Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Pivař, který učí zaujatou blondýnu
Publikováno 21.12.2020 v kategorii: Ozvěna, Pivo

Chlap vyučuje dámu. A rád. Ta ho totiž k výkonu stimuluje – už vlastní existencí. Inspirují se. Navzájem. A hecují. Což je jak princip světově nejžádanějšího výkladu filozofie Sofiin svět (1991), tak princip výkladů o pivu v knize Pivař a Blondýna (2020), kde je překvapeným pedagogem Ladislav Jakl a aktivní žačkou Daniela Kovářová. Ta ovšem proti Soffi odpovídá příteli hned kompletními kapitolami, a to v počtu 21 oproti jedenadvaceti Pivařovým.

Takovéto srovnání s bestsellerem Josteina Gaardera (nar. 1952 v Oslu) snad není přespříliš drzou odvahou. Proč? Jen filozofií žaludek nenakrmíš, tělo neprodchneš; zato moky všech zlatavých odstínů ano. Což není méně důležité.

A to, co řekl (dejme tomu) Spinoza, za to stálo, ale zase jiné vychutnali degustátoři. Stálé dumání navíc lidem nesluší. A sice je realitou, že Gaarder píše mistrně, ale co jeho hrdina vlastně vštípí děvčeti v oné kapitole o Spinozovi? Že si Boha lze představit jako vše přírodní, co nás objímá i prostupuje… Dobrá. Nejednomu ctiteli piva ale bude to samé zjištění připadat samozřejmé, ba dodá, že taky jednou z podstat, jež prostupuje a objímá ryzí pivaře, může být zrovna někdo v nás i na nebi.

Hmotným a nijak zvlášť božským mužem zůstává přitom chebský rodák Ladislav Jakl (1959), který absolvoval na UK žurnalistiku a vedle politiky, médií a rocku žije rád právě pivem, ba je dokonce prezident občanského sdružení První Pivní Extraliga. Spolu s advokátkou a spisovatelkou Danielou Kovářovou (1964) je navíc pojí, že svorně užívají zdravý rozum ve věcech veřejných i soukromých, a to nikoli jenom nad chladivými číšemi. A že rozum využívají klidně i nekorektně. Jakl mimo to spatřil tolikrát prozkoušené pivo díky Daniele v mnohém nově, aby se náhle začal cítit jako šťastný průvodce cizinky městem, které si nejspíš představíme coby Prahu. Mylně se předtím domníval, že to město už zná, aby teprve po boku dámy pochopil dosavadní svou okoralost.
A Danialina výhoda? Trochu paradoxně tkví v jejím původním nezájmu o pivo, jenž Jakl – co jemný demiurg – zručně přetavil v lásku. A zakrátko. Právě pod jeho vlivem odmetla předsudky, otevřela se novým zážitkům a jenom za rok od prosince 2019 navštívila přes třicet pivovarů, pivních restaurací a pivoték. V září 2020 pak i jedinečný festival malých pivovarů Slunce ve skle v plzeňské čtvrti Černice. I já tam, pravda, jednou zajel, a sice jsem nenashromáždil tolik postřehů jako Daniela, zcela s ní ale souhlasím, že to nebyla nuda.

Bylo to kouzlo a taky setkávání s lidmi. Zvláště Jakl ovšem vložil do knihy Pivař a Blondýna dávku odbornosti, i stala se poučnou a praktickou příručkou i průvodcem správnými přístupy k pití. Nikoli, pravda, k pití tvrdého alkoholu, a ani ne vín, kterým dle všeho holdují jak pan Kovář, tak partnerka pana Jakla.

Možná se teď zmýlím, ale pochybuji, že bude Ladislav Jakl ještě někdy znovu kandidovat na českého prezidenta (již se to ostatně stalo), anebo že bude Daniela Kovářová opět ministryní ve vládě (ač už jí byla). Po prostudování jejich společného díla nicméně nepochybuji, že jsou minimálně mistry (a ministry či prezidenty) v užívání života. Až po padesátce bohužel často pochopíme, jak je tento život krátký, a pouze určité požitkářství, které z výkladů knihy čiší, by se mohlo někomu stát trnem v oku. Mravoliční morousové tu ale budou vždy, s tím je zbytečné bojovat, a jednoduše nelze současně pít pivo – a popírat touhu po slasti, asi jako ani po „lyžovačce“ v Peci nebude většina z nás tvrdit, že to nepraktikuje pro rozkoš z rychlosti při sjezdu. Což mi připomíná, že náš nejvýše položený pivovar objevíte uvnitř krkonošské Luční boudy, a že je pan Jakl – po mamince – Polák.

Ale připomnělo mi to i další blondýnčiny postřehy. Pivo si totiž můžete dát, i když šoférujete (ač ne každé, samozřejmě), a bývá lacinější než limonáda. Jeho ochutnávání se vám dokonce může stát dobrodružstvím na celý život. Podobně jako Daniela v něm totiž ucítíte „kávu i čokoládu, citrusy i hřebíček, skořici i perník, koriandr i sušenky, švestky i jablka a med i ořechy“. Lukulské to hody, přičemž i pouhá souvislost mezi pivy a jídly by hned vydala na další knihu. To tuší taky naše spoluautorka a ve finále pak vybírá třináct nejoblíbenějších svých piv, mezi kterými nechybí Morrigan Dry Stout od Ravena z Plzně, Red Ox ze Zlaté krávy v Nepomuku a pšeničná dvanáctka od Bizona z Čižic.

Pozoruhodná publikace. Taktéž v celkově přínosné anketě Lidových novin Kniha roku 2021 jistě bude příštího prosince jmenována, ale já jí přeji lepší cenu: jak totiž brát vážně soutěž, kde naráz vítězí nad autor někdejší ódy na vrahy, žena neúspěšného režiséra a klasik dávno za zenitem, jehož nový román je spíš legráckou?

Ale věřím, že právě u piva se o tvůrcích Novákovi, Horákové a Kunderovi roku 2020 živě hovořilo; jako budou i rozhovory pivařů a blondýn objevovat nová a nová témata v dalších letech.
Sofiin filozofický svět (jakési „jin“) je pak v mnoha bodech podobně éterický a nestabilní jako nějaká pivařka, která přebrala, zatímco chuťovými poháry generovaný Danielin svět (ono „jang“) stojí spíše na zemi, a to až překvapivě pevnýma nohama. Inu, oba bestsellery se doplňují.

Daniela Kovářová, Ladislav Jakl: Pivař a Blondýna. Úvod Miloš Čermák a kolektiv. Redaktoři: Luboš Y. Koláček a Dušan Spáčil. Vydalo nakladatelství Bondy. Praha 2020 s datem 2021. 188 stran plus 8 stran barevných příloh.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET