Pán Jakl, sme na prahu 30. výročia Nežnej revolúcie. Keď sa pozriete späť do obdobia revolučného a tesne po ňom, čo sa Vám vybaví ako prvé?

Jsem účastníkem oné památné demonstrace ze 17. listopadu 1989, takže je to součástí mých vzpomínek, mého života, mých dojmů. A dny potom? Hektické, po nocích množení letáků, organizování různých akcí, v jednom víru událostí. Byly to dny a týdny, kdy jsem se cítil velmi šťastný, jakkoli jsem si nedělal iluze, že snad nepřijdou zase dny všední i trpké.  

Ako sa postupne stane z hudobníka, novinára respektíve poslanca Českej národnej rady poradca prezidenta?

 Moje spolupráce s Václavem Klausem začala bezprostředně po události nazvané Sarajevský atentát. Do té doby jsme se znali jen okrajově, díky mé poslanecké a poté novinářské roli. Ale den po jeho tehdejší rezignaci na funkci premiéra jsem zavolal do jeho sekretariátu a nechal mu vzkaz, že v době mediální hysterie, vybičované proti němu, stojím za ním, a pokud by něco potřeboval, ať se ozve. Ozval se hned druhý den, pozval mě k sobě a nabídl mi spolupráci. Zprvu zdarma, poté jako jeho asistent poslance, poté – když byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny – jsem se stal ředitelem jeho Odborného útvaru (což bylo oddělení analytiků a oddělené tiskové). O čtyři roky později jsem opět pár měsíců byl v roli jeho poslaneckého asistenta, a když se poté stal prezidentem, byl jsem mezi prvními, které si vzal sebou na Hrad. Tam jsem byl 10 let jeho tajemníkem, zprvu také ředitelem sekretariátu a poté ředitelem Politického odboru. Nyní pracuji v jeho Institutu.

Václav Klaus je spojený s Vašim životom už „nejaký ten pátek“.  Určite sa tá spolupráca nedá stručne zhodnotiť, tak aspoň skúste prezradiť, čo na ňom obdivujete, čo naopak by mohol zmeniť a ktorú jeho vrodenú vlastnosť by ste chceli mať.

 Obdivuji především jeho pracovitost a erudovanost. Měnit zralého muže už nemá cenu. A jeho vrozenou vlastnost? Vystačím si se svými, ta jeho pracovitost je spíše získaná, tu asi vrozenou nemá.

V rozhovore s Filipom Šebestom ste povedali, že vás prekvapilo, ako často ste uvažovali konzervatívne už v čase, keď  ste bol považovaný za liberála. Nebolo v tom čase revolučno/porevolučnom veľa konzervatívne zmýšľajúcich ľudí liberálmi, pretože boli na strane liberalizácie ekonomiky? Bol to vtedy skôr boj v ekonomickej oblasti, ktorý sa – úpravou základných pravidiel – presunul do oblasti spoločenskej?

 Já si myslím, že to nijak není a ani nebylo v rozporu. Staří liberálové v ekonomickém smyslu, počínaje Adamem Smithem, byli přece z dnešního pohledu čistí křesťanští konzervativci. Důraz na ekonomické a občanské svobody je přece pouze jednou z aplikací názoru, že lidskou mocí se nemá silou zasahovat do přirozených spontánních dějů. Někdy před 25 lety jsem v polemice s jedním liberalizujícím katolickým paterem, který dnes už otevřeně šíří pokrokářství, napsal, že neviditelná ruka trhu i ruka boží vůle vyrůstají obě z jednoho těla a nemůže být tedy mezi nimi rozpor.

Nedá mi, aby som sa nedotkol ešte jednej vety zo spomínaného rozhovoru: – Šílenství pokrokářů tak zběsile akceleruje, že nám nezbývá, než se také radikalizovat…. Čo Vám z toho šialenstva najviac prekáža?

To je spíše na knihu než na jednu odpověď. V každém případě je útok progresivistů na osvědčené společenské struktury a vztahy stále agresivnější a jeho dopady ničivější a zrychlující se. A to ve všech hlavních směrech: v ekofanatismu až ekoterorismu, ve zdivočelém genderismu a feminismu a v civilizačně sebevražedném multikulturalismu.

Vy ste (bol) členom kultúrneho spektra. Je aj na českej scéne ľavicové? Do akej miery pre ňu platí Schapirove hodnotenie Hollywoodu, kde je podľa neho každý napravo od Marxa označovaný za fašistu? Prečo práve v kultúrnej obci dominujú ľavicové či progresívne názory?

To je jev běžný na celém světě. Umělci mají blízko mesianismu. Mají pocit, že prohlédli tento svět lépe než ostatní, a snadno tak podléhají pokušení svou představu o uspořádání světa vnutit celé společnosti. To by ale pořád ještě nebylo to nejhorší. Zvykl jsem si, že v muzice je to skoro samý levičák a s mnohými i osobně lidsky vycházím. Horší jsou případy takových kulturních aktivistů, kteří jsou předvědčeni, že když už je jednou někdo v kulturní branži, je pro něj levicové pokrokářství povinné. A pokud to některý z kolegů v oboru nerespektuje, mají ho za zrádce. Pravičákem nebo konzervativcem podle jejich představ smí být jedine tak leda politik nebo obchodník, ale umělec nesmí.

Ten istý stav je aj medzi novinármi a vy sám ste aj publicista. Stretávate sa s ostrakizovaním Vašich myšlienok zo strany novinárov? A teraz nemám na mysli Vašu exaktnú skúsenosť s fyzickou inzultáciou.

Ano, je to úplně stejné jako mezi umělci. Snad jen s tím malým rozdílem, že mnoho publicistů si své levičáctví ani neuvědomuje, nepřipouští si ho a své oponenty nevidí jako konzervativce, ale jako účastníky nějakého temného mocenského spiknutí.

Ozaj, ako ste sa vtedy po útoku cítili? Nemyslím telesne, lebo to určite nie je nič príjemné, skôr duševne.

 Na ulici nebo v tramvaji mě každý pozná. Dávám si větší pozor, ale ve věčných obavách přece nelze žít. Mít názor je holt riziko podnikání.

Prečítal som si vaše „desatoro“ v čase Vašej ohlásenej kandidatúry za prezidenta a prekvapilo ma, že už v roku 2012 ste pomenovali niektoré tendencie v spoločnosti, o ktorých si myslím, že sú relatívne nové – ostrakizovanie menšinových názorov, zelený extrémizmus, teror politickej korektnosti. Keď ste to v tom čase formulovali, zamysleli ste aj nad tým, kedy nastal ten bod zlomu v spoločnosti, že už jav nastal, alebo je to ťažké určiť pri udalostiach, ktoré sa menia postupne a nenápadne a zrazu si uvedomíte, že to, čo bolo pred desiatimi rokmi varujúcou fikciou, je zrazu skutočnosťou?

V roce 2012 to vše pro mne už nic nového nebylo. Pro mne tím zlomem byl právě vládní převrat v roce 1997. Tehdy nastaly nevratné procesy, které ničí českou politiku a společnost dodnes.

Čo si myslíte o politickej korektnosti? Môže to dôjsť tak ďaleko, že zahubí tradičný predvolebný boj?

Takzvaná politická korektnost je dávno popsaný jev už v Huxleyho a Orwellově knihách. Zakážete lidem otevřeně mluvit a očekáváte, že si oni sami začnou zakazovat svobodně myslet. Bohužel to u části veřejnosti, která se nechá zastrašit, funguje.

Čo považujete za najväčšiu hrozbu v súčasnosti z hľadiska slobody slova?

Autocenzuru. Autocenzuru vyvolanou strachem. Autocenzurou totiž nebereme svobodu slova jen sobě, ale zmenšujeme svobodný prostor i pro druhé: budou se bát říci to, co neříkají ostatní, protože ti si to zakázali. A naopak, otevřenou nebojácnou mluvou inspirujete ostatní. Oni najednou vidí, že to je možné, a jejich prostor se tím rozšíří.

Ako hodnotíte v tejto súvislosti rozsudok európskeho Súdneho dvora, ktorý rozhodol, že súdy jednotlivých krajín môžu nariadiť mazanie hodnotiacich príspevkov politikov, ak sú nactiutrhačské (v tom konkrétnom prípade rakúskej političky v znení „šialená krava“) na sociálnych sieťach?

Na podobné jevy mám jedno své trpké rčení: „pokrok nezastavíš.“

Nemal by politik zniesť hodnotiaci úsudok voliča?

Jistě. To dokonce musí. Jednou věcí je ale hodnocení (byť třeba i pomýlené a nespravedlivé), jinou věcí je napadání, zastrašování a umlčování.

Poďme k téme šírenia nenávisti. Pojem, ktorý sa často spomína, ak má dôjsť k nejakému obmedzeniu slobody slova. Čo ešte nie  je a čo už naopak je šírenie nenávisti, kde sú hranice a kto to určí?

Nenávist je emoce. Kde nejsou emoce, není ani láska. Kde nejsou emoce, není lidství, z lidí se stávají jen ovládané roboty. Emoce musí nějak zvládat každý z nás sám, je to úkol na celý život. Žádná směrnice Evropské unie proti šíření nám v tom nepomůže.

Marian Kechlibar si myslí, že chránenie mladých ľudí pred fake news môže viesť k ich ohlúpnutiu, v zmysle, že pod množstvom filtrov budú veriť každej správe a prestanú byť ostražitý pri prijímaní a spracovávaní informácií. Prirovnal to k imunite detského organizmu, ktoré ohrozíme paradoxne najviac vtedy, ak bude žiť v sterilnom prostredí, pretože následný vstup do reálneho života jeho organizmus, ktorý si nevytvoril žiadne protilátky, nezvládne. Čo si o tom myslíte?

O tom jsem trochu mluvil už ve své předchozí podpovědi. Cílem je zploštit lidskou osobnost, zjednodušit ji a ochudit o vlastní dilemata, pochybnosti, zrání, objevování, učení se. Jen člověk, který má postoje své vlastní, ke kterým se dopracoval, a ne pouze takové, které mu byly nality do mozku trychtýřem, se může za něco postavit, může za něco autenticky ručit. 

Ďalším v súčasnosti mimoriadne obľúbeným slovom progresívcov je populizmus a označujú tým zvyčajne pravicových politikov. Vytýkajú im najmä, že hovoria, čo chcú ľudia počuť. Nie je však absurdné sa tváriť, že politici by nemali počúvať ľudí a naopak hovoriť im niečo, s čím nesúhlasia, a zároveň po nich chcieť, aby im dali hlas? Navyše podľa tejto logiky je potom každý populista – tak socialista, ktorý sľubuje veľké sociálne balíčky, ako zelený, ktorý by chcel, aby sme si elektrinu vyrábali šliapaním do pedálov, až po Salviniho, ktorý povie, že ďalších migrantov už v krajine nechce. Vždy sa nájde niekto, ktorému sa niečo z toho páči. Od toho sú predsa voľby, aby sa ľudia rozhodli.

Kdysi jsem se učil, že populista slibuje to, o čem předem ví, že je to nesplnitelné. Dnes nás učí, že populismus je to, když vnímáme pocity, potřeby, obavy a tužby lidí, když je bereme vážně, když je respektujeme jako osobnosti a nebereme je jen jako materiál pro stavbu naší vysněné společenské architektury.

Apropo voľby. Nezdá sa Vám, že ak liberáli vo voľbách prehrajú, tak sa deje niečo nekalé? Údajný ruský vplyv v USA, keď prehrala Hillary Clinton, „nehorázne lži“ v kampani vo Veľkej Británii, ktoré údajne zmiatli voliča hlasujúceho za brexit. K tomu neustále ostrakizovanie krajín ako Poľsko či Maďarsko, kde vládnu konzervatívci – neriešme teraz, či dobre alebo zle, to je predsa na voličoch, aby im to dali najavo – zvyčajne z nedemokratických postupov. Čo teda robia zle Kaczynski či Orbán? Vyhrávajú voľby, ak mám byť ironický?

Trochu vám zkazím radost. Liberální progresivisté volby fakticky nikdy neprohrají. Jsou zalezlí ve veřejných institucích a prohru nikdy nepřijmou, vítěze bojkotují a útočí na stabilitu národní lodi, dokud ji nepřevrhnou.

Zelený extrémizmus je ďalší zo súčasných javov, momentálne mimoriadne v popredí. Čím si vysvetľujete ten nárast toho zeleného tlaku? Sú za tým podľa Vás fakty, alebo ide skôr o emocionálnu záležitosť? Alebo, čo sa nevyhnutne nevylučuje, aj o peniaze? (Študenti budú zahojení duševne, lobbisti a na nich napojení podnikatelia finančne).

Je snadné vzít si jako rukojmí přírodu. Ta neumí mluvit a ani nemá volební právo. Když se někdo pasuje za mluvčího přírody, okamžitě označí všechny své kritiky za ničitele světa, ne za pouhé konkurenty ve společenském dialogu a v soutěži idejí. S ničiteli se nediskutuje, s těmi se nesoutěží. Ti se s diskuse i soutěže vyřazují.

Nemáte pocit, že sa z verejného priestoru pri kľúčových témach vytráca dialóg? Že je už len jedna cesta, či už ide o migrantov, klimatické zmeny alebo sociálne inžinierstvo a opačný názor je xenofóbny, tmársky, alebo dokonca nebezpečný?

Ano, přesně o tom jsem mluvil. Dokud existují různé pohledy na společenské uspořádání, jsou všechny legitimní. Mohu zastávat jeden z nich a snažit se veřejnost přesvědčit, že můj koncept je lepší. Nová doba ale toto pole ruší, oponenti již nejsou považováni za protihráče v rámci dialogu, jsou postaveni mimo jejich systém a nesmějí být k dialogu ani připuštěni.

Aj v  ekonomickej oblasti už prestávam mať pocit slobody a voľného trhu. Nezdá sa Vám, že tých regulácií v únii a vo svete pribúda a že ich je priveľa?

To spolu souvisí. Lidé, kteří chtějí ostatním vnutit svou představu o uspořádání společnosti, nemohou nechat nikoho beze své kontroly. Základní vlastností trhu je hodnocení. Lidé hodnotí statky podle své vlastní úvahy. A to je z pohledu společenských inženýrů zločin, protože o tom, co má jakou hodnotu, přece nesmí rozhodovat každý sám podle sebe, o tom mají rozhodnout oni, vládnoucí sociální konstruktéři.

Čo sa to stalo z Európskou úniou? Prečo nám, čo sme zažili komunizmus, stále viac a viac pripomína to obdobie spred revolúcie? Napadlo by Vás to vtedy?

Napadlo. Už v 90. letech jsem se protestně vyhýbal koupi produktů ze zemí EU. V referendu jsem hlasoval proti členství. EU (i předchudkyně ES) jsou od začátku projekty směřující k likvidaci politické soutěže a suverenity jak členských států, tak suverenity každého jedince. Je to od základu špatný koncept. A platí na něj základní poučka: i špatné věci jsou schopny vývoje. Vyvíjejí se však vždy v ještě horší.

Má podľa Vás Európska únia ešte šancu sa zreformovať alebo sa definitívne zakuklí ako byrokratický moloch potlačujúci právomoci jednotlivých štátov? Je pre Brusel aj preto nevyhnutné zvíťaziť v brexitovom boji za každú cenu a ukázať, že inej cesty, ako – kupredu levá, zpátky ni krok – niet?

Ne, EU šanci zreformovat se nikdy neměla. Je a vždy byla nereformovatelná. Je nutno ji co nejrychleji opustit, nebo zrušit. Nebo obojí současně.

Ako to celé podľa Vás dopadne? Viem, že nikto nemá vešteckú guľu, ale predsa, máte v hlave nejaké scenáre, ako sa bude uberať ďalší vývoj v Európe a vo svete a čo budú tie rozhodujúce kroky?

Mně se na to raději neptejte. Jsem skeptikem a má odpověď by mohla být demotivující. A navíc: možná není nejdůležitejší to, jak to nakonec dopadne. Možná je pro každého z nás důležitejší ,jak využijeme čas do té doby, zda v pasivním očekávání, nebo zda tomu budeme – byť třeba nakonec marně – čelit. Smysl je v onom čelení, v našem konání. K čemu to nakonec bylo, ať jednou zhodnotí někdo jiný.

Pro Konzervativny web se ptal Peter Bercik