Telefon zazvonil těsně po půl deváté, a protože byla neděle ráno, ležel Bill Chadwick ještě v posteli. Snažil se telefon ignorovat, ale ten vyzváněl pořád dál. Když zazvonil už podesáté, vylezl Chadwick z postele a sešel po schodech do haly.

„Haló?“

„Ahoj, je tam Bill? Tady Henry.“

Byl to Henry Carpenter z jejich ulice, člověk, kterého znal Chadwick ze společnosti, ale nijak zvlášť dobře.

„Dobrýtro, Henry,“ řekl Chadwick. „Ty si nepříležíš ani v neděli?“

„Kdepak,“ ozvalo se v telefonu. „Chodím si zaběhat do parku.“ Chadwick zamručel. Něco takového je Carpenterovi podobné, pomyslel si. Vždycky to byl takový neúnavný horlivec. Zívl.

„Co pro tebe můžu udělat takhle po ránu za pošmourného zimního dne?“ zeptal se. A najednou mu připadlo, že Carpenter na druhém konci drátu neví dost dobře, jak do toho.

„Četl jsi už dneska ranní noviny?“ zeptal se. Chadwick pohlédl na rohožku v hale, kde ležely ještě neotevřené oba deníky, které měl předplacené.

„Ne,“ odpověděl. „A proč?“

„Bereš SUNDAY COURIER?“ zeptal se Carpenter.

„Ne,“ opáčil Chadwick. A potom bylo dlouho ticho.

„Dneska by ses na něj asi podívat měl,“ řekl pak Carpenter. „Je tam něco o tobě.“

„Prosím tě,“ řekl Chadwick už mnohem zaujatěji. „A co se tam píše?“

Carpenter byl ještě rozpačitější. I na hlasu mu bylo znát, že neví kudy kam. Zřejmě si myslel, že Chadwick článek už viděl a že si o něm spolu poklábosí.

„Měl by ses na to radši mrknout sám, kamaráde,“ řekl Carpenter a zavěsil. Chadwick se udiveně díval na bzučící telefon a pak položil sluchátko. Jako všichni lidé, kteří se dovědí, že se o nich píše v nějakém článku, a ještě ho neviděli, byl samozřejmě zvědavý.

Vrátil se do ložnice s EXPRESSEM a TELEGRAPHEM, podal je manželce a začal si navlékat přes pyžamo kalhoty a svetr s rolákem.

„Kam jdeš?“ zeptala se ho manželka.

„Zajdu si jenom na roh pro noviny,“ odpověděl jí. „Volal mi Henry Carpenter, že je tam něco o mně.“

„Tak vidíš, konečně sláva,“ řekla manželka. „Udělám zatím snídani.“

V rohovém obchůdku s novinami měli ještě dva výtisky SUNDAY COURIERU, tlustých novin s několika přílohami, které podle Chadwickova názoru psali snobové pro snoby. Na ulici byla zima, a tak se Chadwick hned nepustil do všech těch rubrik a příloh a rozhodl se, že udrží ještě pár minut zvědavost na uzdě a na noviny se podívá až doma, v pohodlí. Než se vrátil, měla už manželka na kuchyňském stole pomerančovou šťávu a kávu. Otevřel noviny, a tu si uvědomil, že Carpenter mu vlastně neřekl, na které straně ten článek je, a tak se nejdříve pustil do rubriky denních zpráv. Než dopil druhý šálek kávy, měl už všechny zprávy přečtené, odložil kulturní rubriku a po ní i sportovní stránku. Tím mu zbyla už jenom barevná příloha a obchodní přehled. Protože byl samostatný obchodník s malou firmou na předměstí Londýna, začal hledat v obchodním přehledu.

Na třetí straně ho upoutalo jméno, sice ne jeho vlastní, ale společnosti, která se nedávno položila a s níž byl krátce v obchodním spojení. Bohužel ho to tehdy přišlo velmi draho. Článek byl otištěn v rubrice, která se pyšnila záměrem vyhledávat nové a zajímavé problémy.

Chadwick se do něj pustil, ale najednou odložil šálek kávy a úžasem otevřel ústa.

„Takhle o mně přece nemůže mluvit,“ zašeptal. „To prostě není pravda.“

„Co se stalo, miláčku?“ zeptala se ho manželka. Zřejmě ji polekal zděšený výraz na manželově tváři. Chadwick jí beze slova podal noviny, složené tak, aby článek nepřehlédla. Pozorně jej četla, a když dospěla do poloviny, jedinkrát hlasitě vydechla. „To je ale hrozné,“ řekla, když zase noviny odložila. „Ten člověk přece naznačuje, že ses podílel na nějakém podvodu.“

Bill Chadwick vstal a začal rázovat po kuchyni.

„On to nenaznačuje,“ řekl, teď už spíš rozzlobeně než otřeseně. „Říká to zatraceně jasně. Z toho článku to každému musí vyplynout. Sakra, vždyť já jsem čachry těch lidí taky odnesl, vůbec jsem do těch jejich kšeftů nebyl zasvěcený, za žádného spojence mě neměli. Prodával jsem jejich výrobky v pevné víře, že všechno je v pořádku. Když se položili, stálo mě to zrovna tolik co ostatní.“

„Mohlo by ti to uškodit, Bille?“ zeptala se ho manželka se starostlivě svraštělým obličejem.

„Uškodit? Mohlo by mě to úplně zničit. A vůbec to není pravda. Toho chlapa, co to napsal, jsem jakživ neviděl. Jak se jmenuje?“

„Gayrlord Brent,“ řekla manželka, když si přečetla podpis pod článkem.

„Ale vždyť jsem s ním jakživ nemluvil. Ani se neobtěžoval mě zavolat a ta svá tvrzení si ověřit. Něco takového o mně přece nemůže šířit.“

Stejného obratu použil, když seděl v pondělí odpoledne v kancelářičce svého právního zástupce. Advokát si článek přečetl, samozřejmě že se o něm znechuceně vyjádřil a s pochopením vyslechl Chadwickovo vysvětlení, v jakém vlastně byl vztahu s nedávno zrušenou obchodní společností.

„Z toho, co říkáte, se jeví nepochybné, že v článku proti vám bylo užito jasně nactiutrhačného tvrzení,“ řekl.

„Pak by to sakra měli odvolat a omluvit se mi,“ rozohněně tvrdil Chadwick.

„V zásadě ano,“ přisvědčil advokát. „Nejrozumnější by myslím bylo, kdybych z vašeho pověření napsal šéfredaktorovi listu, vysvětlil mu, že podle našeho názoru jste byl zneuctěn jedním ze zaměstnanců redakce, a žádal zadostiučinění ve formě odvolání a omluvy, umístěné samozřejmě na dostatečně nápadném místě.“

To také advokát udělal. Čtrnáct dní nepřišla z redakce SUNDAY COURIERU žádná odpověď. Čtrnáct dní musel Chadwick snášet zvědavé pohledy svých několika málo zaměstnanců a pokud to jenom šlo, vyhýbat se obchodním známým. Dvě smlouvy, o kterých doufal, že je uzavře, mu nakonec unikly.

Z redakce SUNDAY COURIERU konečně došla Chadwickovu právnímu zástupci odpověď. Namísto šéfredaktorem byla podepsána sekretářkou a měla zdvořile přezíravý tón.

Šéfredaktor, pravilo se v ni, pečlivě pročetl advokátův dopis psaný z pověření klienta a je ochoten uvažovat o případném otištění námitky pana Chadwicka v rubrice dopisů, ovšem za předpokladu, že redakci zůstane výhradní právo dopis upravit.

„Jinými slovy, roztrhat ho na cucky,“ řekl Chadwick, když znovu seděl proti svému právnímu zástupci. „Vlastně je to odmítnutí, že?“

Advokát se nad tím zamyslel. Rozhodl se jednat přímo. Znal už tohoto klienta řadu let.

„Ano, je,“ přisvědčil. „Zatím jsem v podobné záležitosti jednal s tak vlivnými novinami jen jednou, ale je mi jasné, že takový dopis je pro ně zcela rutinní odpovědí. Neradi uveřejní odvolání, natož omluvu.“

„Co tedy můžu dělat?“ zeptal se Chadwick.

Advokát se pootočil. „Je tady ovšem tiskové sdružení,“ řekl. „Mohl byste si stěžovat tam.“

„A co by podnikli?“

„Nic moc. Tiskové sdružení je ochotné zabývat se stížností na některý list jen v případě, když se ukáže, že noviny někomu způsobily zbytečné příkoří, a to bud nedbalostí při zveřejnění zprávy nebo naprostou nepřesností svého reportéra. Případům jasné urážky na cti se většinou vyhýbá, raději ji přenechává soudům. A stejně může udělit jenom výtku, nic víc.“

„To nemůže tiskové sdružení vyžadovat odvolání a omluvu?“

„Ne.“

„Tak co mi tedy zbývá?“

Advokát si povzdechl. „Obávám se, že už zbývá jen obrátit se na soud. Žalovat u městského soudu pro urážku na cti a žádat odškodnění. Je ovšem docela možné, že kdyby měly být noviny předvolány před soud, raději by nakonec ustoupily a uveřejnily omluvu, kterou požadujete.“

„Myslíte, že by to udělaly?“

„Možná. Ale třeba také ne.“

„Ale jistě by to musely udělat. Je to přece úplně jasný případ.“

„Dovolte, abych k vám byl naprosto upřímný,“ řekl advokát. „Když jde o urážku na cti, není žádný případ úplně jasný. Především nemáme vlastně na urážku na cti žádný zákon. Lépe řečeno urážka na cti spadá pod precedentní právo, onu spoustu právních precedentů, jak se nahromadily za celá staletí. Tyto precedenty mohou být různě interpretovány a je nepochybné, že váš případ nebo kterýkoli jiný případ se bude od těchto precedentů nějakým jemným odstínem nebo podrobností lišit.

Za druhé budeme muset dotvrdit, nakolik jste si byl situace vědom, v jakém jste byl duševním stavu, co jste měl v danou dobu na mysli, a prokázat tak vaši nevědomost a tedy i nevinu oproti vědomosti a tím i záměru. Chápete mě?“

„Ano, myslím, že chápu,“ řekl Chadwick. „Ale nemusíte přece prokazovat mou nevinu, ne?“

„Vlastně musím,“ odpověděl advokát. „Rozumějte, vy byste byl žalobce, a noviny, šéfredaktor a pan Gaylord Brent obžalovaní. Musel byste prokázat svou nevinu v tom smyslu, že jste v době, kdy jste byl s nedávno zrušenou společností ve styku, nevěděl naprosto nic o její nespolehlivosti. Pak by se teprve ukázalo, že náznakem o vašem spolčení s touto firmou jste byl křivě nařčen.“

„Takže mi radíte, abych je nežaloval?“ zeptal se Chadwick. „Opravdu mi navrhujete, abych si nechal líbit celou tu kupu hnusných lží od člověka, který se ani neobtěžoval ověřit si fakta, než napsal ten svůj článek? Abych se třeba nechal zničit i obchodně, a vůbec se neozval?“

„Rád bych k vám byl upřímný, pane Chadwicku. O nás advokátech se často tvrdí, že povzbuzujeme své klienty, aby kdekoho žalovali, protože si pak samozřejmě přijdeme na vyšší palmáre. Jenomže obvykle bývá pravdou opak. K tomu, aby se obrátil k soudu, obyčejně přemluví našeho klienta přátelé, manželka, kolegové, a tak dále. Ti ovšem náklady nést nemusí. Vzrušující soudní případ je pro pouhého diváka vítaným povyražením. My v justici však dobře víme, na kolik takový spor přijde.“ Chadwick se zamyslel, na kolik asi přijde spravedlnost, což bylo něco, co ho zatím ještě nikdy nenapadlo.

„Kolik by po mně mohli chtít?“ zeptal se.

„Mohli by vás zničit,“ odpověděl mu advokát.

„Myslel jsem, že v Anglii mají všichni před zákonem stejné zastání,“ poznamenal Chadwick.

„Teoreticky ano. V praxi je tomu často úplně jinak,“ řekl advokát. „Jste hodně bohatý, pane Chadwicku?“

„Ne. Mám malou firmu. V dnešních dobách ji udržuji jen taktak nad vodou. Celý život jsem pilně pracoval a vede se mi celkem slušně. Mám vlastní dům, auto, oblečení. Zaplatil jsem si důchodové zabezpečení pro soukromé podnikatele a životní pojistku a našetřil jsem si pár tisíc liber. Jsem prostě obyčejný, nevýznamný člověk.“

„Přesně tak jsem to myslel,“ řekl advokát. „Dneska může žalovat jen boháč boháče, ale když jde o urážku na cti, nemůže si takový spor dovolit ani hodně bohatý člověk, protože se mu může stát, že třeba i svůj spor vyhraje, ale musí platit vlastní náklady. A jestliže se případ dlouho vleče, nebo dojde i k odvolání, mohou ty náklady desateronásobně převýšit odškodnění, kterého se mu dostane.

Významné noviny, velká nakladatelství a podobné podniky jsou všechny dobře pojištěny pro případ, že by na nich mohlo být požadováno odškodnění za urážku na cti. Mohou si najmout nejlepší advokáty z West Endu a nejdražší obhájce. Když potom stanou – promiňte mi ten výraz – proti malému člověku, často ho úplně zlomí. S trochou obratnosti se dá snadno zařídit, aby případ přišel před soud až za pět let, a za tu dobu náklady sporu na obou stranách prudce stoupají. A když se pak případ opravdu dostane před soud, vybírají si své palmáre advokáti a se stoupajícím počtem zasedání vyletí náklady do nebes. K tomu si ještě advokát obvykle s sebou přivede koncipienta.“

„Na kolik mohou pak náklady stoupnout?“ zeptal se Chadwick. „U delšího případu, který se připravuje i víc let, na několik desítek tisíc liber, a to i tehdy, když se žádná strana neodvolá,“ odpověděl mu advokát. „A tím to zdaleka nekončí.“

„Co bych měl ještě vědět?“ zeptal se Chadwick.

„Kdybyste vyhrál a žalovaná strana, to jest noviny, vám musela hradit odškodnění a náklady, měl byste výlohy kryté. Jenomže v případě, že by soudce výslovně nerozhodl, kdo bude náklady platit, a takové rozhodnutí dělá soud jen v nejkřiklavějších případech, nesl byste své náklady sám. Zato kdybyste prohrál, mohl by vám soudce uložit, abyste uhradil nejenom vlastní náklady, ale i náklady žalované strany. A i v případě, že byste vyhrál, by se třeba ty noviny odvolaly. Pro vás by to pak mohlo znamenat i dvojnásobné výlohy. Protože i kdybyste odvolací řízení vyhrál, mohlo by se stát, že by soud nerozhodl o úhradě nákladů, a to by vás úplně zruinovalo.

A pak se nesmí zapomínat, co bláta na vás naházejí. Za dva roky už lidé dávno zapomenou, co vlastně bylo v tom novinovém článku. Jenomže pří přelíčeních se to znovu a znovu opakuje se spoustou dalších tvrzení a nepodložených obvinění. Byl byste sice žalující stranou, ale právní zástupce obžalovaných by měl za povinnost, aby v zájmu svých klientů úplně zničil vaši pověst poctivého obchodníka. Hoď po někom blátem a trochu ho vždycky ulpí. Hodně lidí, a je jich už tolik, že se ani nedají vyjmenovat, svůj spor sice vyhrálo, ale vyšlo z něj s velice pošpiněnou pověstí. Veškerá obvinění vznesená před soudem se totiž smějí zveřejnit, aniž by byla doložena.“

„A co bezplatná právní pomoc?“ zeptal se Chadwick. Jako většina lidí už o té možnosti ledacos slyšel, ale nikdy se nepokoušel něco víc se o ní dozvědět.

„S tou to není tak jednoduché, jak si pravděpodobně myslíte,“ řekl advokát. „Abyste ji získal, musel byste dokázat, že nemáte žádný majetek. A tak tomu u vás není. Přicházel byste v úvahu jen tehdy, kdybyste neměl už ani dům, ani auto, ani úspory.“

„Takže ať se to vezme z které chce strany, čeká mě jenom zruinování,“ řekl Chadwick.

„Moc mě to mrzí, opravdu velmi mrzí. Mohl bych vás sice přemlouvat, abyste se pustil do vleklého a nákladného právního, ale podle svého nejlepšího přesvědčení pro vás nemohu udělat nic lepšího, než vás upozornit na všechna nebezpečí a úskalí, která tu hrozí. Až moc lidí se už horlivě pustilo do žaloby a později toho trpce litovali. Někteří z nich se ze všech těch let napětí a finančních starostí už nikdy nevzpamatovali.“

Chadwick povstal. „Byl jste ke mně velmi upřímný a srdečně vám děkuji,“ řekl.

Ještě téhož dne zatelefonoval ze své kanceláře do SUNDAY COURIERU a žádal, aby ho spojili s šéfredaktorem. Ozvala se mu sekretářka. Na její dotaz uvedl svoje jméno.

„Co byste chtěl s panem Buxtonem projednat?“ zeptala se ho. „Rád bych se u něj ohlásil a osobně ho navštívil,“ řekl Chadwick. Telefon se odmlčel a Chadwick slyšel, jak sekretářka volá vnitřní linkou. Za chvíli se mu ozvala znovu.

„O čem byste si přál s panem Buxtonem mluvit?“ zeptala se.

Chadwick jí stručně vysvětlil, že by chtěl objasnit šéfredaktorovi své stanovisko k tomu, co o něm naznačuje ve svém článku otištěném před čtrnácti dny Gaylord Brent.

„Pan Buxton bohužel nemůže přijímat návštěvy osobně,“ řekla sekretářka. „Pokud budete tak laskav a napíšete mu, jistě váš dopis uváží.“

S tím zavěsila. Druhý den ráno se Chadwick rozjel podzemní dráhou do středního Londýna a ohlásil se u informací SUNDAY COURIERU.

Před mohutným uniformovaným vrátným vyplnil formulář a uvedl své jméno, adresu, osobu, s níž chce mluvit, i záležitost, kterou míní projednat. Formulář někam odnesli a Chadwick si sedl a čekal.

Po půl hodině se otevřely dveře výtahu a vystoupil elegantní štíhlý mladík zahalený v oblacích kolínské. Tázavě se podíval na vrátného a ten pokývl k Billu Chadwickovi. Mladý muž zamířil k Chadwickovi a Chadwick povstal.

„Jsem Adrian StClair,“ představil se mladík a vyslovil to spíš jako Sinclair. „Osobní asistent pana Buxtona. Co pro vás mohu udělat?“

Chadwick mu vysvětlil, že přišel kvůli článku otištěnému pod jménem Gaylorda Brenta a rád by objasnil, že všechna tvrzení, která o něm Brent ve svém článku uvádí, jsou nejen naprosto nepravdivá, ale mohla by ho jako obchodníka úplně zničit. StClair přijal jeho sdělení s politováním, ale zřejmě jím nijak zvlášť neotřáslo.

„Ano, jistěže, chápu, že se vás to muselo dotknout, pane Chadwicku. Ale osobní rozhovor s panem Buxtonem nepřichází bohužel v úvahu. Chápejte, pan Buxton je nesmírně zaneprázdněný. Ano… a pokud vím, váš právní zástupce se již s panem šéfredaktorem spojil.“

„Napsal mu dopis,“ řekl Chadwick. „Jenže odpověď dostal od sekretářky. Že prý by se dalo i uvažovat o uveřejnění mé námitky v rubrice dopisů. Já na něm ale teď žádám, aby si alespoň vyslechl moje stanovisko.“

StClair se pousmál. „Vysvětlil jsem vám již, že je to vyloučené,“ řekl. „Dopis, který jsme poslali jménem šéfredaktora, je maximum, co jsme ochotni udělat.“

„Mohl bych si promluvit přímo s panem Gaylordem Brentem?“ zeptal se Chadwick.

„Zřejmě by to nebylo příliš platné,“ mínil StClair. „Pokud byste si ovšem nebo váš právní zástupce přáli znovu nám napsat, bude se vaším dopisem, jak je to také obvyklé, určitě zabývat naše právní oddělení. Jinak vám bohužel pomoci nemohu.“

Vrátný doprovodil Chadwicka otáčecími dveřmi z budovy.

Místo oběda si dal Chadwick v bistru kousek od Fleet Street obložené chleby a v zamyšlení je snědl. Brzy odpoledne už seděl v jedné té příruční knihovně, jaké se ve středním Londýně specializují na soudobé archívy a novinové výstřižky. Když prošel šanonem nedávných soudních sporů řešících urážky na cti, přesvědčil se, že jeho advokát nepřeháněl.

Chadwickem otřásl zejména jeden případ. Jistého staršího pána ošklivě očernil ve své knize známý, velice čtený spisovatel. Postižený podal žalobu, spor vyhrál a nakladatel mu měl zaplatit odškodnění ve výši třiceti tisíc liber a uhradit soudní náklady. Nakladatel se však odvolal a odvolací soud zrušil rozhodnutí o odškodnění a usnesl se, že každá z obou stran si má hradit své vlastní náklady sama. Žalobci hrozila po soudním sporu, který už trval čtyři roky, úplná finanční zkáza a obrátil se proto k nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud zvrátil rozhodnutí odvolacího soudu, uznal žalobci nárok na odškodnění, ale nerozhodl o placení nákladů. Žalobce svých třicet tisíc liber odškodnění vyhrál, ale po pěti letech mu účet za soudní náklady vzrostl na pětačtyřicet tisíc. Nakladatele čekal obdobný účet za soudní náklady a přišel celkem o pětasedmdesát tisíc liber, ale byl na téměř celou tu částku pojištěn. Žalobce proces vyhrál, ale byl nadosmrti zničen. Fotografie ho zachycovaly v prvním roce sporu jako křepkého šedesátníka. Pět let nato z něj byla pouhá troska, člověk uštvaný nekonečným napětím a vzrůstajícími dluhy. Svou pověst očistil, ale zemřel úplně zbídačelý.

Bill Chadwick se rozhodl, že nic takového se mu nesmí stát, a odebral se do westminsterské veřejné knihovny. Tam se usadil v čítárně s výtiskem Halsburyových Anglických zákonů.

Jak už mu řekl advokát, nepostihuje urážku na cti žádný určitý zákon, jako je třeba zákon o silniční dopravě, ale existuje doplněk zákona o urážce na cti z roku 1888, který podává obecně uznávanou definici nactiutrhání a pomluvy takto:

Nactiutrhačný výrok je takový výrok, který sníží některou osobu ve vážnosti u spravedlivě myslicích členů společnosti obecně, nebo způsobí, že se jí lidé straní či vyhýbají, nebo ji vystaví nenávisti, opovržení či zesměšnění, anebo ji křivým nařčením zneváží či poškodí v postavení, zaměstnání, povolání, řemesle či obchodu.

To poslední se mně tedy týká rozhodně, pomyslel si Chadwick. Stále mu však vrtalo hlavou něco, co řekl ve svém výkladu o soudech jeho advokát. „Veškerá obvinění vznesená před soudem se smějí zveřejnit, aniž by byla doložena“. To přece není možné. Advokát však měl pravdu. Zákon z roku 1888 to potvrzoval. Cokoli je řečeno při zasedání soudu se smí zaznamenat a zveřejnit, aniž by se reportér či šéfredaktor, sazeč či vydavatel musel obávat stíhání pro urážku na cti, ovšem jedině za předpokladu, že zpráva bude „věrná, nezastaralá a přesná.“

Je tomu tak jistě proto, pomyslel si Chadwick, aby se soudci, přísedící, svědci, policejní důstojníci, právní zástupci a dokonce i obžalovaní nemuseli obávat vyslovit, co podle jejich přesvědčení je pravda, ať už případ dopadne jakkoli.

Takováto ochrana před reakcí kterékoli osoby, byť třeba i oběti urážky, pomluvy, zneuctění či nactiutrhání, se jmenuje „absolutní výsada“. Platí však pouze za předpokladu, že k obvinění dojde výhradně v soudní síni a při zasedání soudu, a vztahuje se i na každého, kdo přesně popíše, otiskne a uveřejní, co bylo řečeno.

V podzemní dráze cestou na předměstí začala klíčit Billu Chadwickovi v hlavě dosud nevyhraněná myšlenka.

Po čtyřech dnech pátrání Chadwick konečně zjistil, že Gaylord Brent bydli v mondénní uličce v Hampsteadu, a tam se také za ním v neděli ráno vypravil. Usoudil, že žádný redaktor nedělních novin v neděli nepracuje, a spolehl na svou šťastnou hvězdu, že Brentova rodina neodjela na víkend na venkov. Vystoupil po schodech a zazvonil.

Za dvě minuty mu otevřela příjemně vyhlížející, asi tak pětatřicetiletá žena.

„Je pan Brent doma? zeptal se Chadwick a rychle dodal: „Přišel jsem kvůli jeho článku v COURIERU.“

Nijak tím nezalhal a paní Brentovou rázem přesvědčil, že je z redakce na Fleet Street. Usmála se, otočila, zavolala do chodby „Gaylorde“ a znovu se obrátila k Chadwickovi.

„Manžel tu bude hned,“ řekla, nechala dveře otevřené a vrátila se do domu, kde bylo slyšet malé děti. Chadwick čekal.

Minutu nato přišel Gaylord Brent ve světlých plátěných kalhotách a růžové košili, elegantní, asi pětačtyřicetiletý muž.

„Co si přejete?“ otázal se.

„Pan Gaylord Brent?“ zeptal se Chadwick.

„Ano.“

Chadwick rozložil výstřižek, který s sebou nosil v kapse, a ukázal mu jej.

„Přišel jsem kvůli tomu článku, co jste napsal do SUNDAY COURIERA.“

Gaylord se výstřižku ani nedotkl, ale chvíli se na něj díval. Tvářil se zaraženě a dost netrpělivě.

„To už je asi měsíc stará věc,“ řekl. „Co s tím má být?“

„Lituji, že vás vyrušuji v neděli ráno,“ řekl Chadwick. „Ale to už je riziko, které musíme všichni podstoupit. Víte, v tom článku jste mě očernil, a hodně povážlivě. Velice jste mě poškodil v mé práci i společenském životě.“

Brent se pořád ještě tvářil zaraženě, ale teď se do jeho výrazu vmísilo i značné podráždění.

„Kdo proboha jste?“ zeptal se.

„Promiňte, jmenuji se William Chadwick.“

Po vyslechnutí toho jména Gaylord Brent konečně pochopil, koho má před sebou, a rozhněval se teď doopravdy.

„Poslyšte,“ řekl, „takhle si přece nemůžete přijít ke mně domů a stěžovat si tady. Na to jsou patřičné cesty. Budete se muset obrátit na svého advokáta, ať napíše…“

„To už jsem udělal,“ přerušil ho Chadwick. „Ale nebylo mi to nic platné. Zkoušel jsem taky promluvit s šéfredaktorem, ale nepřijal mě. A tak jsem přišel za vámi.“

„To je neslýchané,“ zaprotestoval Gaylord Brent a už se chystal, že zavře dveře.

„Víte, já pro vás něco mám,“ řekl mu Chadwick mírně. Brent se s rukou na klice zarazil.

„A co?“ zeptal se.

„Tohle,“ řekl mu Chadwick.

Pozvedl přitom pravou ruku se zaťatou pěstí a pevně, i když nijak zvlášť prudce, udeřil Gaylorda Brenta do špičky nosu. Rána nebyla dost tvrdá, aby zlomila kost nebo poškodila chrupavčitou přepážku, ale Gaylord Brent po ní krok ustoupil, hlasitě vykřikl a chytil se rukou za nos. Do očí mu vhrkly slzy a začal vdechovat první kapky řinoucí se krve. Na vteřinu se podíval na Chadwicka, jako kdyby měl před sebou šílence, a pak zabouchl dveře. Chadwick uslyšel v chodbě pádící kroky.

Na rohu Heath Street uviděl policejního konstábla, mladíka, který si docela příjemně užíval klid pěkného jasného rána, ale jinak se celkem nudil.

„Pane konstáble,“ řekl mu Chadwick, když k němu došel. „Měl byste jít se mnou. V jednom bytě došlo k napadení.“

Mladý policista viditelně ožil. „K napadení, pane?“ zeptal se. „A kde?“

„Jen o dvě ulice dál,“ řekl Chadwick. „Dovedu vás tam.“

Nečekal, až se ho policista bude ještě na něco vyptávat, kývl na něj ukazováčkem, otočil se a rázně zamířil stejnou cestou, jakou sem právě přišel. Za sebou uslyšel, jak policista hlásí cosi do vysílačky, a potom rozhodné kroky policejních bot.

Ochránce zákona dohonil Chadwicka na rohu ulice, kde bydleli Brentovi. Chadwick se chtěl vyhnout dalšímu vyptávání, a tak šel pořád co nejrychleji a jenom řekl policistovi: „Tamhle to je, pane konstáble, v čísle dvaatřicet.“

Když došli ke dveřím, bylo pořád ještě zavřeno. Chadwick k nim ukázal.

„V tomhletom domě to bylo,“ řekl.

Konstábl se na chvíli zarazil a podezíravě si Chadwicka změřil, ale pak vyšel po schodech a zazvonil. Chadwick vystoupil za ním až na poslední schod. Kdosi opatrně otevřel a ve dveřích se objevila paní Brentová. Když uviděla Chadwicka, užasle se na něj zahleděla. Chadwick se rychle ozval, než stačil něco říct policista. „Paní Brentová, mohl by si tady pan konstábl promluvit s vaším manželem?“

Paní Brentová přikývla a utekla do domu. Oba návštěvníci zaslechli zevnitř tlumený rozhovor. Dobře však rozeznali slova „policie“ a „ten chlap“. Vzápětí se objevil ve dveřích Gaylord Brent. Levou rukou si přidržoval k nosu studenou mokrou utěrku a přerývavě dýchal.

„Co si přejete?“ zeptal se.

„Tohleto je pan Gaylord Brent,“ řekl Chadwick.

„Jste pan Gaylord Brent?“ otázal se policista.

„Ano,“ odpověděl Gaylord Brent.

„Před několika minutami byl pan Gaylord Brent záměrně udeřen do nosu,“ řekl Chadwick.

„Je to pravda?“ zeptal se policista Brenta.

„Ano,“ přikývl Brent a vražedně se díval přes utěrku na Chadwicka.

„Chápu,“ řekl policista, který očividně nechápal vůbec nic. „A kdo to udělal?“

„Já,“ ozval se vedle něj Chadwick.

Policista se k němu nevěřícně obrátil. „Co prosím?“ zeptal se. „Já to udělal. Vrazil jsem mu jednu do nosu. A to je přece napadení, ne?“

„Opravdu to tak bylo?“ zeptal se policista Brenta.

Ten jenom kývl za mokrou utěrkou.

„A smím se vás zeptat, proč jste to udělal?“ otázal se policista Chadwicka.

„To jsem ochoten vysvětlit jedině ve své výpovědi na policejní stanici,“ odpověděl Chadwick.

Policista z toho byl úplně popletený. Po chvíli řekl: „Dobrá, pane, musím vás tedy požádat, abyste mne následoval na stanici.“ Na rohu Heath Street stál policejní vůz přivolaný před pěti minutami konstáblem. Konstábl krátce pohovořil s dvěma uniformovanými policisty ve voze a potom si oba s Chadwickem nasedli dozadu. Ve dvou minutách dojeli na místní policejní stanici a tam odvedli policisté Chadwicka k seržantovi, který měl právě službu. Chadwick tam mlčky stál a mladý konstábl vysvětloval seržantovi, co se přihodilo. Seržant, starší už člověk, léty vycvičený k trpělivosti, se s jistým zájmem zadíval na Chadwicka.

„Koho jste to praštil?“ zeptal se potom.

„Pana Gaylorda Brenta,“ odpověděl mu Chadwick.

„Asi vám není moc sympatický, co?“ zeptal se seržant.

„Moc ne,“ řekl Chadwick.

„A proč jste přišel k tomuhle policistovi a ohlásil mu to?“ zeptal se seržant.

Chadwick pokrčil rameny. „To se přece má, ne? Byl porušen zákon, a tak by o tom měla být policie informovaná.“

„To není špatný nápad,“ uznal seržant. Pak se obrátil ke konstáblovi. „Je pan Brent hodně poraněný?“

„Ani se mi nezdálo,“ odpověděl mladík. „Vypadalo to spíš jako menší rána do frňáku.“

Seržant si povzdechl. „A adresa?“ řekl. Konstábl mu ohlásil adresu. „Počkejte tady,“ nařídil seržant.

Odešel do zadní místnosti. Gaylord Brent nebyl uveden v telefonním seznamu, ale seržant si jeho číslo zjistil na dotazech. Pak na ně zavolal. Za chvíli se vrátil.

„Tak se mi zdá, že pan Gaylord Brent ani moc netrvá na obvinění,“ řekl.

„O to přece nejde,“ namítl Chadwick. „Pan Brent mě nemá co obviňovat. Nejsme v Americe. Jednou je jasné, že byl spáchán trestný čin v rozporu s anglickým zákonem, a je teď na policii, jestli vůči mně vznese obvinění, anebo ne.“

Seržant se na něj znechuceně podíval.

„Vy se dost vyznáte v zákonech, viďte?“

„Trochu jsem si je pročetl,“ přiznal Chadwick.

„V těch si dneska čte kdekdo,“ povzdechl si seržant. „A co když se policie rozhodne, že proti vám vůbec žádné obvinění nevznese?“

„Tak mi nezbyde nic jiného, než vám oznámit, že jestli proti mě to obvinění nevznesete, vrátím se do toho domu a udělám to zas,“ řekl Chadwick.

Seržant si pomalu přitáhl desky s formuláři, na kterých podával hlášení o obvinění z trestného činu.

„Tím je to tedy jasné,“ řekl. „Vaše jméno?“

Bill Chadwick uvedl jméno a adresu a byl odveden k výslechu. Odmítl však učinit jakoukoli výpověď až na to, že by chtěl svoje počínání objasnit v patřičné době soudu. Takto byla jeho výpověď sepsána na stroji a Chadwick ji podepsal. Obvinění bylo tedy podle všech reguli podáno a pak byl propuštěn na kauci, určenou podle seržantova osobního odhadu na sto liber s tím, že se má druhý den ráno dostavit k obvodnímu soudu v severním Londýně. Nato ho pustili domů.

Druhý den přišel k soudu. Jednání trvalo jen dvě minuty. Chadwick se odmítl k obvinění vyjádřit, protože dobře věděl, že soudci si jeho odmítnutí vyloží v jediném smyslu. Usoudí, že Chadwick míní později trvat na tom, že je nevinen. Případ byl odročen o čtrnáct dní a kauce znovu určena na sto liber. Protože šlo jen o předběžné jednání, nebyl pan Gaylord u soudu přítomen. Chadwick byl obviněn z fyzického napadení a v místních novinách otiskli o jeho případu sotva třícentimetrovou zprávičku. Na Chadwickově předměstí se však tyhle noviny ani nečetly, a tak si zprávy nikdo nevšiml.

Týden předtím, než případ přišel k soudu, telefonoval kdosi anonymně vedoucím zpravodajských oddělení všech hlavních deníků, večerníků a nedělních listů vydávaných na Fleet Street a v jejím okolí.

Hlas v telefonu pokaždé upozornil vedoucího zpravodajského oddělení, že příští pondělí se u obvodního soudu v severním Londýně objeví v souvislosti s případem fyzického napadení ve věci Policie versus Chadwick proslulý reportér COURIERU Gaylord Brent, který se specializuje na vyhledávání dramatických situací v hospodářské a finanční oblasti, a že by se redakci jistě vyplatilo, kdyby na přelíčení vyslala někoho ze svých pracovníků a nespolehla se jenom na zprávy ze soudních síní, jak je dodává tisková agentura.

Většina vedoucích redaktorů nahlédla do pořadu soudních přelíčení toho dne, ověřila si, že tam skutečně figuruje Chadwickovo jméno, a určila, kdo z redakce k soudu zajde. Nikdo netušil, co se bude dít, ale všichni doufali v nejlepší. Obdobně jako v mnoha odborových svazech ustupuje často i na Fleet Street solidarita praktickému prospěchu.

Bill Chadwick se dostavil na přelíčení úderem desáté a byl požádán, aby počkal, až budou vyvolávat jeho jméno. Případ přišel na pořad ve čtvrt na dvanáct. Chadwick zasedl venku na lavici obžalovaných, krátce pohlédl k místům vyhrazeným pro tisk a zjistil, že je tam přeplněno. Ještě než vešel, si však povšiml, že Gaylord Brent, povolaný jako svědek, sedí na lavici v hlavní hale. Podle anglického práva nesmí žádný svědek vstoupit do soudní síně, dokud není předvolán, aby podal svědectví. Teprve když své svědectví podá, smí zasednout vzadu v soudní síni a sledovat přelíčení. To vyvedlo na chvíli Chadwicka z míry. Vyřešil své dilema vyjádřením, že se cítí nevinen.

Odmítl soudcovu nabídku, že případ by mohl být znovu odročen, dokud si Chadwick neopatří právního zástupce, a vysvětlil, že se chce obhajovat sám. Soudce pokrčil rameny, ale souhlasil. Zástupce obžaloby shrnul fakta případu, alespoň pokud mu byla známa, a vyvolal nemálo údivu zmínkou, že toho rána, kdy došlo k napadení, se Chadwick přihlásil sám u policejního konstábla Clarka. Bez dalších komentářů pak zavolal konstábla Clarka. Mladý policista složil přísahu a dosvědčil, jak došlo k zadržení. Soudce se otázal Chadwicka, zda míní položit svědkovi nějaké otázky, ale Chadwick odmítl. Soudce ho vybídl znovu, ale Chadwick se veškerých otázek vzdal. A tak soud policejnímu konstáblovi Clarkovi poděkoval, a ten zasedl vzadu v soudní síni. Nato byl jako svědek povolán Gaylord Brent. Vystoupil na svědecký stupínek a složil přísahu. V té chvíli povstal na lavici obžalovaných Chadwick.

„Vaše Ctihodnosti,“ oslovil zvučně soudce, „přemýšlel jsem o tom všem a rád bych změnil své vyjádření. Jsem vinen.“ Soudce se na něj vytřeštěně podíval. Zástupce obžaloby již vstával, aby položil svoje otázky, a teď si zase sedl. Gaylord Brent stál mlčky na svědeckém stupínku.

„Ach tak,“ pravil soudce. „Myslíte to vážně, pane Chadwicku?“

„Naprosto vážně.“

„Máte nějaké námitky, pane Cargille?“ zeptal se soudce zástupce obžaloby.

„Žádné námitky, pane,“ pravil pan Cargill. „Musím v tom případě jen předpokládat, že obžalovaný nic nenamítá proti faktům případu, tak jak jsem je nastínil.“

„Nenamítám skutečně vůbec nic,“ odpověděl z lavice obžalovaných Chadwick. „Všechno se sběhlo přesně tak, jak tady bylo řečeno.“

Soudce se obrátil ke Gaylordu Brentovi. „Mrzí mne, že jsme vás obtěžovali, pane Brente,“ řekl mu, „ale zřejmě vás už jako svědka potřebovat nebudeme. Můžete buď odejít, nebo se posadit vzadu v soudní síni.“

Gaylord Brent přikývl a sestoupil ze svědeckého stupínku. Znovu se pozdravil pokývnutím s kolegy usazenými na novinářských lavicích a sedl si vzadu, blízko policejního konstábla, který už svědčil. Soudce se obrátil k Chadwickovi.

„Pane Chadwicku, nejprve jste tvrdil, že jste nevinen, a teď svou vinu uznáváte. Znamená to ovšem, že přiznáváte i fyzické napadení pana Brenta. Chtěl byste si snad předvolat nějaké svědky, kteří by se vyjádřili ve váš prospěch?“

„Ne, Vaše Ctihodnosti.“

„Můžete si povolat svědky, kteří se sami těší dobré pověsti a mohli by se vyjádřit o vaší bezúhonnosti, anebo, pokud si přejete, promluvit za sebe v zájmu zmírnění rozsudku sám.“

„Nežádám žádné svědky, pane,“ řekl Chadwick. „Ale v zájmu zmírnění rozsudku bych se rád hájil sám z lavice obžalovaných.“

„To je také vaše výsada a právo,“ pravil soudce.

Chadwick povstal, aby oslovil soud, a vytáhl z kapsy složený výstřižek.

„Vaše Ctihodnosti, před šesti týdny uveřejnil pan Gaylord Brent v SUNDAY COURIERU, listu, ve kterém pracuje, tento článek. Byl bych vám, Vaše Ctihodnosti, nesmírně vděčný, kdybyste do článku nahlédl.“

Soudní sluha vstal, vzal výstřižek a zašel s ním k soudcům. „Souvisí to s případem, který právě projednáváme před tímto soudem?“ zeptal se soudce.

„Ujišťuji vás, pane, že ano. Velice úzce to s ním souvisí.“

„Dobrá,“ řekl soudce. Vzal si výstřižek, který mu podával soudní sluha, a rychle jej pročetl. Když dočetl, položil jej a řekl: „Už chápu.“

„V tomto článku,“ řekl Chadwick, „se na mně Gaylord Brent dopustil hrubé urážky na cti, která mne nesmírně poškodila. Jak jste si jistě povšiml, pane, zabývá se článek obchodní společností, která vyráběla jistý výrobek a posléze byla zrušena, přičemž řada osob přišla o svoje zálohy. Byl jsem naneštěstí jedním z obchodníků, kteří té firmě uvěřili, protože jsem se jako mnoho ostatních domníval, že je to spolehlivá firma se solidními výrobky. Ta chyba mě také stála dost peněz, a chyba to skutečně byla. V tomto článku jsem však byl zčistajasna obviněn z jakéhosi špatně definovaného spojenectví v této záležitosti, a navíc mě z něho osočil lemplovský, líný a neschopný pisálek, který se ani neobtěžuje pořádně se na svou práci připravit.“

Soudní síní to zašumělo a pak se rozhostilo ticho. Vzápětí se však už v lavicích, kde seděli novináři, začaly divoce míhat tužky po blocích linkovaného papíru.

Zástupce obžaloby povstal. „Je skutečně nutné užívat v zájmu zmírnění rozsudku takových výrazů, pane žalovaný?“ zeptal se vyčítavě.

Chadwick mu skočil do řeči. „Ujišťuji Vaši Ctihodnost, že se čistě jen snažím vylíčit celé pozadí případu. Věřím, že Vaše Ctihodnost může můj poklesek lépe posoudit, když pochopí důvody, proč k němu došlo.“

Soudce se chvíli na Chadwicka zamyšleně díval.

„Na tom, co říká pan žalovaný, skutečně něco je,“ uznal. „Pokračujte prosím.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Chadwick. „Víte, kdyby se byl tenhle tak zvaný reportér nového typu, který se snaží vyhledávat zajímavé případy v obchodní oblasti, obtěžoval se mnou spojit, než sepsal ten škvár, byl bych mu ukázal všechny své spisy, účty a výkazy z bankovního konta a jasně bych mu dokázal, že jsem byl stejně oklamán jako kupující. A že jsem při tom obchodu přišel o podstatné částky. Jenomže on se ani nenamáhal na mě obrátit, i když jsem v telefonním seznamu a soupisu obchodníků. Mám z toho všeho dojem, že si tenhle neohrožený novinář, který se tváří, kdovíjaké nároky má na svou práci, radši vyslechne drby v hospodě, než aby si ověřoval fakta…“

Gaylord Brent vzadu v soudní síni zbrunátněl vztekem a vyskočil.

„No dovolte…,“ křičel.

Kus dál povstal soudní sluha a hlasitě zavolal: „Ticho! Žádám o ticho v soudní síni!“

„Chápu vaše rozhořčení, pane Chadwicku,“ pravil vážně soudce, „ale nevím dost dobře, co to má společného s jednáním u tohoto soudu.“

„Vaše Ctihodnosti,“ řekl Chadwick pokorně. „Dovolávám se teď jenom vašeho smyslu pro spravedlnost. Když člověk, který zatím žil mírumilovně a pokojně, najednou udeří jiného člověka, je jistě důležité pochopit, jaký motiv měl pro tak atypický čin. A to, jak si dovoluji tvrdit, může jistě i ovlivnit mínění soudce, který nad ním má vynést rozsudek.“

„Dobrá,“ řekl soudce, „vysvětlete své motivy. Ale kroťte se laskavě ve výrazech.“

„To také budu,“ sliboval Chadwick. „Když vyšla tahleta snůška lží maskovaných jako seriózní novinářská práce, těžce mě obchodně poškodila. Někteří mí společníci zřejmě ani netušili, že nepodložená tvrzení pana Gaylorda Brenta pocházejí spíš ze dna dopité láhve whisky než ze seriózního studia faktů, a byli dokonce ochotni těm nactiutrhačným výrokům uvěřit.“

Gaylord Brent vzadu v soudní síni vzteky div nevyletěl z kůže. Šťouchl do policisty vedle sebe.

„Tohle si přece nemůže dovolit?“ sykl.

„Pst,“ zašeptal policista.

Brent povstal. „Vaše Ctihodnosti,“ zavolal, „rád bych prohlásil, že…“

„Ticho!“ okřikl ho soudní sluha.

„Jestliže bude ještě někdo rušit jednání soudu, dám ho vyvést ze soudní síně,“ pravil soudce.

„A tak jsem o tom všem začal přemýšlet, pane,“ pokračoval Chadwick. „Uvažoval jsem, jakým právem se takový neinformovaný šašek, který je líný ověřit si svá tvrzení, smí schovávat za baštami právních a finančních zdrojů, jaké mu může poskytnout jen vlivný list, a zničit ze svého opevnění malého člověka, s kterým se nikdy ani neobtěžoval sejít, člověka, který celý svůj život pilně a co nejpoctivěji pracoval.“

„Proti nactiutrhačnému tvrzení je ovšem možné se bránit i jiným způsobem,“ poznamenal soudce.

„To jistě, pane,“ přisvědčil Chadwick, „ale jako zkušený právník sám jistě víte, že jen málokdo si může dovolit vzít na sebe tak obrovské náklady a pustit se do sporu s mocnými velkými novinami. Pokoušel jsem se proto navštívit šéfredaktora a na faktech a spisech mu dokázat, že jeho zaměstnanec se naprosto mýlil a ani se nesnažil být nějak přesný. Šéfredaktor mne však odmítl přijmout, jak v den, kdy jsem za ním přišel, tak kdykoli v budoucnu. Chtěl jsem tedy jednat přímo s Gaylordem Brentem. A protože do redakce mě za ním nepustili, vypravil jsem se k němu domů.“

„Abyste ho udeřil do nosu?“ zeptal se soudce. „Je sice možné, že se na vás dopustil vážné urážky na cti, ale na to se přece nesmí odpovídat násilím.“

„Proboha to ne, pane,“ odpověděl Chadwick překvapeně. „Vůbec jsem ho nechtěl praštit. Chtěl jsem se s ním domluvit. Požádat ho, aby znovu přezkoumal doklady, které by mu podle mého přesvědčení ukázaly, že to co napsal, byla naprostá nepravda.“

„Ach tak,“ řekl soudce zaujatě. „Tedy konečně motiv. Šel jste za ním, abyste si s ním vážně promluvil?“

„Ano, pane, tak to skutečně bylo,“ řekl Chadwick. Stejně jako zástupce obžaloby si byl vědom, že když nesložil přísahu a mluví z lavice obžalovaných, nemůže být podroben křížovému výslechu.

„A proč jste mu to všechno pořádně nevysvětlil?“ zeptal se soudce.

Chadwick se zatvářil sklesle. „Pokoušel jsem se o to,“ řekl. „Ale choval se ke mně stejně přezíravě a pohrdavě jako ti lidé u něj v redakci. Věděl, že jsem jen malý nevýznamný člověk a těžko se mohu postavit proti mocnému COURIERU.“

„A co se tedy stalo?“ otázal se soudce.

„Přiznám se, že najednou se ve mně cosi zlomilo,“ řekl Chadwick. „Udělal jsem něco neomluvitelného. Praštil jsem ho do nosu. Na jedinou vteřinu v celém svém životě jsem se nedokázal ovládnout.“

Po těchto slovech se posadil. Soudce se na něj zaujatě díval přes soudní síň.

Ty mi tak budeš tvrdit, že ses nedokázal ovládnout, příteli, říkal si v duchu. Vždyť ty se ovládáš jako pilot nadzvukového letadla. Jenomže mimoděk se mu vybavila vzpomínka na aféru, která se stala před lety jemu, kdy byl špiněn a vláčen novinami za rozsudek, který tehdy vynesl u jiného soudu, a dobře si pamatoval své rozhořčení, vystupňované ještě tím, když se později prokázalo, že měl pravdu. Nahlas však řekl: „Toto je velmi závažný případ. Soud musí vzít v úvahu, že jste se cítil těžce ukřivděn, nicméně jste se onoho rána nevypravil ze svého domu až do Hampsteadu se záměrem dopustit se fyzického násilí. Udeřil jste však pana Brenta, a navíc na jeho vlastním prahu. Naše společnost nemůže prostě připustit, aby se občané domnívali, že mohou mlátit po nosech přední žurnalisty. Uděluji vám pokutu sta liber plus zaplácení padesáti liber za soudní náklady.“

Lavice vyhrazené tisku byly v tu chvíli prázdné, jak se novináři řítili k telefonům a taxíkům. Bill Chadwick klidně vyplnil šek. Když sešel po schodech soudní budovy, popadl ho kdosi za paži. Otočil se a spatřil před sebou Gaylorda Brenta, bledého vztekem.

„Mizero!“ řekl novinář. „Nemyslete si, že to, co jste napovídal před soudem, vám projde.“

„Ale projde,“ řekl Chadwick. „Z lavice obžalovaných si můžu prohlašovat, co chci. Říká se tomu absolutní výsada.“

„Jenomže to, co jste o mně říkal, není vůbec pravda,“ rozčiloval se Brent. „Takhle přece o nikom mluvit nemůžete.“

„A proč ne?“ zeptal se Chadwick mírně. „Jen si vzpomeňte, co jste napovídal vy o mně.“