Myslí si, že jsou třeba letištěm, Napoleonem, poníkem nebo Supermanem z komiksu.
Takovým lidem se nemáme smát. Nežije se jim snadno. Tolik věří své představě, jsou s ní tak srostlí, a najednou přijde zraňující pohled do zrcadla, neopatrný soud druhého člověka nebo jakákoli běžná lidská potřeba. Tito lidé potřebují zvláštní ohledy, které jediné jsou schopny zmírnit jejich rozpolcenost. Někde pomůže odborná psychiatrická léčba, někde ani to ne, jinde pomůže vlídné slovo, empatie, pochopení a mezích možností tolerance.
Jsou ale zastánci jiného „řešení“. Třeba že člověku, který žije v bludu, že je hejtmanem Žižkou, je třeba vypíchnout oko, aby se mu žilo snadněji a nebyl neustále konfrontován rozporem mezi svou představou a párem svých zdravých očí.
Jen si to představte. Jeden člověk je přesvědčen, že je ve skutečnosti želvou a že v lidském těle žije jen omylem. Hned se vyrojí zástup pokrokových aktivistů (i v řadách lékařů) a ti přijdou s řešením: dotyčnému nevratně napevno přioperují na záda i na prsa krunýř ze želvoviny. Současně mu denně poskytují infuzi, po které se mu časem pokryje pokožka želví kůží. Dokonce i brečet jako želva ho naučí.
Jenže pak se cosi zvrtne a dotyčný se začne cítit spíše jako žirafa. A v želvím těle mu je cize. I zde se objeví řešení. Najde se dostatečně dlouhý kus odpadní trubky a ta se mu voperuje místo krku. Ostatně na strakonickém Podskalí vypadá tamní socha Dorotky trochu tak, jako kdyby na ní podobnou operaci už někdo zkoušel.
Ani želví žirafa to ale nemá snadné. Každou chvíli zavadí hlavou o trolej nebo o futra. Není divu, že dotyčný se po čase začne cítit jako třeba pohovka, která nemusí nikam chodit. Žádný problém, tým zkušených chirurgů a endokrinologů je v pohotovosti.
No, raději zavčasu hlásím: až se zase jednou začnu cítit jako vůl, ruce pryč od těch kleští! Třeba to přejde.
