„Svobody rychle a nenávratně ubývá. A reálně hrozí, že svoboda, jak ji známe, chystaný masivní útok na své základy nepřežije. Neházejme flintu do žita, nedejme svou kůži lacino, ale moc nadějí si nedělám,“ říká muzikant, spisovatel a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Ladislav Jakl. V rozhovoru varoval před rozdáváním financí a mezi kritikou o pomoci mu prý chybějí hlasy, ať stát raději nikomu nebere. Podle něj je čistě na vládní libovůli, kdo o peníze přijde a kdo je dostane. Úspěšní jsou pak podle Jakla ti, kteří si dovedou nejhlasitěji a nejorganizovaněji o finance říci.

„Po letech přestávala svoboda být tím, po čem lidé nejvíc touží. Začali toužit po výhodách, po přerozdělování, po jistotách, po omezování těch druhých. A mezi politiky se vždy najdou takoví, kdo takové volání s radostí vyslyší,“ řekl jste mi na sklonku minulého roku. Jak tuto svoji větu vnímáte v souvislosti s pandemií novým koronavirem?

No, to jste mě skoro překvapila. Ani mě nenapadlo, jak brzo se některé špatné předpovědi vyplňují. Šum, který panuje kolem covidové krize, je zjevně velice vhodnou zástěrkou pro zásadní politické, ekonomické, společenské a další zásahy do života, které budou platit roky nebo možná i desítky let poté, co aktuální rozruch opadne. Nápady už raší. Ve vládě, u ministryně Maláčové (Jana, ministryně práce a sociálních věcí, pozn. red.) v úřadu, v Parlamentu, v politických stranách, ale i v nátlakových skupinách a ideologických seskupeních.

Typickým příkladem je extremistický dokument skupiny radikálních levičáků kolem Vladimíra Špidly, který vlastně vyzývá ke svržení polistopadového režimu. Už teď žijeme v době stále se urychlujícího posunu směrem ke krajnímu pokrokářství, omezování individuálních svobod a regulaci trhu. Lidem kolem Špidly je tento vývoj k násilnému kolektivismu málo. Zdá se jim příliš pomalý, málo radikální a příliš evoluční. Jejich výzva volá po skutečné revoluci. Obsahuje útoky na vlastnictví, na demokratický politický systém. Požadavky, které obsahuje, nejsou splnitelné bez kontroly majetku, bez faktického zestátnění soukromých aktivit, bez úplného mocenského převratu. Bez nastolení diktatury. A takových iniciativ bude přibývat.

Nebudu mluvit o těch aktuálních, spojených s protiepidemickými opatřeními. Mnohé z nich budou mít dlouhotrvající následky – hlavně ekonomické –, ale v řádu týdnů či měsíců jejich účinnost skončí. Rojí se ale návrhy nevratných a trvalých změn do právního řádu. Některé prosákly už do aktuálních legislativních plánů, jiné, mnohem radikálnější, vedou zatím jen mediální dělostřeleckou přípravu. Slyšíme zásadní návrhy na změny daní, na kontrolu majetku, na faktické zestátňování, na nové mechanismy ohromného přerozdělování. Vládám mnoha zemí se nyní otevírají fantastické možnosti, o jakých se jim nesnilo. Vezměte si jako příklad rozpočet. Je to hlavní zákon země. Každé země. Odehrává se kolem něj podstatná část politického boje. A o co se ten boj obvykle vede? Ve skutečnosti jen o jednotky procent z celkové částky rozpočtu. Celková výše státního rozpočtu činí necelé dva biliony korun, každoročně se ale bojuje jen o několik procent z toho: zda půjde nějaká miliarda či dvacet miliard sem nebo tam. Vše ostatní je pevně vázáno, jsou to takzvané mandatorní výdaje, určené zákonem, a tedy povinné, pak je hodně kvazimandatorních, vlastně nárokových, které jsou také víceméně pevné. Na politiku toho moc nezbývá.

Nyní ale vlády dostaly novou hračku, jakou dostávají leda v dobách války: mohou si hrát ne s procenty, ale s mnoha desítkami procent rozpočtu, ne s miliardami či desítkami miliard, ale se stovkami miliard, nebo dokonce s celým bilionem. To vše pod záminkou boje s následky covidové epidemie. Tak ohromné zásahy do peněženek lidí nikdo nepamatuje. Ale podobně je to v jiných oborech, nejen u rozpočtu. Nehrozí nám jen drobné zásahy do života, ale obří a dlouhodobé změny. Společnost se tak může proměnit k horšímu trvale, a ne pouze v parametrech, ale kvalitativně, úplně od základu. Sociální inženýři o takové chvíli snili. A vyrážejí do útoku. Část veřejnosti, která je nespokojena tu s tím, tu s oním, podpoří najednou i mamutí změny, protože uvěří, že každá změna je dobrá. Nikoli, každá revoluční změna bude jen k horšímu.   

Víte, já jsem skeptik a byl jsem v tomto ohledu už před covidovou krizí. Myslím, že svobody rychle a nenávratně ubývá. A reálně hrozí, že svoboda, jak ji známe, chystaný masivní útok na své základy nepřežije. Neházejme flintu do žita, nedejme svou kůži lacino, ale moc nadějí si nedělám. Jestliže jsem skeptický, co se týče svobody v rámci společnosti, o to více vidím důležitost toho, abychom se starali o přežití svobodného myšlení i chování kolem sebe, ve své bezprostřední blízkosti.

Silné kritice čelí Maďarsko. Tamní premiér utáhl šrouby, co se týká svobody novinářů i dalších věcí. Co si o tom myslíte?

Co si o tom myslím? Že kdo chce Orbána bít, hůl si vždy najde.

K aktuálním tématům. Pomáhá vláda českým podnikatelům a živnostníkům dostatečně zvládnout současnou krizi?

To jste od civilizačního problému skočila rovnou do problematiky těchto dní, ale v pořádku. Musíme žít i problémy dneška, ne pouze zítřka, to máte pravdu. Trochu se mi dělají osypky z obratu „vláda pomáhá“. Já nechci, aby vláda komukoli pomáhala. Vláda muže maximálně nepřekážet. Odstranit omezení, regulace, překážky v podnikání. To ovšem neudělá. Co tedy dělá? Rozdává peníze. Vláda žádné své peníze ale nemá. Může je jedině jedněm karanténou a restrikcemi postiženým sebrat, a dát pak jiným postiženým. Komu peníze potichu sebere a komu je hlasitě dá, je čistě na její libovůli. Úspěch tak slaví ti, kteří si dovedou nejhlasitěji a nejorganizovaněji o cizí peníze říct. A holeni jsou ti, již se neumějí ozvat, čili většina lidí, kteří platí daně.

Ničí mě, jak je vláda kritizována, že měla pomoci více těm nebo tamtěm. Chybějí mi hlasy, ať raději nikomu nebere. Takové neslyším. Někdy před dvaceti lety jsem napsal článek Státe nedávej, abys nemusel brát. Nenapadlo mě, že po dvaceti letech bude ještě aktuálnější. Vláda svými přesuny peněz uškodí nejen poplatníkům, střadatelům a těm, kdo se nevejdou do žádné škatulky s nároky, ale uškodí i celému procesu pokrizového oživení, protože tím pokřivuje logický a přirozený pohyb prostředků mezi lidmi tam, kde je největší potřeba formulovaná skutečnou poptávkou. Stát vytvářením své poptávky uměle odebírá peníze z míst, kde by byly efektivněji zhodnoceny, do míst, kde někdo pouze efektivně lobboval.

Za co byste vládu pochválil, a za co naopak pokáral?

Nechci hodnotit jednotlivé kroky vlády, jen řeknu, že pochvalu zaslouží všude tam, kde tlaku zájmových skupin odolá, a pokárat tam, kde se snaží blýsknout se rozhazováním peněz vytažených z kapes ostatním. Jestliže vláda někoho chrání, jinému tím vždy škodí. Pomůže nájemníkům, uškodí tím majitelům. Pomůže dlužníkům, je to na úkor střadatelů a věřitelů. Chvalme vládu ne za to, komu pomůže, ale za to, když v této těžké době občany neobere a nezadluží je.

Lidé i odborníci se, dá se říci, rozdělili na dva tábory. Jedni vítají rychlejší uvolňování opatření, aby ekonomika mohla zase začít fungovat. Druzí naopak trvají na opatrnosti, protože se obávají druhé vlny nákazy. Která z cest je vám bližší a proč?

Čísla máme taková, že si určitě můžeme dovolit mnohem rychlejší uvolňování restrikcí. Nebudu se plést do opatření v resortu zdravotnictví, tam asi omezení musejí platit déle. Těžké je to také ve školství, kde by asi neprošlo zahájit školní rok prvního srpna a trochu dohnat zmeškané hodiny. Všude jinde ale restrikce odbourávejme, klidně za bedlivého sledování čísel o epidemii. Jediným místem, kde bych byl s odbouráváním opatrný, jsou hranice. Čísla v mnoha zemích jsou proti nám řádově horší, není třeba si taková dovážet k nám. 

Aktuálně se v Čechách řeší také policejní ochrana tří pražských politiků kvůli jejich politickým krokům týkajícím se Ruska. Respekt navíc vydal článek o ruském agentovi s ricinem, což by – pokud by se informace potvrdila – ukazovalo na díru ve zpravodajských službách českých, ale i ruských. Hrozí podle vás českým politikům (Hřib, Kolář a Novotný) skutečné nebezpečí?

Ano, hrozí. Hrozí jim ztráta posledních zbytků rozumu a soudnosti.

O pravosti informací kolem Rusa s ricinem se velmi pochybuje. Za jak reálnou ji považujete?

Jediným zdrojem je časopis, kterému nevěřím ani název.

Provokují zmínění politici Rusko? Nebo je vše věcí suverénního státu, do které nemá Ruská federace co mluvit?

Myslím, že existuje zadání jednostranně vyhecovat naše nepřátelství s některými zeměmi. My na tom nemáme žádný svůj zájem. Jsou to nějaké cizí hry.

„Zaráží mě, že se příliš nezabýváme tím, kolik nenávisti to vzbudilo u našich občanů. Otevřené volání řady lidí po smrti za odstranění Koněva je děsivým obrazem části české společnosti,“ uvedl také generál Šándor v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz. Je v naší společnosti skutečně něco špatně?

Mám dojem, že pan generál kousek od Koněva bydlí, tak věc asi vnímá osobně, já jsem si ale žádných takových projevů nevšiml. Asi čtu jen mírumilovné zdroje. Ale i v nich lze najít volání po tom, aby důchodci odešli na věčný odpočinek nebo aby umřel náš prezident.

Jak se k celé kauze „ricin“ stavět v době, kdy se u nás klade zvláštní důraz na rozpoznávání fake news a na ověřování informací z důvěryhodných zdrojů?

Jsou fámy dvojího druhu. Jednak ty hodné, a jednak ty ošklivé. Těm ošklivým se říká dezinformace, těm hodným svoboda slova.

Česká televize podávala prakticky nepřetržité zpravodajství kolem koronaviru, spustila nové programy pro děti i seniory a tak dále. Ukázala veřejnoprávní televize svoji užitečnost?

Tyto programy může vysílat kdekterá soukromá televize za stokrát menší částku, než kolik stojí roční provoz České televize. Stačí zadat veřejnou zakázku.

Ředitel České televize Petr Dvořák se zmínil, že by zvýšil koncesionářské poplatky. Je to potřeba a proč?

Myslím, že Česká televize by měla naopak pár miliard poplatníkům vrátit. Musela toho hodně ušetřit za neodvysílané sportovní programy či reportáže o akcích, které se neuskutečnily.

Zdroj