Máme tu ústavní krizi a u holiče nebyl 40 let, říká Ladislav Jakl v exkluzivním rozhovoru pro VIPosobnosti.cz. Proč je podle Jakla lepší blbě prohrát, jak vnímá rozhodnutí premiéra Babiše a co by podle něj v těchto chvílích udělal Václav Klaus?

Pane Jakle, začněme aktuálně. Jak byste okomentoval rozhodnutí Ústavního soudu?

Za nejvážnější na rozhodnutí Ústavního soudu považuji fakt, že volební zákon se stal jeho zásahem nefunkčním. Volby nyní nemohou být, aniž bude zákon doplněn. Politická reprezentace by nyní měla zákon dopracovat. Ústavní soud ale přece nesmí moci zákonodárné ani výkonné ukládat úkoly. Může pouze jejich určitý krok označit za odporující ústavě a zrušit ho. Stav se v takovém případě vrací do situace před oním krokem. To ale nyní není možné. Původní systém z devadesátých let dávno neplatí, není součástí právního řádu. Co když se politická reprezentace na novém zákoně neshodne? Máme tu v takovém případě naprosto klasickou ústavní krizi. A způsobí ji ÚS a ÚS ji nijak nemůže řešit. Škrtnul sirkou a utekl.

V Německu se zřizují detenční tábory, na Slovensku se mluví o dalších zpřísněních… Kam až podle vás můžou vlády zajít, aby dosáhli poslušnosti a strachu v lidech?

Myslím, že zajdou přesně tam, kam jim to dovolí veřejnost. Dopad restrikcí na lidi je velmi různorodý. Na některé lidi zákazy nedopadají téměř vůbec. Nikam tihle lidé ani dříve nechodili, společensky nežili, nenavštěvovali se, jejich příjem není ohrožen. I oni jsou sice ohroženi celkovým společenským úpadkem, devastací školství a hospodářským rozvratem, ale aktuálně to tak zatím necítí. Jiní lidé jsou vyděšeni mediální smrští a třesou se strachy. Jiní mají opatrnický naturel. Jiní jsou prostě poctiví v dodržování pravidel, i kdyby ona pravidla byla protismyslná. 

Někteří lidé podporují restrikce vůči konkrétním odvětvím jen proto, jelikož tato odvětví sami neužívají. Třeba já jsem nebyl u holiče 40 let, tak by mi mohlo být jedno, kdyby celý tenhle sektor zanikl. Ale není mi to jedno. Pokud jednomu člověku ubude svobody, ubude všem, pokud jednomu se začne dařit kvůli zákazům dramaticky hůř, daří se hůř nakonec všem. Vlády jednají podle jednoduchého schématu. Dokud budou mít pocit, že u významné části obyvatel politika zákazů, omezování, strachu a restrikcí zabírá, budou dál utahovat šrouby. Pokud budou mít pocit, že významná část veřejnosti volá po rázných činech hlavanehlava, budou se podle toho chovat. Vše se odvíjí od nálad ve veřejnosti.   

Impeachment v USA. Jak podle vás dopadne a kde vidíte Donalda Trumpa v následujících letech?

Iniciátoři impeachmentu neuspějí, bude jim chybět několik republikánských hlasů. Ale to iniciátoři vědí od začátku, nedělají to kvůli výsledku, ale kvůli akci samé. Potřebují atmosféru pro totální čistky, naprosté zastrašení a zadupání pravice, její úplné zdiskreditování a kriminalizaci. To vše má během několika týdnů, maximálně měsíců dokončit mocenský převrat v USA. A kde vidím Trumpa v blízké budoucnosti? Myslím, že už přes tři měsíce dává jasně najevo, že nehodlá zmizet ze společenské scény. Nashromáždil ohromný politický kapitál, věří mu půlka Ameriky. Proto také bojoval do posledního dechu proti velmi krkolomným volebním výsledkům – ne kvůli odvrácení prohry (to nepřipadalo v úvahu už den po volbách), ale kvůli tomu, aby dostatečně jasně prodal svou pozici toho, na němž byla spáchána křivda, a aby novou moc v očích svých příznivců navždy spojil s obrazem uzurpátorů. 

Myslím, že se ukáže pravdivost výroku, který od listopadu snad neříkám jen já: že je vždy lepší „blbě prohrát“ než „blbě vyhrát“. Blbě ve smyslu nespravedlivě. Nespravedlivě poražený bude mít bonus toho, kdo si zaslouží solidaritu, nespravedlivě zvítězivší bude mít naopak cejch onoho uzurpátora. A na tom se dá v příštích letech stavět. Konkrétní podoba zhodnocení tohoto Trumpova politického kapitálu se teprve ukáže. A uplakaným moralistům, kteří Trumpovi vyčítají neschopnost přijmout porážku, bych rád připomněl: a přijala snad někdy druhá strana svou porážku po jeho vítězství v roce 2016? Celé čtyři roky byly obdobím neustálého zpochybňování legitimity jeho vlády, byly obdobím impeachmentu či vyšetřování nikdy neprokázané „ruské stopy“. Tak kdo tady má morální právo dnes Trumpa peskovat, že. To oni rozdělili americkou veřejnost. Pokud mám ale ještě něco poznamenat spíš ke krátkodobým efektům současného stavu, pak očekávám dramatické přitvrzení nové moci, likvidaci politických práv shromažďování, spolčování, svobody slova. Třeba se dočkáme i zinscenovaného atentátu na některého pro impeachment hlasovavšího republikána, kdoví, jak daleko to všechno může zajít.     

Když jsme u té mezinárodní politiky, jak se bude vyvíjet situace na Taiwanu?

Na Tchajwanu? To je jak kvíz ze zeměpisu. Ale dobrá. Na Tchajwanu se nyní nic zas tak zajímavého neděje. Vládne tam už před 70 let stále stejná klika. Neusiluje o nezávislost, usiluje se o celou Čínu, včetně Tibetu. Ale dělá to opatrně, přesně tak, aby si to s Pekingem moc nerozházela, protože téměř všechen ostrovní zahraniční obchod je veden s pevninskou Čínou. Číně současný stav také vyhovuje, přes Tchajpejskou vládu realizuje významnou část svého obchodu. Spor se tedy udržuje spíš v ceremoniální a symbolické podobě. Ale Čína je velmi citlivá na to, když se někdo k Tchajwanu chová jako k samostatné zemi. To není kvůli tomu, že by se bála o jeden ostrov, který stejně fakticky nedrží. Bojí se návratu k dobám, které panovaly od konce světové války až do 70. let, kdy byl Tchajwan uznáván za jediného oficiálního reprezentanta celé miliardové Číny a seděl i na čínské židli v OSN a Radě bezpečnosti. Někteří hloupější politici od nás si spor kolem Tchajwanu vykládají jako boj o nezávislost versus boj o nadvládu. On je to ale ve skutečnosti boj o legitimitu vlády v Pekingu. V čínsko-čínském sporu jde spíše o boj naoko, pro domácí publikum, jen v nechápavém vzdáleném zahraničí to občas bere někdo vážně. Eskalace sporu může být vyvolána jen zásahy zvenčí. A prodělal by na ní každý, i ten, kdo se na ni dnes těší.  

Pojďme zpátky k nám. Jak hodnotíte českou scénu. Havlíček čeká na Blatného, Blatný na Babiše a nad tím vším bdí prezident Zeman…

Měla jste přihodit i opozici. Politická debata mezi vládou a opozicí mi totiž přijde jako handrkování mezi těmi, kdo nás chtějí zamknout do domácího vězení v úterý, a těmi, kdo nás tam chtějí zamknout až ve středu a zajistit nám na ubikace ranní noviny. Hádají se o naprosto nepodstatné malichernosti, co kdo měl jak oznámit, jestli měl mít sukni nebo kalhoty, jestli to měl říct na tiskovce, nebo jít do televize. V jádru ale všichni říkají totéž: pod záminkou jedné z mnoha minulých i budoucích vln nakažlivých mikrobů je nutno udělat ze společnosti stádo ovcí všech práv zbavených. Já budu volit jen toho, kdo jasně řekne: požaduji konec restrikcí. Ne toho, kdo na vládní politice kritizuje jen malichernosti.

Mluví se o tom, že premiér Babiš je v kontaktu především s Německem a Rakouskem a podle jejich instrukcí se řídí v opatření i Česko. Je tomu tak?

Ano, přesně tak to je. Na našeho premiéra a další členy vlády, ba i na většinu opozičních politiků by se hodil vtip: Jde Babiš za slunného odpoledne po Václaváku a nad hlavou drží roztažený deštník. Potká ho občan a ptá se: na co ten deštník, pane premiére, vždyť neprší. A Babiš odpoví: ale v Berlíně a v Bruselu prší! Přesně tak je to s nejnovější vlnou zpřísňování plošné karantény u nás. Podle čísel by se už měsíc mělo uvolňovat, ale Němci nám to nedovolí, protože to by si německý občan už tak nenechal ochotně na sobě štípat dříví, kdyby viděl, že vedle Češi si žijí svobodněji. Zákazy u nás tyto dny nejsou kvůli našim číslům – proto také v tichosti utratili toho svého psa –   ale kvůli tomu, co se děje v Německu.  

Pokud by byl prezidentem v této době Václav Klaus, jak by se podle vás k této situaci?

No to se zeptejte jeho, já za něj mluvit nebudu. Role prezidenta republiky ale není v konkrétních exekutivních krocích vlády nijak významná. Svůj význam má však společenské působení hlavy státu, a tady bych si troufl říci, že by Václav Klaus na rozdíl od současného prezidenta určitě nepodporoval extremistické kroky šíleného hrobaře českých živnostníků Prymuly.

Padají vlády, např. v Itálii či Nizozemsku. Skončí předčasně i ta naše?

Položit vládu v době předvolební kampaně není žádné hrdinství. Je to jen součástí kampaně. Možná k tomu dojde, pro nás občany z toho ale nebude plynout vůbec nic.

Do čela politiky chtějí nové tváře. Mezi nimi jsou Šlachta, Landa…jsou to ti správní s novými vizemy, cíli?

Mě tváře nikdy moc nezajímaly. Zajímají mě myšlenky a činy. A co se politiky týče, říkám už mnoho let pořád dokola jednu tuze málo optimistickou věc: problém naší politické scény není na straně nabídky, ale na straně poptávky. Problém není v tom, že by chyběli lidé, kteří by uměli veřejnosti nabídnout své myšlenky a své cesty. Problém je v tom, že veřejnost po nových cestách nevolá. 

Zanadávat si na pár papalášů, to žádnou strukturovanou poptávku samo o sobě nevyvolává. Několik jednotlivců se klidně odporoučí, ale lidé si dál budou objednávat politiku plnou regulací, restrikcí, zákazů a nesvobody. Pokud by mezi veřejností jasně zavládla potřeba žít si podle svého, přát svobodu i druhým a nedávat státu moc nad našimi osudy, pak jsem si jist, že se okamžitě najdou lidé (ať v řadách současných politiků či mimo ně), kteří takovou poptávku uspokojí a kteří takovou cestu nabídnou. Kdyby byl problém v nabídce, bylo by to jednoduché. Stačilo by do politiky dosadit pár nových lidí. Ale pokud je problém v poptávce a v rozložení nálad mezi veřejností, je jediné řešení právě ve změně těchto nálad. A to je mnohem těžší než nějaká rošáda v parlamentu.

Zkusme nakonec naše téma trochu pozměnit. Vy jste také muzikant. V neděli nás opustil Ladislav Štaidl, minulý týden Hana Maciuchová. Odchází osobnosti a především profesionálové. Jak vy vnímáte tyto ztráty ?

Víte, mne daleko více zasahují neustálé ztráty v mém okolí. Škoda je každého člověka a v povrchní době je třeba litovat pomalého ubývání profesionality a mistrovství v oboru. Ale přeci jen pro mě šlo o hodně vzdálené světy. Od poloviny sedmdesátých let až do konce minulého století jsem vlastně vůbec neznal – a nechtěl znát – televizní kulturu. Splývala mi s oficiálním světem. Byl jsem v tom tehdy hodně nekompromisní a možná i místy nespravedlivý. Ale už to asi nedoženu. Koneckonců, poslední dobou mám pocit, že se vracím do dob undergroundu. Za chvíli se možná vrátíme i k samizdatům. 

Zdroj