojít k řečništi a zeptat se hlavy stá­tu, proč o tomto tématu vůbec mluví zde, na republikové úrovni, když podle kompetenčního zákona má zahraniční politiku v gesci federální vláda. Havel mě tehdy „uklidnil“ slovy, že podobný projev pronese zítra na půdě Slovenské národní rady. Čili dal mým pochybnostem o správ­nosti obcházení federální půdy nechtěně zapravdu.

Roky mezi volbami v roce 1990 a 1992 byly plné jednání „po hra­dech a zámcích“, kde slovenská reprezentace navrhovala takové for­my uspořádání vztahů obou republik, které byly s fungováním federace zcela neslučitelné. Kolbištěm těchto bojů se stal zejména kompetenční zákon, který měl v očích slovenské reprezentace udělat z federálních institucí jen formální slupku. Mám také v paměti, jak během těchto jednání požádal tehdejší český premiér Petr Pithart o slyšení na prá­vě probíhající schůzi Meziparlamentního klubu demokratické pravice v České národní radě a tam s očima navrch hlavy zvěstoval, že Slo­venská národní rada právě vyhlásila nadřazenost republikového práva nad právem federálním. A chtěl, abychom hned demonstrativně udělali reciproční krok. To bychom se ale stali spoluviníky demontáže federace, kterou jsme však my chápali jako jednostranný slovenský emancipační proces, u nějž nám nezbývá nic jiného, než ho pochopit a respektovat. Pithart odešel s nepořízenou.

Pak přišly volby 1992 a jasným signálem budoucího vývoje se sta­la nominace vítězné ODS na funkci českého premiéra. Předseda strany Václav Klaus – pro mnohé překvapivě – přijal nominaci na republiko­vého, nikoli federálního premiéra. Byla to od Václava Klause srozumi­telná a všem jasně viditelná demonstrace realistického postoje, který bral proces vyhasínání federace jako neodvratný fakt. Následovaly neúspěšné, slovenskými poslanci obstruované volby federálního pre­zidenta a agónie federace vyvrcholila vyhlášením Národní rady Slo­venské republiky o slovenské svrchovanosti 17. srpna 1992. Přesně takovým aktem vznikly například postsovětské nebo postjugoslávské republiky, jejichž samostatnost nikdo nezpochybňuje. Dá se poprá­vu říci, že právě tímto krokem federace fakticky definitivně skončila. Respektoval to i tehdejší federální prezident Václav Havel, který týž den (s platností o tři dny později) na jednostranné vyhlášení Slováků reagoval svou demisí. Už totiž nebylo, čemu by prezidentoval. Zbýva­lo jen dohodnout procedury „likvidace zaniklé firmy“. Pokud možno ko­operativně, konstruktivně, rychle a čistě.

A to bylo úkolem historického setkání ve vile Tugendhat. Ne, tam proces osamostatnění Slovenska, tedy rozpadu federace nezačal. Tam byl završen. Lépe řečeno, tam byl dohodnut proces, jízdní řád tohoto ukončení. A přesně o zrodu těchto dohod jsou následující příspěvky.

Úvod ke knize „Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat“ (sborníku IVK č. 62/2022).

Zdroj