Pane Jakle, pojďme si povídat o dvou důležitých událostech. První z nich byl 28. říjen. Den vzniku samostatného Československa, ve kterém je prioritou vyzdvihnout jeho významu, tedy nejen propůjčení státních vyznamenání prezidentem republiky. Jak vnímáte v současné situaci tento sváteční den a měla se předat vyznamenání osobně, jako vždy, nebo je dobře, že Hrad tuto významnou událost posunul?

Z vaší otázky tak trochu plyne, že jste podobně jako velká část českých novinářů podlehla bludu, že ona zásadní událost, která se každoročně konává na Pražském hradě vždy 28. října, se jmenuje Ceremoniál slavnostního předávání státních vyznamenání nebo tak nějak. Ale z toho nemusíte zoufat, stejnému bludu podlehl i současný prezident republiky Miloš Zeman. Takže bych to rád uvedl na pravou míru. 

Vyznamenání vůbec nejsou hlavním tématem téhle tradiční sváteční akce. Je to slavnostní shromáždění u příležitosti státního svátku – dne republiky. Jeho hlavním bodem je státnický projev prezidenta republiky. Cosi jako zpráva o stavu Unie, jak to mají v Americe. Hlavní prezidentský projev v roce. Nejdůležitější poselství hlavy státu k národu. Bilanční projev. Projev, kterým hlava státu hodnotí uplynulý rok, předkládá svůj pohled na hlavní společenské problémy, vyjadřuje svůj postoj k zásadním tématům, která hýbou zemí, odpovídá na nevyřčené otázky a obavy veřejnosti, snaží se ze svého hlediska postihnout nejdůležitější společenské a politické trendy, postihnout mezinárodní kontext, pokusit se redefinovat státní ideu, na které vznikla naše republika, s ohledem na soudobé civilizační a kulturní pohyby a posuny.

Takový projev má především přinést názor prvního občana státu na živé problémy doby, na to, s čím se potýkáme nyní, a na zasazení těchto problémů do kontextu naší národní a státní existence. A vyznamenání? Ano, 28. říjen je mimo jiné řádovým dnem, kdy je možné udělovat státní vyznamenání, ale takovým dnem je úplně stejně i první leden. Akt předání vyznamenání může, ale také nemusí být součástí programu tohoto slavnostního shromáždění. Líní a povrchní novináři po celá léta psali o této události právě pouze jako o ceremoniálu předávání vyznamenání. Dokonce to psali i do televizních programů. A mnozí lidé tomu uvěřili. Bohužel tomu uvěřil i prezident Zeman. On tomu ale uvěřil velmi rád. On se principiálně vyhýbá jedné ze základních povinností hlavy státu: přednést svůj zásadní, připravený, postojový, názorový, bilanční, politický a společenský projev. Možná si nechce přidělávat práci, možná se chce vyhnout analýzám a pitvání svého postoje. A tak za celou dobu svého prezidentství žádný takový projev nepřednesl.

Každého 28. října místo něj předkládá své vyprávění o vyznamenaných a místo bilančního živě přenášeného novoročního projevu posílá lidem předtočenou konzervu vánočního pozdravení. Jeho předchůdci – Havel i Klaus – si takto svou práci neulehčovali. Cítili za svou povinnost pravidelně předstupovat před svůj národ a skládat mu své účty, přednést svou vizi státu a společnosti. Nebylo nutné s nimi souhlasit. Bylo možné jejich projevy cupovat na cáry, ale aspoň bylo co cupovat. Zeman – a je jedno, zda z pohodlnosti či z alibismu – se z této ústřední prezidentské povinnosti každoročně vyvléká. Za těchto okolností pro mne v té vaší otázce není vůbec podstatné, jestli předával či nepředával vyznamenání. Dokonce ani to, zda mluvil živě před vládou, poslanci a diplomaty. Nic mu totiž nebránilo, aby svůj státnický projev přednesl alespoň televizně, odkudkoli. A on neudělal ani to. Jen zdůvodňoval, proč neudělal ceremoniál, a odkazoval na svou deset dnů starou výzvu o rouškách.

A nepřednesl takový projev právě o těch deset dnů dříve? Když promlouval k národu o nutnosti dodržovat aktuální protiepidemická opatření?

No to právě vůbec ne. Nejdříve se musím dotknout toho, jak na onu jeho „rouškovou výzvu“ reagovala politická scéna. Podle mne ostudně. Opozice vůbec nepochopila, že prezident republiky se zcela minul s atmosférou doby a podstatou problému, jak jej cítí veřejnost. Její představitelé jen pokývali hlavou, protože je nenapadlo, co by mělo být na rouškové výzvě špatně. A aby nevypadali najednou nápadně prozemanovsky, přilepili ke svému pokývání své věty o tom, jak jindy ale mluvil Zeman ošklivě. A teď že tedy konečně hezky. A pan premiér Babiš? Ten dokonce řekl, že to byl jeden z nejlepších, ne-li nejlepší Zemanův projev vůbec.

Víte, nikdy jsem se neřadil k protizemanovským poštěkávačům. A protože jsem s nimi dříve nepoštěkával, nemusím teď s nimi radostně kroutit ocáskem. A tak musím říci, že pro mne to bylo úplně opačně, než pro Babiše. Pro mne to byl jeden z nejhorších, ba možná dokonce nejhorší Zemanův projev vůbec. Co v té své rouškové výzvě řekl v této těžké chvíli svému národu? Aby dodržoval stanovené vyhlášky a restrikce. Dobrá. Aby příslušné orgány razantněji trestaly a pokutovaly „nerouškaře“. A pak třikrát, pořád dokola mluvil o „pár centimetrech látky“, které nás asi podle něj spasí. A to bylo vše. Podle prezidenta republiky je hlavním problémem našeho národa nošení nebo nenošení roušek. To myslí vážně? Myslí. Jinak by o tom nemluvil třikrát po sobě a jinak by se zmínil o jiných, mnohem podstatnějších trápeních.

Tak podle prezidenta Zemana je asi nošení roušky tou hlavní bolestí, která trápí naši veřejnost. To nevidí statisíce lidí, kteří se bojí o svou existenci? To nevidí svou zemi jak z nějaké pohádky o království potaženém černým suknem a zakletém nějakou zimní královnou? Nevidí umrtvené ulice? Nevidí stovky a tisíce zkrachovalých živnostníků? Nevidí miliony lidí, kteří se oprávněně bojí o svou budoucnost, o svou práci, o své úspory? Nevidí staré lidi zahnané do domácích vězení bez možnosti být navštíveni svými blízkými? To nevidí sociální katastrofu, která hrozí příští měsíce přerůst v tragédii? K tomu nemá co říct? Já jsem byl tím projevem pobouřen.

Zeman o sobě rád říká, že má sociální cítění a že vyrostl ze sociálně-demokratických kořenů. A přitom je hluchý a slepý k tomu, že se rodiny bojí, co s nimi bude, že mnoho z nich ztratilo příjmy nebo je to čeká v příštích týdnech a měsících, že živnostníci krvácejí, zaznamenávají děsivé ztráty, že všechny vládní sanace a státní dluhy se nakonec nutně promítnou do inflace a ohrozí to tak budoucnost lidí, kteří si celý život spořili na stáří? To nám vážně chce hlava státu tvrdit, že pro tyto lidi je ústředním problémem dneška „těch pár centimetrů látky“, že pro ně je nyní tím, co je nejvíc tíží na srdci, zda nosit nebo nenosit roušku?

Lidé se hroutí pod tíhou neuvážených restrikcí, je ohrožena výchova a vzdělání mládeže, lidé se bojí, jestli budou mít příští rok na základní potřeby, ale nejvíc ze všeho že je trápí roušky? Musím říct, že to chce už hodně velký distanc od reálného života, aby člověk něco takového o dnešní společnosti a jejích problémech tvrdil.

Letos jsme nejen svědky, ale i účastníky něčeho, o čem se nám ani nesnilo. Nevede toto vše, pane Jakle, co se děje a kulminuje „covidem“ ke změně vlád, ekonomiky na celém světě a vidíte v tom určitou orwellovskou teorii?

Víte, nikdy jsem nebyl přívržencem spikleneckých teorií v tom nejvulgárnějším a nejkarikovanějším smyslu. Nemyslím, že se jacísi velcí loutkovodiči celé světové civilizace scházejí někde pod mostem, aby si rozdali karty a pak každý dle svěřeného zadání pracoval na zničení lidstva. Jsem ale přívržencem prosté lidské moudrosti: za vším hledej zájmy. Kromě „tvrdé konspirace“, mnohokrát až sektářsky vyznávané coby dějinný původ všeho a mnohokrát naopak (do značné míry právem) vysmívané, existují mimo vší pochybnost tisíce a tisíce „měkkých konspiraci“, prostě domluv, kooperací a součinností lidí a zájmových skupin, kteří si mohou vzájemně vyhovět a pak na tom všichni vydělají.

Některá média, politici, lékaři a další docílili toho, že lidé mají strach.

Úplně nejlépe se vydělává na panice, ať už se týká strašidelné nemoci, zlých mimozemšťanů nebo vražedného podnebí. Proč? Protože v panice lidé přestanou přemýšlet, kolik co stojí. A bez rozmyslu platí a platí. Některé věci opravdu vzniknou třeba spontánně, ale na takové se okamžitě nalepí zájmové skupiny a ty z nich pak žijí. Ano, zažíváme transformaci světa, který jsme znali, do podoby světa orwellovského, nebo ještě spíše huxleyovského.

Dnes přijal prezident Miloš Zeman na Hradě z rukou ministra zdravotnictví Romana Prymuly demisi. Podle některých byl jeho noční výlet jen strategická chyba, protože se neumí v tomto mediálně-politickém světě pohybovat, pro druhé neodpustitelný prohřešek, protože právě on by měl jít příkladem. Jak vůbec vnímáte tento post odborníků?

Na této kauze se vyřádil už kdekdo, nebudu se k tomu přidávat. Jen připomenu, co jsem říkal už při vstupu toho pána do vlády: lidé propadají klamu, že vláda je nějaký soubor specialistu na různé resorty. Nikoli. Je to politický orgán. Všichni členové vlády hlasují o všem. Nejsou to jen správci svých kapitol. Každý z nich hlasuje i o zbrojních otázkách, rozpočtu pro zemědělství, o migrační politice, o trestním právu, prostě o všem. Každý z nich je politikem. To především. Až pak je to eventuálně specialista v nějakém oboru.

Proto mě dost jímá hrůza, když se nikdo nezajímá u nových členů vlády o jejich politické názory. O ty jde totiž především. Tuší někdo, na kterou stranu se nový ministr postaví při hlasování o superhrubé mzdě, o daních, o zákazu držení zbraní, o přidělování dětí homosexuálům? Netuší. A ani se nikdo neptá. A to je hrůza.

Významnou a pečlivě sledovanou událostí pro celý svět jsou volby v USA. Před čtyřmi lety jsme se spolu shodli na vítězství Donalda Trump a trefili jsme se. Posunul podle vás Trump státy a tím celý svět nějakým směrem a jak tentokrát odhadujete souboj Biden vs. Trump?

Odhadovat se mi nic nechce. Jsem zavilý pesimista. Ale zajímavější je vaše otázka, zda Trump někam USA i svět posunul.

Ano i ne.

Neposunul v tom smyslu, že svět, myslím hlavně ten náš, ten západní, se zásadním způsobem stejně posouvá, a to zcela navzdory jednomu či několika politikům, byť by tito byli zdánlivě nejsilnější na celé zeměkouli. Síly, které svět posledních několik desítek let mění směrem od civilizace respektu ke svobodě jednotlivce k civilizaci pokrokářské, sociálně inženýrské, kolektivistické a k civilizaci, která neváhá jedince obětovat „vyšším“ cílům, jsou tak ohromné, že prezident i takové mocnosti, jakou jsou USA, může tento pohyb maximálně trochu zpomalit.

A posunul v tom smyslu, že téměř bezezbytku splnil svůj program, své předvolební sliby, v čemž je minimálně od Reagana mezi americkými prezidenty jediný. Ubral moci státu nad občanem, snížil daně a omezil úřední regulace, čímž rozhýbal ekonomiku, snížil nezaměstnanost a dal naději mnoha prostým Američanům. Zásadně hájil americké zájmy všude po světě, možná ne vždy zcela moudře, ale rozhodně se vyvaroval hazardních dobrodružství, v nichž si libovali zejména jeho dva poslední předchůdci. Mnoho toho ale nestihl, protože jeho úsilí na každém kroku bojkotovala americká byrokracie. Její vliv nelze za jedno volební období zlomit. Kdyby Trump dostal šanci ještě na jedno, snad by si s tímhle nepřítelem poradil trochu lépe, než se mu dařilo dosud.

Ptala se Alena Hájková,VIPosobnosti.cz, 29.10.2020