Braňme starý dobrý kapitalismus!

17. 9. 2001,  týdeník Profit

Je k nevydržení poslouchat žvanění našich intelektuálů o tom, jak atentát na USA je třeba chápat jako výzvu k reformě západní civilizace. V okamžicích, kdy pod sutinami stále ještě dohasíná jeden život za druhým v nesmírném utrpení způsobeným šílenými nepřáteli kapitalismu, jsou oni schopni mudrovat o tom, že se máme vcítit do duší atentátníků i jejich motivů a pochopit, jak je svět západních demokracií v dnešní podobě špatný a neudržitelný.

Říkají tím vlastně, že je třeba atentátníkům vyhovět. Že je třeba kapitulovat. Že je třeba dát jim zapravdu. Vždyť ti teroristé nic jiného nechtěli, než abychom zásadně přehodnotili naše životní priority, abychom se vzdali odporného světa peněz, byznysu, svobodného podnikání a spolu s nimi začali budovat, spravedlivý, materiálními choutkami opovrhující a duchem prosycený nový svět. Tvrdím, že tito lidé svým mnohaletým zpochybňováním základů svobodné západní civilizace, práva každého individua sledovat své vlastní štěstí, jsou za ony atentáty spoluzodpovědni. Spoluvytvářejí „špatné svědomí“ Západu, které umožňuje absurdní situaci, kdy v jihoafrickém Durbanu školí nikým nezvolení diktátoři reprezentanty svobodného světa z toho, co je to spravedlnost. A tito reprezentanti s pátou kolonou mudrlantských intelektuálů v zádech slibují odškodnění za někdejší vybudování železnic, škol a pošt v koloniích. Školitelé se pak vrátí domů a dojedí zbytky dětí svých nepřátel. Ne, náš svět se umí reformovat permanentně a dělá to už po staletí. Radikální změnu nepotřebuje, před radikální revoluční změnou je ho třeba chránit.

Nevidím rozdíl mezi tím, když hoří synagoga zapálená nacisty a když hoří pumpa Shell či restaurace McDonalds zapálená bojovníky za spravedlivý globální řád. A jestli každý blbý vtip o Cikánech a Židech svým způsobem může otvírat vrátka k plynovým komorám, pak ještě víc platí, že každý povýšený odsudek obyčejného poctivého života, jeho nálepkování „konzumem“ nebo řeči o nepřijatelnosti „vlády peněz“ jsou přes dlažební kostky ve výlohách cestou k tisícům mrtvých v New Yorku a Washingtonu. Zdá se Vám to přehnané? A poslat kohosi do vězení za hajlování a nacistické nášivky se vám přehnané být nezdá? Má snad ten osmnáctiletý trouba blíž k Hitlerovi než mají ideologičtí rozsévači nenávisti vůči kapitalismu k autorům teroristických útoků v USA? Vždyť každé masové násilí potřebuje své ideové podhoubí!

Poslouchejte dobře pana Erazima Koháka: „Nemyslím, že jsou to na jedné straně americké hodnoty a na druhé straně nějaké jiné, řekněme afghánské nebo co. Tady je to myslím konflikt mezi dvěma přístupy a i Amerika je rozpolcená. A tak je to útok, myslím si, právě na tu imperiální stránku americké mentality, která tam vlastně je už od dobývání kontinentu před sto lety. Tak bych to nečetl jako útok na Ameriku, byl to útok na moc velkého kapitálu, byl to útok na moc vojenskou. …Mnoho lidí v USA říká, že je třeba změnit zahraniční politiku. Ta násilnická politika, kterou se vyznačovali oba Bushové, prostě není produktivní. …Jestliže se Američanům, tedy americké vládě podaří najít nějakého nepřítele a říct´, že je to jejich vina, pak nebudou muset zkoumat své vlastní svědomí, svou vlastní politiku v Palestině, podporu budování osad na palestinském území, podporu toho násilného přístupu vůči Palestincům, nebudou muset zkoumat vlastní svědomí…To zkoumání vlastního svědomí, to není otázka hledání viníka vně nebo uvnitř, ale položit si otázku, co vedlo k tomuto útoku, je něco na americké zahraniční politice, co vyprovokovalo či pomáhá provokovat útoky?…Už od vietnamské války si myslím, že Amerika zápasí s pokušením své vlastní síly. …Moc je velice nebezpečná věc. A Amerika je dneska nesmírně mocná. Proto měl být v USA zvolen zkušený prezident. Tady je potřeba si klást otázku, jaký chceme budovat další svět a trest, jaký je smysl trestu? Jestliže smyslem trestu je jen vyvážit jedno zlo druhým, pak nemá smysl. Smyslem trestu musí být náprava.“ (BBC, 12. 9., 17.29 h) Je to třeba vůbec komentovat?

Poslouchejte dál. Třeba pana Ivana Štampacha: „Udeřili na symboly moci a arogance…Střetlo se tu dvojí pohrdání člověkem a jeho životem…To, na co zaútočili, jsou  symboly moci, tyhle síly mohou stát na straně třeba demokracie, svobody, chceme-li to říci hodně schematicky, ale jsou samozřejmě vnímány jako tvrdé síly. Ta letadla nedopadla na galerie, opery, domky obyčejných lidí, vybrali si tyto cíle a tím chtěli něco říct. Civilizace, která staví takováhle monstra, může nacpat tisíce, desetitisíce lidí do takovéhle budovy, taky není moc laskavá a humánní…Je to podnět k tomu, aby se tato civilizace zamyslela, co dělá špatně…Snažit se chápat motivy terorismu. (ČT, 12. 9., 21.20 h). Z každého slova se mi obrací žaludek, ale analýzu nechám na čtenáři.

A ještě jednou pan Kohák: „Éra technické arogance skončila…Změní se víra v nedotknutelnost velké moci…Když se Amerika zpronevěří svých ideálům, tak žádný strom neroste do nebe, i konec této civilizace přijde. Nevím, jestli tohle není začátek…Doufám, že nezvítězí ta část Ameriky, kterou reprezentuje Bush, ale že převládne ta druhá stránka Ameriky, která si položí otázku, co dělá tato země špatně, svoji zahraniční politiku, ekonomickou politiku, mocenskou politiku. To bych si přál…Někdo jiný může říci, mně se ta dvojčata (mrakodrapů Světového obchodních střediska, pozn. L. J.) jeví jako symbol americké ekonomické arogance – mně jde o to poznat, proč to tak cítí“. (ČT, 12. 9, 21.20 h)

A nebo pana Jakuba Patočku: „Je to výzva pro intelektuální prostředí, pro intelektuály, aby se zamysleli nad tím, zda přece jenom není ta stávající praxe západní civilizace v některých ohledech neudržitelná a zda nemá být reformovaná.“ (TV 3, 11. 9. 21.50 h)

Je to všechno na jeden motiv: Oni do nás hnusnými hamburgery zkaženým Disneylandem, kýčovitým Hollywoodem, zpupným Manhattanem a protivnou Coca Colou, my do nich semtexem. To mají za to. Ve všech těch hlasem cítím, že si to jako ti Američané a s nimi naše „nezdravá“ západní civilizace vlastně zaslouží. Změňme ji, dokud je čas, volají. Šílení teroristé jsou vlastně jejich spojenci, i když vám mudrlanti stokrát řeknou, že jejich výzvy po změně našeho starého dobrého kapitalismu neznamenají souhlas s brutálním terorem. Husákovští komunisté se také distancovali od Rudých brigád či od Frakce Rudé armády, ale ve skutečnosti vycházeli ze společného jednotného postoje – nesmiřitelného k světu, kde se smí svobodně podnikat.

Nenechme svůj svět ureformovat k smrti. Braňme ho jak proti šíleným teroristům, tak proti těm, co neváhají i v těchto tragických chvílích přiskočit k plamenům manhattanských trosek, aby si ohřáli polívčičku své protikapitalistické ideologie.

Ladislav Jakl
autor je publicistou
a poradcem předsedy Poslanecké sněmovny

Kapitalismus vás přežije – souhrnná odpověď Ladislava Jakla na ohlasy k textu Braňme starý dobrý kapitalismus!

6. 11. 2001, www.klaus.cz

Jedenáctého září se změnilo mnohé. Bohužel. Jedna věc se nezměnila vůbec. Také bohužel.

Změnil se náš zdánlivě bezpečný svět, svět přes všechna škobrtání klopýtající přece jen k pokroku v podobě svobodnějšího a spokojenějšího života lidí. Vůbec se nezměnilo pokušení těch utopistů, kteří navzdory historickým zkušenostem s utopiemi, jejichž budování přineslo jen nezměrná lidská neštěstí, využít každé příležitosti, aby přesvědčili veřejnost, že ta jejich utopie bude tentokrát opravdu lidská. Lidská a hlavně tisíckrát lepší než to naše dosavadní klopýtání a škobrtání.

Jestliže být intelektuálem zpravidla znamená mít zvláštní vliv ve společnosti, pak s touto rolí má být spojena i zvláštní odpovědnost. To jsem měl na mysli svými dvěma texty, které jsem napsal těsně po atentátech teroristů. Texty, v nichž tvrdím, že jednoduché odsudky vybraných projevů kapitalistické svobody se podílejí na klimatu, ze kterého může vzniknout násilí proti této svobodě zaměřené.

Čeho jsem se dočkal? Mnoha desítek vášnivých odsudků, obvinění z fašismu, nepříčetnosti, z umlčování či z vnucování primitivního konzumu. Pustil se do mne i prezident republiky, předseda vlády či místopředseda Senátu. A tak se poslední týdny každé ráno dívám do zrcadla, abych viděl to monstrum, nad kterým se pohoršují mravní autority české společnosti.

Jenže se v těchto  reakcích a odsudcích jaksi nepoznávám. Lehký terč si to levicoví intelektuálové ve své fantazii vymodelovali, aby pak před očima vyhecované a spravedlivě rozhořčené veřejnosti pořádali soutěž, kdo tomuto terči udělá větší díru do hlavy. Jestli mu ale dávají mé jméno, musím se ozvat a spravedlivě rozhořčené veřejnosti připomenout, že mé názory vypadají trochu jinak než v převyprávěné verzi ostrostřelců.

Ohlasy papírové i internetové

Abych byl spravedlivý, pak právě na těchto www stránkách jsem se dočkal i mnoha pozitivních reakcí. Děkuji jejich autorům nejen za mou podporu, ale hlavně za to, že cítili stejnou potřebu jako já. Potřebu postavit se ve chvíli ohrožení za ochranu hodnot před těmi, kteří právě této chvíle zneužili. Proto děkuji Martinu Dluhošovi, paní Farníkové, panu Soborovi, Františku Průchovi, Danielu Kronďákovi, Karlu Tejnorovi, Evě Schamerové, Evě Lodrové, Milanu Dudovi, Vojtěchu Kotyzovi, Petru Minářovi, panu Volšovinovi, paní Daniele, A. Minarskému, Mileně Varadinkové, R. Pařízkovi či panu Janovi.

Podporu mi vyjádřil například i Aleš Kozelský, ten však dodává, že je třeba se ptát po motivaci pachatelů oněch teroristických činů. Já proti takovému zkoumání ale přece nic nemám. Můžeme zkoumat jejich náboženské, sociologické, psychologické i sociální zázemí, můžeme se ptát po jejich intelektuálních zdrojích. To, co nám předvedli někteří levicoví intelektuálové, není zkoumáním motivací teroristů, ale pokusem o rozložení jejich viny i na oběť, na svobodný kapitalistický svět. A s tím již nemohu souhlasit.

Zatímco v internetových diskusích promlouvají neprivilegovaní občané, jiné to je v tištěných, v papírových médiích – tam má přístup jen někdo. Intelektuální establishment. Ne že bych na některých internetových magazínech nenašel výzvy téměř k mé defenestraci či obvinění z nacismu, ale ve srovnání s ohlasy, jakých jsem se dočkal v novinách, byl internetový národ mnohem vyváženější. Proto se budu věnovat víc oněm „papírovým“ názorům.

Komu svobodu přát a komu ne

Jen pár hodin po zabíjení nevinných lidí v USA jsem seděl v televizním studiu při dlouho dopředu plánovaném živém vysílání. Ani nebylo možné jinak, řeč se ihned stočila k útoku teroristů. Ve snu by mě nenapadlo, že by se našel někdo, kdo by v tu chvíli myslel na něco jiného než na soustrast s oběťmi, když tu slyším vedle sebe slova Jakuba Patočky, že atentáty mají být podnětem pro sebereflexi přeekonomizovaného západního světa. V ten okamžik se mi to zdálo být stejným úletem, jakoby někdo v holocaustu viděl podnět vyslaný Židům, aby se zamysleli nad lichvou a divnou uzavřeností vůči majoritní společnosti.

Jenže nešlo o jen ojedinělý projev nevkusu. Pod troskami ještě možná žili lidé a už bylo slyšet mnohé naše intelektuály, jak přispěchali se svými stokrát opakovanými projevy nepřátelství vůči svobodné společnosti v naději, že je bude konečně víc slyšet. Například toto říká na svém webu Ivan Štampach: „Newyorské obchodní centrum bylo synonymem pyšné agresivní západní civilizace. Toto architektonické monstrum bylo výsměchem čemukoli, co může být nazváno lidským obydlím nebo lidským pracovištěm…“ WTC je u něj výrazem „…pohrdání člověkem a jeho životem… zastřené řečmi o humanismu a demokracii, schopné kvůli předvádění moci a bohatství nacpat desítky tisíc lidí do odporné bedny z kovu, skla a betonu…“

Takový člověk může stokrát říkat, že nesouhlasí s teroristy, stejně jako člověk, který nad obrázky Osvětimi řekne, že nesouhlasí s plynovými komorami, a současně si neodpustí poznámky o hamižných Židácích a jejich odporných rituálech v příšerných synagogách. Vždy si o něm budu myslet, že svými výroky právě v téhle souvislosti násilí do značné míry legitimizuje.

Mohl bych polemizovat. Například slovy, že Twins byly geniálním doplněním panoramatu Manhattanu, obsahovaly desítky modliteben pro velmi nadšeně víru pěstující Američany všech konfesí, pracovali v nich lidé dávající obživu milionům lidí po celém světě péčí o lepší alokaci zdrojů, fungovaly v nich i drobné kanceláře včetně třeba české firmy obchodující folklorními nahrávkami, lidé v nich pracovali dobrovolně a v dobrém pracovním komfortu… Ale proč? Vždyť by to ani nemusela být pravda! Musíme snad u osvětimských spaloven říkat, že s tou lichvou to snad nebylo vždy tak hrozné a že tu Hrůzovou Hilsner možná ani nezabil?

Štampach mluví o New Yorku slovy podobnými jako islámští či jiní extremisté. Vadí jim totiž stejná věc: otevřenost západní civilizace. Možnost pěstovat i hodnoty, kterými správný bojovník ducha pohrdá. Proto nejde jen o nevkus. Jde o to, čeho jsou tato slova projevem. Jsou projevem odporu ke svobodné volbě. Nenávist ke svobodě a jejím projevům je u některých lidí s ambicemi změnit náš svět tak veliká, že si svou příležitost nedokáží zapovědět ani ve chvíli tragédie.

Známe dobře nebezpečí stará, zprofanovaná, zdiskreditovaná. Umíme je zařadit a pateticky odsoudit. To nám ale nepomůže rozpoznat nebezpečí dneška. Jednou, ještě jako novinář, jsem zachytil kolegův text o Vietnamcích v Železné Rudě. Dal jsem si práci a přepsal ho tak, že místo Vietnamec se všude objevilo slovo Žid a místo „české úřady“ obrat „úřady říšské.“ Autor se zděsil, není přece žádný nacista. Mám něco podobného udělat Štampachovi?

Příloha Lidových novin Orientace má sloužit k otevřené diskusi. A toto píše v reakci na mé názory její šéfredaktor Petr Zídek, který by měl o otevřenost této diskuse pečovat: „Po přečtení těchto řádek asi každý dojde k závěru, že jde o myšlenkový exces a že nemá smysl se jím dále zabývat…Jestliže jeho článek v MF Dnes vzbuzoval podezření, že jeho autor je psychicky nemocen, článek v Profitu jeho nepříčetnost dokládá.“ Pěkný příklad polemiky. Ale není se co divit. Když psal Zídek recenzi knihy Benjamina Kurase, přisoudil autorovi rovnou lékařskou diagnózu paranoia. Čtenář jistě pochopí: kdo má jiný názor než Zídek, musí být choromyslný.

Zídek nadepsal svůj text bombastickým titulkem „Klausova strana se snaží z americké tragédie vytloukat politický kapitál.“ Čtenář se těšil, že Zídek vykonal kus intelektuální investigativní práce, promluvil s členy vedení ODS, sehnal nějaký dokument z grémia, provedl analýzu výroků stranických představitelů. Nic z toho. Zídkovi k titulku stačily dva mé texty (možná by měl vědět, že nejsem členem žádné strany, on mě však nazývá dokonce představitelem ODS) a jeden výrok Václava Klause v televizi. Opravdu je možné použít takový titulek jen na základě novinářova pocitu a politických sympatií? Nevím, o co se která strana snaží, já své články s nikým nekonzultuji. Vyjadřují mé názory. Čekat od Zídka argumenty pro jeho tvrzení je ale naivní. Vždyť píše: „Není třeba podnikat příliš detailní analýzu, abychom zjistili, že způsob uvažování Václava Klause a jeho poradce je vrcholně nevěcný.“ A také se podle toho řídí, místo analýzy posílá své oponenty do rovnou blázince.  A školí je přitom z toho, že nepřejí kritické diskusi.

Nikomu neberu právo se vyjadřovat. Vyjadřovat se i jakkoli kriticky. Tento svět kritiku potřebuje. Máme-li se ale chovat zodpovědně, musíme vždy přemýšlet o tom, zda by z našich vývodů, pokud by byly naplněny, nemohla vzejít nutnost omezení svobody. A zda by takové omezení bylo omluvitelné hodnotou, o kterou nám v kritice šlo. Opakuji, že nemám na mysli případné zneužití jistých myšlenek, ale naopak jejich důsledné uskutečnění.

Na Rumlově řetězu nebudu

Jan Ruml se asi musí cítit být velmi spravedlivý. Obviňuje mne (H. N. 26. 9.), že komolím věty, vytrhávám je z kontextu, jejich původce označím jako třídu a denuncuji je. Důkaz nepředkládá, ale sám mně podsouvá výroky, které jsem neřekl, a zařazuje mě do třídy, kterou skupinově odsoudí: „Bída jeho (Klausovy) éry netkví pouze v něm… Tkví i v tom, kým se obklopuje.“ Z mediálních aktivit „předsedy ODS a jeho věrných,“ mezi které řadí mne, prý plyne, že „kdo zastává jiný názor než Václav Klaus, je potenciální terorista.“ To si Ruml vycucal z prstu. Nikdy jsem v této souvislosti nepsal o „jiných názorech,“ než má Klaus či kdokoli jiný. Nemůžu za to, že sebe Ruml  řadí mezi „nevěrné,“ asi ví proč. Komické je, že nestraníka si bere jako záminku k útokům na stranu, ve které sám strávil dlouhá léta.

Ruml mě militantně přirovnal k psovi puštěnému z řetězu. Zároveň mluví o právu kriticky se vyjadřovat. Mé právo nebrání, mě by chtěl vidět připoutaného. A ani mu to nepřipadá divně rozporné. Chce bránit právo Koháka, Hanáka a Patočky a mně hrozí řetězem. A jsme u umlčování

Není totiž asi kritika jako kritika. Myslí si to Ruml, ale i Václav Havel, který se veřejně vyjádřil, že mu vadí moje myšlení. Že by požadoval mou lobotomii? Nedivil bych se tomu, když už je schopen mluvit v souvislosti se mnou o „nadrzlosti a veksláctví.“ Je mi líto, že uráží dřív, než se zamyslí nad tím, co se snažím říci. Než se zamyslí, zda je dobro víc než svoboda.

Hamburgery nikomu nenutím

Podle Jiřího Hanáka (Právo 18. 9.) jsem Stalinův žák, který „osedlal oře totalitního myšlení.“ Nevím, narozdíl od něj jsem u komunistů nikdy nebyl, třeba je Hanák na Stalinův odkaz odborník. Alexandru Mitrofanovi (Právo 19. 9.) se „zvedl žaludek“ při pohledu na barvu mých názorů. Myslí si totiž, že mým ideálem je občan s Barbie v ruce a hamburgerem v žaludku v obýváku před Dallasem. Jan Jařab (Právo 20. 9.) mi zase podsouvá odpor ke kritickému rozumu. A proč to všechno? Vždyť jsem nenapsal nic jiného, než co podobnými slovy řekl na Fóru 2000 Adam Michnik: „Když poslouchám…analýzy, ze kterých plyne, že Američané si jsou tím sami vinni a že 11. září je potkalo to, co si zasloužili, připomínám si, co psal sovětský tisk v roce 1939, když Hitler přepadl Polsko. Že Polsko je tím samo vinno, že dostalo, co si zasloužilo.„

I premiér Zeman se ve svém projevu před poslanci, ke kterému jsem mu mimochodem osobně pogratuloval, otřel o můj článek. Vzhledem k ostatním kvalitním částem projevu jsem to pominul a spokojil jsem se s tím,  že jsem ho osobně upozornil na omyl. Přesto pak svévolné převyprávění mých slov v rozhovoru pro Právo (6. 10.) potvrdil a dál rozvíjel, a to už mu u mne neprojde.

Než označil můj názor za hloupý, interpretoval poslancům má slova takto: „Ti, kdo nemají rádi hamburgery v McDonaldu, nebo televizní seriál Dallas, abych přesně citoval, vytvářejí ranvej pro start teroristických letadel.“ Premiér necitoval přesně, ale naopak úplně špatně. Můj původní výrok (MFD 14. 9.) zní: „… každý povýšený odsudek obyčejného poctivého života, jeho nálepkování ´konzumem,´ řeči o nepřijatelnosti ´vlády peněz´ a o americké aroganci moci, o potřebě nového spravedlivého řádu, o nutnosti nového globálního přerozdělování, o zpupnosti západní civilizace či o nadřazenosti práva na rovný přístup ke zdrojům nad právo vlastnické, to vše je ranvejí pro živé střely zasahující newyorské mrakodrapy.“ Řekl bych, že se oba texty (můj a Zemanova „citace“) dost liší.

V onom rozhovoru Zeman o svém projevu dokonce říká: „polemizoval jsem také s poradcem předsedy sněmovny Jaklem, který v bulvárním plátku MFD sdělil, že kdo nemá rád hamburgery a Dallas, je nepřítel USA.“ To už by člověk méně zdvořilý než já plným právem nazval lží.

Premiér také říká, že kdo „dává svůj nesouhlas tím, že nechodí k McDonald´s a nejí jejich odporné karbanátky, pak zcela určitě není ani terorista, ani sympatizant teroristů.“ Proč to ale říká? Já snad mám mít za teroristu sám sebe, protože mám nejraději zeleninu? Zeman nechce pochopit  (protože pak by musel slevit ze svého břitkého populismu), že pokud mluvím o bojovnících proti McDonald´s, myslím na ty, kteří je v lepším případě chtějí potlačit, omezovat, kvótovat, daňově znevýhodňovat, podrobit zvláštnímu režimu, v horším případě demolovat, ničit a zapalovat. Nemluvím o lidech, kteří si prostě svobodně vyberou jiný produkt.

Od Zemana se odlišuji ještě jedním detailem. Já o hamburgerech maximálně řeknu, že mi nechutnají, nikdy bych neřekl, že jsou odporné. Jsem si totiž jist, že i ten karbanátek ve sladké housce je skvělý výrobek, jen ne určen zrovna pro člověka mé chuti. O becherovce bych také nikdy netvrdil, že je hnusná, i když sladké likéry nesnáším. To, že ji nemám rád, neznamená, že o ní budu vyslovovat absolutní soudy. Vím totiž, že je to výrobek velmi dobře vyhovující třeba sedmnáctiletým prodavačkám navštěvujícím diskotéky a pak celkem nepochopitelně ještě jednomu již dospělému chlapovi.

Nenutím nikomu honbu za jakýmkoli výrobkem. Jen považuji za svaté právo kohokoli, aby to za své štěstí považoval. Nebudu se nad ním ušklebovat a okázale jím pohrdat. Nenapadlo někoho z mých kritiků přemýšlet, proč jsem si vybral právě tyto zprofanované a tisíckrát napadané symboly? Právě proto, že se do nich každý rád a snadno strefuje! Proč si Miloš Forman jako symbol svobody slova vzal zrovna pornografii Larryho Flynta? Považoval ji snad za kulturní ideál a chtěl ji někomu nutit? Já jsem také spolu se svobodou bránil i sporné hodnoty a ti lacinější z kritiků se na to chytli.

I laciný antiamerikanismus dneška je jen jednou z forem odporu ke svobodě. Adam Michnik k tomu řekl: „Já takový antiamerikanismus nového typu oceňuji velmi negativně. To je droga, to je myšlenkový kal, který osvobozuje od myšlení, to je pozůstatek sovětského myšlení a propagandy.“ Já tento tón v debatě o příčinách teroru proti USA a o protiteroristické akci slyším.

Pravda a láska cení zuby

Jitka Polanecká (MFD 2. 10.) píše, že jsem k islámským teroristům přihodil „každého, kdo kdy otevřel pusu a řekl, že mít koberec v obýváku…možná ještě není poslední štace lidského štěstí.“ Milá paní, to bych k nim musel přihodit sebe. Sám koberec v obýváku nemám, nepovažuji ho totiž ani za předposlední štaci svého štěstí. Dokonce nemám ani obývák. Jen nikde nevykřikuji, že pouze tak je to správné. Je to má volba. Spletla jste se. Nenutím nikomu honbu za koberci. Ctím však svaté právo kohokoli, aby to za svou „štaci štěstí“ považoval.

Polanecká také píše: „Jakl ať si hájí novácké seriály obyčejného člověka, mně tahle civilizace dala daleko krásnější věci: inspiraci v knihách, dialog s lidmi, svobodu o sobě rozhodovat a možnost duchovně růst.“ Jenže já hájím právě možnost svobodně o sobě rozhodovat, ne novácké seriály. (Mimochodem: Dallas na naše obrazovky uvedla veřejnoprávní televize, pak prošel Novou a skončil na Primě, ale pouze obrat „novácký seriál“ zní intelektuálům typu Polanecké patřičně odpudivě).

Nehájím jakékoli seriály, ale možnost kohokoli se na ně dívat. Mohu stokrát nesouhlasit se vkusem Dallasu či Barbie, ale budu se do krve bít za právo každého, aby si vybral třeba zrovna tyhle věci. To je tak těžké pochopit? A propos, paní Polanecká, máte obývák? A koberec? Anebo jen vodu nahlas kážete v novinách a doma v obýváku potichu pijete víno?

Není nic lehčího než napsat slohové cvičení na téma „Jsou hlubší věci než konzum, Barbie a Dallas.“ Bylo jich napsáno milion. Kdo ale napíše: chraňte maloměšťáka, fackovacího panáka intelektuálů všech generací? To on drží společnost pohromadě, aby do ní mohli kopat rozervanci živící se asi jen samotnými verši, rozervanci, kteří snad ani na záchod nechodí. Ne, nevidím nebohého maloměšťáka jako ideál, ale nevím, proč by neměl mít právo na svůj život. Nutiči nevědí nic o svobodě. Hodnota, kterou oni považují za jedinou pravou, je jim nad svobodu volby. Jenže bez svobody volby těmito nutiči ovládaný prostor naplní vždy cosi mnohem horšího než mýdlová televizní opera či umělohmotná panenka.

Stejně Karel Kuna (MFD 29. 9.) pozdvihl svůj hlas na obranu i jiných hodnot, než které údajně já hájím (opět Barbie, Dallas), a pateticky se ptá: a to má být všechno? Jakobych kdy říkal, že to všechno být má. Podle Kuny patří k západní kultuře hippies i Ford. A já snad říkám opak? Hippies žijí svou volbou, nikomu nic nevnucují. Ví Kuna, co poslouchám a hraju za hudbu a jaké třeba nosím vlasy režim nerežim, funkce nefunkce? Jenže nyní mají čtenáři jasno: monstrum Jakl háže každého, komu se nelíbí mýdlové opery, do jednoho pytle s teroristy. Kuna se dokonce ptá, jestli je snad divák Dallasu „západnější“ než propagátor kvót pro americké filmy. Je, pane Kuno. Propagátor kvót chce brát lidem svobodu. Kvóta je omezení. Kdosi si vybere film, jiný mu jej chce nabídnout, a mezi ně se postaví nutič a silou zákona řekne: ne budeš se dívat na to, co určím já. Propagovat kvóty není jedním z projevů svobody, je to jedním z projevů chuti svobodu brát.

A zas dokola. Petr Vacek (MFD 12. 10.) píše: „…Barbie mi připadá nevkusná, po karbanátkách z fastfoodů se mi chce blinkat, Dallas považuji za hloupý…“ Dobrá, ale to mu nikdo nebere! Copak jsem ten, co násilím bere dětem hezké hračky a vnucuje jim místo nich plastikové panenky, ten, co lidi připoutává řetězy před obrazovku s Dallasem? Ale proč ne, když už mi Vacek předhazuje i Kalvodův falešný doktorát, vytunelované banky a lehké topné oleje, není pro něj problém mi podsunout cokoli.

Vacek šel ještě dál. Podle něho (aniž by vysvětlil proč) nečiním rozdíl mezi masovým vrahem a matkou, která má strach o své dítě. Pak se ale rovnou ptám: myslí to vážně, nebo takovou větu psal zcela zaslepený? Neberu mu, jako aktivistovi Greenpeace, právo nesnášet mou politickou orientaci. Ale pokud svá slova myslí vážně, pak přeci nestojím za novinovou polemiku ale za rychlý telefonát mužům se svěrací kazajkou, protože člověk nerozlišující mezi masovým vrahem a pozornou maminkou musí být nebezpečný psychopat!

Takový Ivan Čipera to říká rovnou, když píše (MFD 27. 9.), že moje „stanoviska zobrazují stav mysli, volající po psychiatrovi“ Mé názory považuje za nahnědlé a přisuzuje mi „nenávist ke všem s jiným názorem.“ Zatímco z jeho slov o zvrácenosti a z přirovnání mé osoby ke strůjcům pogromů na Židy čiší přímo láska, že. Má to ten člověk jednoduché.

Jaroslav Jírů (MFD 25. 9.) si myslí, že bych ušetřil místo, kdybych napsal, kdo podle mne do myšlenkového světa s antikapitalistickými teroristy nepatří. Mýlí se. Musel bych popsat hodně papíru, než bych vypočítal všechny, kteří se řídí heslem „žij a nech žít“, kteří nectí potřebu omezovat život svých bližních. Jírů se asi pohybuje mezi samými nutiči, já však znám dost jiných lidí.

Všechny barvy svobody

Mí kritici neváhali použít stokrát silnějších slov, než kterých jsem použil já, když jsem se snažil prokázat potenciální důsledky vývodů levicových intelektuálů. Přitom to oni mne vydávají za nepřítele a umlčovatele jiných názorů. Hlavním tématem celé vášnivé polemiky však není ani teror, ani umlčování, ani karbanátky. Hlavním tématem je svoboda.

Svobodu nejvíce ctí nikoli ten, kdo za tu svou svobodu bojuje, kdo si ji přivlastňuje nebo o ní nejhlasitěji mluví. Svobodu ctí nejvíce ten, kdo ji přeje druhým. Jak se to pozná? Jednoduše. Není žádným uměním přát svobodu tomu, kdo vyznává, produkuje či konzumuje podobné hodnoty jako my. Tomu, jehož barva svobody je stejná jako ta naše. Zkouška nastává tehdy, když svobodný člověk zvolí barvu svobody podle svého, když se svobodou zachází způsobem, který se nám nelíbí. Pak stojíme před dilematem. Mají  větší cenu naše milované hodnoty anebo svoboda jiných lidí na tyto hodnoty nedbat?

Toto dilema řešíme každý den. My si svobodně můžeme mezi hodnotami vybrat, ale to nám někdy nestačí. Začneme hanět způsoby, kterými zacházejí se svobodou jiní. Ani to někdy nestačí a tak hledáme, jak svobodu jiných užívat si „hloupostí a pokleslostí“ omezit. Třeba i tím, že někdy běžný výrok, že se nám to či ono nelíbí a my bychom s to nevybrali, zaměníme za absolutní výrok, že to není obecně dobré a nemělo by vůbec být. A to omezení svobody pak za nás už vymyslí a zařídí jiní horlivci. Je těžké bojovat s pokušením nepřát lidem svobodu tváří v tvář některým jejich nejapnostem. Těžké, ale správné.

Co mají společného militantní islámští fundamentalisté a levicoví intelektuálové? Teroristé nebojují za vlastní svobodu vyznávat svou víru, ale proti svobodě jiných ji nevyznávat! Proto zaútočili na svobodný otevřený svět. Podobně někteří bojovní intelektuálové nebojují za svobodu preferovat své hodnoty ale proti svobodě ostatních lidí preferovat hodnoty jiné. Proto jim chtějí regulovat život.

Pokud se to pokusíte říci nahlas, budou křičet, že umlčujete kritiku. Pokud budete říkat, že si člověk zaslouží své vlastní štěstí a že si zaslouží obranu před nutiči a bojovnými intelektuály, budou křičet, že uznáváte jen přízemní hodnoty a chcete lidem odepírat hodnoty vyšší. Přesto stojí zato pokoušet se to říkat. Kapitalismus nutiče přežije.

Ladislav Jakl, publicista, poradce předsedy Poslanecké sněmovny

Všechny barvy svobody

VIRTUALLY, 28. 1. 2010

Poslední týdny se každé ráno dívám do zrcadla, abych viděl to monstrum, o kterém píší mravní autority české společnosti. Reakce na můj text Všechny barvy nenávisti (MF DNES, 14. září) se už dají počítat na desítky. Nejen novinářů a nejen v tomto listě. Ozval se i prezident republiky, premiér a například místopředseda Senátu. Ale jaksi se v těchto reakcích nepoznávám. Třeba Jitka Polanecká (2. října) píše, že jsem k islámským teroristům přihodil „každého, kdo kdy otevřel pusu a řekl, že mít koberec v obýváku… možná ještě není poslední štace lidského štěstí“.

Milá paní, to bych k nim musel přihodit sebe. Sám koberec v obýváku nemám, nepovažuji ho totiž ani za předposlední štaci svého štěstí. Dokonce nemám ani obývák. Jen nikde nevykřikuji, že pouze tak je to správné. Je to má volba. Spletla jste se. Nenutím nikomu honbu za koberci. Ctím však svaté právo kohokoli, aby to za „štaci štěstí“ považoval. Nebudu se nad ním ušklebovat a okázale jím pohrdat. Paní Polanecká také píše: „Jakl ať si hájí novácké seriály obyčejného člověka, mně tahle civilizace dala daleko krásnější věci: inspiraci v knihách, dialog s lidmi, svobodu o sobě rozhodovat a možnost duchovně růst.“ Jenže já hájím právě možnost svobodně o sobě rozhodovat, ne novácké seriály. Mohu stokrát nesouhlasit s vkusem Barbie či McDonald’s, ale budu se do krve bít za právo každého, aby si vybral třeba zrovna tyhle věci. Není nic lehčího než napsat slohové cvičení na téma „Jsou hlubší věci než konzum, Barbie a karbanátek“. Bylo jich napsáno milion. Kdo však napíše: Chraňte maloměšťáka, fackovacího panáka intelektuálů všech generací? To on drží společnost pohromadě, aby do ní mohli kopat rozervanci živící se verši, rozervanci, kteří snad ani na záchod nechodí.

Ne, nevidím nebohého maloměšťáka jako ideál, ale nevím, proč by neměl mít právo na svůj život a na obranu před těmi, kdo mu budou nutit život jiný. Nutiči nevědí nic o svobodě. Hodnota, kterou oni považují za jedinou pravou, je jim nad svobodu volby. Jenže bez svobody volby těmito nutiči ovládaný prostor naplní vždy cosi mnohem horšího než karbanátek ve sladké housce či umělohmotná panenka.

Stejně Karel Kuna (29. září) pozdvihl svůj hlas na obranu i jiných hodnot, než které údajně já hájím (opět Barbie, Dallas, McDonald’s), a pateticky se ptá: A to má být všechno? Jako bych kdy říkal, že to všechno být má. Podle Kuny patří k západní kultuře hippies i Ford. A já snad říkám opak? Hippies žijí svou volbou, nikomu nic nevnucují. Ví Kuna, co poslouchám a hraju za hudbu a jaké třeba nosím vlasy režim nerežim, funkce nefunkce? Jenže nyní mají čtenáři MF DNES jasno: monstrum Jakl hází každého, komu nechutná karbanátek, do jednoho pytle s teroristy. Kuna se dokonce ptá, jestli je snad divák Dallasu „západnější“ než propagátor kvót pro americké filmy. Je, pane Kuno. Propagátor kvót chce brát lidem svobodu. Kvóta je omezení. Kdosi si vybere film, jiný mu jej chce nabídnout, a mezi ně se postaví nutič a silou zákona řekne: ne budeš se dívat na to, co určím já.

Petr Vacek (12. listopadu) píše: „… Barbie mi připadá nevkusná, po karbanátkách z fastfoodů se mi chce blinkat, Dallas považuji za hloupý…“ Dobrá, to mu nikdo nebere! Lehký terč si to lidé jako on ve své fantazii vymodelovali. Je to ten, jenž násilím cpe lidem do krků karbanátky a připoutává je řetězy před obrazovku s Dallasem. Tento terč má se mnou málo společného. Vacek šel ještě dál. Podle něho (aniž vysvětlil proč) nečiním rozdíl mezi masovým vrahem a matkou, která má strach o své dítě. Pak se rovnou ptám: Myslí to vážně, nebo takovou větu psal zcela zaslepený? Neberu mu, jako aktivistovi Greenpeace, právo nesnášet mou politickou orientaci. Ale pokud svá slova myslí vážně, pak přece nestojím za novinovou polemiku, ale za rychlý telefonát mužům se svěrací kazajkou, protože člověk nerozlišující mezi masovým vrahem a pozornou maminkou musí být nebezpečný psychopat!

Takový Ivan Čipera to říká rovnou, když píše (27. září), že má „stanoviska zobrazují stav mysli volající po psychiatrovi“. Mé názory považuje za nahnědlé a přisuzuje mi „nenávist ke všem s jiným názorem“. Zatímco z jeho slov o zvrácenosti a z přirovnání mé osoby ke strůjcům pogromů na Židy čiší přímo láska, že. Jaroslav Jírů (25. září) si myslí, že bych ušetřil místo, kdybych napsal, kdo podle mne do myšlenkového světa s antikapitalistickými teroristy nepatří. Mýlí se. Musel bych popsat hodně papíru, než bych vypočítal všechny, kteří se řídí heslem „žij a nech žít“, kteří nectí potřebu omezovat život svých bližních. Jírů se asi pohybuje mezi samými nutiči, já však znám dost jiných lidí.

Svobodu nejvíce ctí nikoli ten, kdo za tu svou bojuje, kdo si ji přivlastňuje nebo kdo o ní nejhlasitěji mluví. Svobodu ctí ten, kdo ji přeje druhým.

Není žádným uměním, když přejeme svobodu tomu, kdo vyznává podobné hodnoty jako my. Zkouška nastává tehdy, když svobodný člověk se svou svobodou zachází způsobem, který se nám nelíbí. Pak stojíme před dilematem. Mají větší cenu naše preferované hodnoty, nebo svoboda jiných na ně nedbat? Co mají společného militantní islámští fundamentalisté a levicoví intelektuálové? Teroristé nebojují za svobodu vyznávat svou víru, ale proti svobodě jiných ji nevyznávat! Proto zaútočili na svobodný otevřený svět. Někteří bojovní intelektuálové nebojují za svobodu preferovat své hodnoty, ale proti svobodě jiných preferovat hodnoty jiné. Proto jim chtějí regulovat život. A propos, paní Polanecká, máte obývák? A koberec?

Ladislav Jakl, hudebník a publicista, je poradcem Václava Klause

Ladislav Jakl: Všechny barvy nenávisti

www.cepin.cz, 11.02.2002

publikováno: 11.02.2002, čteno: 3×

Jel jsem dnes do práce tramvají a co vidím. Vyšehradskou ulici dodnes zdobí rok staré nápisy násilníků z dob zasedání MMF a SB: „Sněz bohaté!“ „Zabij policii!“ „Revolucí proti kapitálu!“ A aby bylo jasno, dnes v noci tam někdo domaloval výmluvně přeškrtnutou zkratku Světového obchodního centra. Dočkali se splnění svých snů.

Je mi úplně jedno, jestli tragédii v USA rozpoutali arabští muslimští fundamentalisté nebo američtí nacisté nebo Leninovi a Guevarrovi pohrobci, rudí nebo zelení. Jedno vím jistě. Nenáviděli kapitalismus. A to jim bylo jediným motivem.

Pohrdali člověkem, který se ordinérně stará o rodinu, dětem kupuje panenky Barbie a karbanátek v McDonalds, chodí každý den do nudné práce a večer se kouká na Dallas. Tak přízemní! Chce to více ducha! Ducha, který zachrání planetu před jejím rozmělněním na drobné, který dá lidstvu vyšší smysl bytí. Vrahové z unesených letadel byli jistě přeplněni duchem, když jim nezáleželo na životech včetně vlastního. Ti jistě vyznávali vyšší hodnoty než koberec v obýváku.

Kapitalismus znamená obyčejnou svobodu žít obyčejný život. Obyčejně vydělávat peníze a po svém si je utrácet. Za málo peněz postavit malý dům, za hodně peněz dům veliký. Sledovat své osobní obyčejné sobecké štěstí. Být občas i pošetilý, bázlivý či poživačný.

Velikánům ducha je to málo. Ba velikánům ducha to překáží. Ne každý z nich je tak důsledný, aby zadupal do země zlaté tele i s jeho uctívači a místo něj postavil ten jedině pravý chrám prostoty a cudnosti, askeze a odříkání. Ale jestli každý blbý vtip o cikánech a židech svým způsobem může otvírat vrátka k plynovým komorám, pak ještě víc platí, že každý povýšený odsudek obyčejného poctivého života, jeho nálepkování „konzumem,“ řeči o nepřijatelnosti „vlády peněz“ a o americké aroganci moci, o potřebě nového spravedlivého řádu, o nutnosti nového globálního přerozdělování, o zpupnosti západní civilizace či o nadřazenosti práva na rovný přístup ke zdrojům nad právo vlastnické, to vše je ranvejí pro živé střely zasahující newyorské mrakodrapy.

Kolik pater smí mít podle krasoduchů úřad, aby ho nenazývali „provokativním symbolem ekonomické nadvlády?“ O kolik musí být nižší než jsou symboly feudální arogance rozeseté po české krajině? Kolik účetních, programátorů, sekretářek smí pracovat v jedné budově, aby to nepohoršovalo samosoudce americké kultury a kapitalismu vůbec?

Obhájci kvót pro americké filmy, bojovníci proti automobilismu, vrhači dlažebních kostek do prodejen s Coca Colou, propagátoři mimořádného zdanění vyšších příjmových skupin, ekologičtí radikálové a antiglobalizační výtržníci, anarchisti, náboženští fanatici, autoři výroku „vrazi z Wall Streetu,“ bojovníci proti hodinkám s vodotryskem a extrabuřtům, prosazovatelé myšlenky, že lidem smí být dovoleno kupovat jen to, co racionálně spotřebují… ti všichni patří do jednoho myšlenkového světa s šílenými teroristy z Manhattanu (možná bych mohl tento soubor vybrat i šikovněji, ale o to teď nejde). Jsou to jen různé barvy jedné nenávisti.

Zdá se Vám to přehnané? A poslat kohosi do vězení za hajlování a nacistické nášivky se vám přehnané být nezdá? Má snad ten osmnáctiletý trouba blíž k Hitlerovi než mají ideologičtí rozsévači nenávisti vůči kapitalismu k autorům teroristických útoků v USA?

Tak o co tady jde? O čem bude příští století? Který myšlenkový svět uspěje? Ten, který zvítězí v našich hlavách a obyčejných životech, ne v arabských pouštích či afghánských velehorách.

Ladislav Jakl, poradce prezidenta republiky