Před Vánoci jsem napsal článek o očkování. Jeho hlavním sdělením bylo, že vakcinace proti SARS CoV-2 podle mého názoru nebude jednorázovou akcí, po které bude navždy pokoj od kovidu i od restrikcí a karantén, ale dlouhým, nejspíš několikaletým procesem, během něhož rozhodně nebudeme smět žít normálním životem.

Coby argument jsem použil konstatování prostého a nezpochybnitelného faktu, že všechna dosud existující séra jsou nová, nevyzkoušená, nikdo nezná případné vedlejší účinky a také nikdo nezná dobu účinnosti, a to prostě proto, jelikož je brzo a nemáme a ani nemůžeme mít žádné zkušenosti s dlouhodobým účinkem vakcín. Možná bude nutno obyvatelstvo očkovat opakovaně, možná bude nutno vakcinaci ještě doladit, možná do věci zasáhnou případné mutace, které si vyžádají vývoj nových generací vakcín. Dosud přesvědčivě a autoritativně nezazněla ani tak principiální informace jako to, jestli očkovaný člověk bude, nebo nebude infekčním.

Proč jsem něco takového psal? Protože úvaha o tom, že očkovací operace může být dlouhodobým společenským fenoménem, dosud nezazněla. Už od léta slýcháme implicitní, ale mnohdy i explicitní predikce, naděje či očekávání, že brzy přijde vakcína, tu si napícháme, a vše bude jako dřív. Možná ano, říkám si. Kéž by, přeju si. Ale co když ne?

Proč mi stojí za to vznášet obdobné otázky a pochybnosti? Protože přemýšlení o délce očkovací éry je zásadně nutné pro dnešní rozhodování každého z nás. Jinak se budeme chovat za situace, kdy uvěříme, že spása už je za dveřmi, teď jen chvíli zatneme zuby a záhy budeme vysvobozeni, a jinak za situace, kdy můžeme předpokládat, že se spásou to nebude tak horké, a že je tedy nutno nikoli jen sedět se zatnutými zuby, ale přizpůsobit své chování, rozhodování a plánování tomu, že nenormální situace bude po nějakou chvíli normou.

Je snadné některé věci odložit o pár týdnů. Je těžké, ale možné zakonzervovat některé aktivity, vztahy, podnikání či osobní projekty i na několik měsíců. Udělat toto vše na několik let ale nelze, s vidinou několikaletých restrikcí už je nutno přijmout některá opatření a v mezích možností prostě fungovat hned, byť v nějakém náhradním režimu. Firmy, rodiny i jednotlivci.

Je to jako s kamínkem v botě. Tlačí, bolí, ale komu by se chtělo rozšněrovávat pohorky, zouvat se, vytřepávat, když cíl cesty je prý už za rohem. Ale za rohem nám pak řeknou, že až za tím druhým rohem. Tak se zase nezujeme. A pak se těšíme na další nejbližší roh, zatímco bota je plná krve. Kdybychom od začátku připouštěli možnost, že cesta ještě asi chvíli potrvá, dáme si tu práci se šněrováním a kamínku se zbavíme včas. Už tomu rozumíte, pane Neffe?

Ano, Ondřeji Neffovi stálo za to, aby se na Neviditelném psu o tento můj jediný článek dokonce už třikrát otřel. Volí silná a hrubá slova, ale nemyslím, že mu došlo, o čem vlastně píši. Už titulkem první své polemiky (Dobře, že nadešla doba očkovací) mi vlastně dává zapravdu, když také mluví o „době“ nikoli o akci, nebo operaci, jak se dosud očkovací manévry běžně označují. Neff považuje za „absurditu“, že se o vakcinaci – o které myslí, mluví a píše v naší zemi skoro každý – vyjadřuje „odborník ve věci pivovarů a piva“. Milý pane Neffe, a když budu publikovat fejetony nikoli o pivu, ale třeba o chovu pejsků nebo o fotbale, to už o vakcinaci budu smět psát?

A co mi pan Neff vyčítá? Že jsem snesl argumenty „zpochybňující“ aktuálně aplikovanou vakcínu. No, já ji nijak nezpochybňuji (ale ani neadoruji coby zázračnou spásu), jen konstatuji všem známá fakta, především to, že nebyl čas zjistit, jak dlouho vakcína bude způsobit. Nicméně mým hříchem u Neffa je ono „zpochybňování“. Už o pár řádek níže ale vystřihne ukázkový kotrmelec a vyčítá mi naprostý opak, a to nedostatek „stínu pochybnosti“. To je věru veselé. Prý by se on bránil příkrému odsudku. Jakému, kde ho v mém textu našel? Vznáší dotaz: „Je vakcína opravdu taková ničemnost?“ A to v mém článku našel kde? Já nevím, jak se vakcíny projeví v dlouhodobém a masovém užití, pan Neff to neví také, proto bych si o žádné jejich ničemnosti, jak mi poťouchle Neff podsouvá, psát nedovolil. Neff na mě útočí, že prý něco zpochybňuji, a vzápětí mi vyčítá, že na své údajné barikádě pochybnosti mít prý nesmím. A že pochybovači na (údajně mé) barikády nepatří. Aby se v tom čtenář neztrácel: nejdřív jsem byl špatný, protože zpochybňuji, pak jsem špatný, protož prý nepochybuji, zatímco pro Neffa je lidské pochybovat. Aha, takže pochybovat se má, zpochybňovat se nemá.

To se panu Neffovi nějak vymklo. Nejdřív nepochopil, že varuji před naivní vírou, jak díky vakcíně vše rychle pomine, pak mi podsune, že prý očerňuji vakcínu coby „ničemnost“, a nakonec se zamotá v tom, jestli zpochybňuji či naopak nezpochybňuji, a zda pochybovat je dobře, nebo špatně.

Aby bylo všem čtenářům jasné, z čeho pana Neffa bolí žaludek, zašermuje několikrát jménem Václava Klause a jeho Institutu. Přitom šlo o text, o kterém nikdo z mých kolegů v IVK nevěděl, vyšel v IVK až 10 dnů po publikování na Neviditelném psu a o délce vakcinační operace jsme v IVK nikdy nemluvili. Balastu je v Neffově článku dost, ale pokud chtěl opravdu polemizovat, musel by napsat: „Jakl nemá pravdu, žádná dlouhá éra očkování nás nečeká, půjde o jednorázovou akci, po které bude pokoj, mám pro to tyto a tyto argumenty, a kdo o tom pochybuje, činí zlo.“ To bych bral. Ale to by musel Neff pochopit, že můj článek není proti vakcinaci, ale proti víře na velmi vratkých základech postavené, že cíl už je za rohem.

Klausováním a institutováním z nedostatku jiných zbraní šermuje i ve svém druhém článku, který věnoval mé „době očkovací“. Člověk by čekal, že si konečně ujasnil, jak je to s tím zpochybňováním a nezpochybňováním, on se ale rozjíždí na vyšší otáčky. Můj článek byl prý „nehorázný“. Doslova píše, že „Jakl útočí na vakcinaci…“. To si ale pan Neff vymyslel. Na vakcinaci neútočím (na restrikce ano, a to budu dělat i nadále). Nabádám snad někoho, aby se neočkoval? Požaduji zákaz vakcinace? Co to vlastně je „útok na vakcinaci“? Vždyť přece i člověk, který považuje nové vakcíny za geniální, bez vedlejších efektů a vysoce účinné, může klidně současně říkat, že vakcinace může trvat léta, protože délku její účinnosti dosud nemůžeme znát.

Neff nečte. Prostě si udělá názor, o čem asi článek je, vyvodí si, že „zapadá do propagandistické kampaně“, a pak válčí s tezemi, které v článku nejsou. Já že zpochybňuji smysl vakcinace? Ve které větě? Tím, že říkám, že se bude vakcinovat dlouho? To by stejně tak někdo mohl pochopit i jako apel na co nejrychlejší vakcinaci, ne? Prý „straším“ nedostatečným ověřením vakcíny v praxi. To je strašení? Není to náhodou konstatování faktu? Tyto vakcíny se vyvíjely v řádu týdnů, testovaly v řádu týdnů, schvalovaly v řádu týdnů. To lze vzhledem k situaci pochopit. Je ale strašením to napsat?

Neff už si stihl vyguglit a od řady diskutujících vyčíst, že při této vakcíně se obranyschopnost nezískává reakcí organismu na oslabený virus, ale že „princip této vakcíny je jiný“. A to má být argument proti mně? Naopak! Jestliže jde o úplně nový princip, tím více je neznámých kolem něj. Neff je ale na barikádě a tam se nepřipouštějí pochybnosti. Vakcinační akce bude podle něj dozajista krátká a po ní bude vše zase v pořádku. Hm. A jak to ví? Nevkrádá se mu stín pochybnosti? A jestliže vkrádá, proč se mnou polemizuje?

Stejný motiv používá Neff ve své třetí polemice, inspirované mou „dobou očkovací“. Tady zase přitvrdí, a můj popis obecného principu očkování označuje za „dezinformaci“ (jeden neúnavný diskutér dokonce asi šedesátkrát za „lež“). To už je dnes něco jako kulturní zatykač. Víte, publicistika asi není k tomu, aby rozlišovala mezi imitací nákazy a slabou nákazou. Hlavní je, že tento argument hovoří spíše pro mne: nový, nevyzkoušení princip = neznámá doba účinnosti. Neff také trochu jihne, když píše, že „Jakl… zpívá stejnou (prý jako Aeronet) píseň … že jde o nevyzkoušenou vakcínu“. To už je fakt sci-fi. Když konstatujete prostou skutečnost, že vakcínu objektivně nebylo možné v časové tísni dostatečně vyzkoušet, a nevíte tedy, jak dlouho bude účinná, pak zpíváte s Aeronetem.

Neff zoufale chce být na té „správné straně“. Tak chvíli odsuzuje zpochybňování, pak zas odsuzuje údajnou absenci zpochybňování, kritizuje babišovský režim restrikcí a vzápětí (aby nebyl ve špatné partě) odsoudí kritiky restrikcí. Má to těžké. Není divu, že si nestačí pořádné přečíst text, proti němuž se třikrát vymezuje.

Tak pro jistotu ještě jednou: tvrdím, že není prozíravé podlehnout iluzi, že už vidíme světlo na konci tunelu a že cíl už je za rohem. Nestačí současné chvíle tak nějak přetrpět, než pominou. Nepominou. Je nutné vzít na vědomí, že podivné časy tu s námi budou žít nějakou dobu. Dobu delší než krátkou. A podle toho se chovat. Co má rychle pominout, to nestojí za to měnit. Jako ten kamínek. Co má rychle pominout, tomu není nutno se přizpůsobit, pozměnit své investování, chování, rozhodování, své životní osobní kroky. Ale pokud se jednotkou dočasnosti opět stane jeden furt, stává se ona dočasnost realitou, se kterou se musíme nějak potýkat. Nestačí zavřít oči, sevřít pěstičky a čekat, že se to rychle přežene. Ne, éra očkovací se podle mě hned tak nepřežene. A zásahy do našich životů tuto éru provázející také hned tak neskončí. Nezavírejme oči ani pěstičky, začněme se hlásit o život, něco s tím dělejme, něco se sebou dělejme. Ne v příštím životě po vakcínách, ještě v tomto životě. Vysypme ten kamínek.

Tady bych mohl skončit, ale protože oněch reakcí na ten můj jediný článek bylo opravdu hodně (někteří autoři polemizovali opakovaně), zkusím ještě jeden polopatický příměr. Když to měl někdo na vojně za pár, strpěl stoicky kdejaký ústrk, službu či pakárnu s mávnutím: těch pár dnů to tu vydržím i s bodákem v zadku. Zatímco bažanti věděli, že do civilu je daleko, a usilovně proto hledali cestu, jak tu dlouhou dobu přežít a prožít co nejlíp.

Pane Neffe, vyndejte si ten bodák ze zadku. Nemáme to za pár. Hlasme se o život. Žijme.

Zdroj