Moderátor Karel Šíp zapíjí kus čokoládového dortu pivem a zpěvák Fanánek si po pár pivech stoupá na váhu – 110 kilo. Kolem piva se v Česku točí spousta pověr; že po něm například rostou ženám prsa. Anebo to snad nejsou pověry, Dádo Patrasová?

Karel Šíp: Moderátor

VŽDYŤ JE TO ŠÍLENOST!
Do své oblíbené hospody na pražském Žižkově přichází Karel Šíp a tváří se velmi, velmi podezíravě. „Myslíte to vážně?“ táže se, když před něj stavíme pivo a talíř se zákusky. „Vždyť je to šílenost!“ děsí se. Štamgasti u okolních stolů hýkají smíchy.
Šíp se tváří zhruba jako sedmák, který zůstává za trest po škole, ukrajuje si kus čokoládového sachru.
Hospoda napjatě ztichne, čas stojí. Šíp žvýká, pak se napije. „Nevím, co si o tom myslet,“ pronese šest slov, která zas uvedou hospodu do provozu. „Čekal jsem, že to ve mně vyvolá mnohem větší odpor, že se ty chutě vůbec nespojí, a to jsem se pletl, až tak příšerné to není. Ale…“ Karel Šíp se evidentně děsí toho, co právě vypustil z úst, raději pokus zopakuje. Zakousne se do věnečku, „věnečky já strašně rád, to jsou zákusky mého mládí,“ ale potom je nucen zopakovat: „Špatně se mi neudělalo, to ne, ale v životě už takový pokus nezopakuju.“ Šíp přiznává, že je pivní konzervativec, že vlastně neuznává nic jiného než svoji plzničku, ničeho jiného se nenapije. Když jde na tři piva, dá si k nim buřty s cibulí, pečené koleno, olomoucké syrečky.
„S dobrým pivem by se nemělo experimentovat,“ gestikuluje vzrušeně, „proč bych k němu měl zakusovat rakvičku se šlehačkou?“ A touto větou celý pokus ukončí: „Připadám si jako Cimrman, který šel vždycky do slepé uličky, aby zjistil, že tudy cesta nevede.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Pan Šíp se podle mě plete, i piva jdou se sladkostmi dobře dohromady. Hlavně ta tmavá se k čokoládovým dezertům hodí skvěle. Uznávám, že i já si dám k pivu radši kachnu, ale zkuste si k němu zakousnout třeba čokoládu prošpikovanou chilli – chutě se vybalancují pěkně.

František Dvořák, kunsthistorik a Vladimír Vodička, divadelní šéf

STAŘÍ PIVAŘI NADÁVALI VŽDYCKY
Aktéři následujícího dialogu jsou úctyhodní muži, zasloužilí pivaři. Desítky let se scházejí každé úterý v té samé pivnici u téhož stolu. František Dvořák je významný kunsthistorik, devadesát jedna let. Vladimír Vodička býval ředitelem Divadla Na zábradlí. Osmdesát šest let.
Dvořák: Nikoli, pivo dnes není horší než dřív. Už z roku 1561 známe stížnost, že pivo není tak dobré, jako bylo dřív, že prý je přemočované, dokonce nepříčetné… S pivem to máte jako s operou – záleží vždy na pocitu. Nikomu nemůžete vnucovat, že je nějaká opera úžasné dílo, když se tomu druhému vůbec nelíbí. Byť byste ho uškrtil, názor bude vždy subjektivní. Ve skutečnosti pijeme pořád stejné pivo, jaké pili naši dědové, jenom je pijeme s jinými životními pocity. Vodička: Lidé mají tendenci zveličovat, že všechno to, co zažívali v mládí, bylo lepší. Padalo víc sněhu a voda v létě bývala teplejší. Proto někteří říkají, že bylo lepší i pivo.
Dvořák: U každého záleží na jeho osobní životní skepsi… Když se například před lety přecházelo ze sudů na tankovny, kdekdo nadával, ale ve skutečnosti jsme rozdíl nepoznali. Ani jsme ho poznat nemohli, vždyť pivo v sudech přece nebylo cítit dřevem! Vodička: Staří lidé špatně snáší, jak se život komplikuje. Já to chápu. Když jsme měli první škodovku, která se natáčela klikou, tak to byl větší zázrak než nejnovější mercedes, který musí zpracovávat celá technická vysoká škola – nám tenkrát stačilo kladivo… Život se komplikuje, ale to pivo je věčné, s tím se nedá nic dělat.

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Pánové mají pravdu. Dřív třeba pivaři otáčeli v obchodech lahve vzhůru nohama, jestli není pivo kalné, protože technická zařízení nebyla na dnešní úrovni. Dnes je pivo lepší než kdy dřív.

Jana Bernardová, účetní

DVANÁCT PIV – A JAKO NIC
V hrabalovské hospodě U Zlatého tygra narazíme na desítky zajímavých štamgastů, často slavných. Ovšem vyplatí se šmírovat i mezi neznámými hosty – každý pátek se tu například můžeme setkat s veselou dámou, která vypije svých dvanáct piv, načež rovným krokem zamíří k domovu. „Mám hrozně ráda pivo,“ říká něžně Jana Bernardová. Před dvěma lety měla přímo v téhle hospodě svatební hostinu, kde hosté vypili v průměru deset piv na hlavu. A právě U Zlatého tygra se dala se svým mužem, zvaným Béďa, dohromady. Jsou neuvěřitelní. Oba inteligentní, sportovně založení, ale podívejte se jim v pátek večer na společný lístek a napočítáte kolem pětatřiceti čárek. „Já jich mám nanejvýš třináct, ale manžel klidně přes dvacet,“ konkretizuje Jana, kterou můžete vzbudit třeba ve tři ráno, vyhrknout otázku, kdy byl založen plzeňský pivovar, a ona se jen přetočí na druhý bok: „Roku 1842 přece.“ V životě by nevešla do hospody se žvýkačkou v puse, to je hřích! Nikdy by neřekla, že se pivo točí, protože pivo se přece čepuje! Jakmile jí číšník podá půllitr, hned se napije, snad do vteřiny, ani si neťukne… V pátek večer jí nikdy nebývá špatně, protože zásadně nemíchá s jiným alkoholem. „Ale uznávám,“ směje se, „že po deseti pivech už občas řeknu jednu větu třikrát.“ Jana je živoucím důkazem, že ani hektolitry vypitého piva ženu nezmění k horšímu, protože na svých osmačtyřicet let zdaleka nevypadá. A mimochodem – s málokým si tak příjemně popovídáte jako s Janou po pár pivech u Tygra. „Takových ženských, jako jsem já, byste tu potkal víc. Vzala jsem k Tygrovi tetičku, pětašedesát let, žádná pivařka, ale tady jich vypila v klidu devět.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Dáma zůstává dámou vždycky. S pivem to nijak nesouvisí.

Lou Fanánek Hagen, zpěvák

ALE TLOUSTNE SE I PO HULENÍ…
Zpěvák Tří sester váží sto deset kilo a vypít deset piv mu nikdy nečinilo potíže. Občas se snaží zhubnout, takže je na pivní mozoly odborníkem. „Není to mýtus,“ uznává, „po pivu chlapům břicho roste. Je to kalorický nápoj, většinou nevypijete jen jedno, ale dáte jich hodně; a stoprocentně dostanete chuť k jídlu.“ Pak Fanánek přichází s revolučním tvrzením: „Ale jestli si nějaký hulič myslí, že zůstane hubený, tak se plete, protože po trávě se žere úplně stejně.“ Fanánek při svých záchvatech hubnutí přesedlával na střik, čtyři deci vody, deci vína, to chvíli šlo. „Ale nakonec mi ty střiky přestaly chutnat, nějak jsem se jich přepil. Došlo mi, že nejradši mám pivo a nejlepší koncerty bývají, když si dám aspoň tři desítky, takže na to kašlu, piju pivo a břicho mám. Snažím se jenom držet, abych se vešel do hadrů na motorku, ale vlastně jsem se svojí váhou spokojený, protože tělo holt stárne, metabolismus se zpomaluje, a kdybych chtěl zhubnout na stovku, tak už bych se trápil. Smířil jsem se s tím, že jsem člověk mlsný a bez piva by to nebylo ono.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Po samotném pivu břicho neroste – kalorií má míň než džusy nebo limonády. Jenomže podporuje chuť k jídlu a chlap se jen těžko ubrání tomu, aby pak otevřel ledničku. Za břicho nemůže pivo, ale naše chutě.

Jan Hnízdil, lékař

PIJTE DO POLO(O)PITA!
Lékař varuje: Nevěřte fanatikům, kteří brojí proti alkoholu! Jan Hnízdil se ve svých knihách zabývá mimo jiné škodlivostí alkoholu. Důvod? „Jakmile narazím na článek, který začíná tím, že vědci něco zjistili nebo že lékaři před něčím varují, tak okamžitě startuji, protože vím, že to bude obrovská legrace. Tak třeba právě pivo – někteří vědci proti němu bojují, upozorňují třeba na cirhózu jater, jenomže jiní vědci naopak zjistili, že konzumace piva omezí vliv glukózového stresu a na polovinu sníží riziko poškození zraku.“ Je tedy naopak pivo zdravější než víno?
Taky ne. Podle Hnízdila je stejně zdravé. „U vína zase jedni vědci zjistili, že prý výrazně zvyšuje riziko rakoviny jícnu, ale jiní tvrdí, že pití vína výrazně snižuje riziko Alzheimerovy demence. A co je lepší? Zblbnout, anebo umřít na rakovinu?“ Hnízdil radí, abychom tyto informace nebrali příliš vážně, abychom se dobrovolně nevzdávali životních radostí. „Kdybych všemu věřil a ze všeho měl strach,“ říká, „tak bych nemohl pít ani jíst, co mi chutná, zato bych neustále docházel na různé kontroly a nechával si strkat hadice do těla horem dolem; byl by to konec všech životních radovánek.“ Jan Hnízdil si ze všech podobných studií bere vždy jen ty pozitivní výstupy; denně si dává k obědu pivo, denně vypije s manželkou lahev vína. „Jenom bych nezapomínal na lidové přísloví ‚pij do polopita‘. A klidně bych ho trochu poupravil: Pij do poloopita! Vždyť já si vůbec neumím představit, že bych neměl pivo ke guláši, víno k dobrému sýru… Nějaké radosti člověk mít musí.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Víno je zdravé, ale pivo, podle mě, ještě zdravější. Vaříme ho ze dvou rostlin, z ječmene a z chmele, a z každé z nich tam přichází něco zdravého.

Ladislav Jakl, tajemník Václava Klause

NAŠI PIVAŘI SE MÝLÍ
Ne. České pivo není nejlepší na světě, říká rezolutně. Ladislav Jakl může být kdekomu nesympatický, ale nepochybujme, že patří do pivařské extraligy. Pivo je jeho vášeň, dobře zná všechny české značky. „Není nejlepší,“ tvrdí těsně před zahájením degustace pšeničných piv, „ale na druhou stranu bych byl nerad řazen k oněm povýšeným, blazeovaným mužům, kteří českým pivem pohrdají.“ Takže si to ujasněme: naše pivo výjimečné je, zvlášť v jednom – je totiž nejlevnější na světě.
„A potom je významné i tím, že roku 1842 uvařil bavorský sládek první klasický ležák v Plzni a tohle pivo potom zválcovalo celý svět.“ Tady ovšem začínají Jaklovy výhrady – český ležák je slušný, nadprůměrný, ale naprosto vytlačil další zajímavá piva, která se u nás vařila po staletí. „Náš pivař zná bohužel jenom jeden typ piva, což je ležák českého typu, a jiné typy nezná nebo jimi pohrdá. Na světové výstavě piv v Denveru nabízejí 92 kategorií piv, ale my známe jen jednu, takže jsme asi nejnudnější trh na světě.“ Dalším unikátem je, kolik se v Česku vypije desítky, ani to nemá jinde obdoby. „Pivo, které má pod čtyři procenta alkoholu, ve světě nevidíme, takže ani tohle nesvědčí o naší pivní vyspělosti,“ konstatuje Jakl. Znovu připomíná, že ležák u nás vyrobit umíme slušně, jenže… „Když nám něco chutná jenom trochu jinak, tak to považujeme za chybu. V tomhle se český pivař strašně mýlí.“ Pivním rájem je podle prezidentova tajemníka Belgie, kde jsou stovky malých pivovarů. „Úžasný, pestrý výběr. Jedno pivo se nepodobá druhému.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Nesouhlasím. Naše pivo je nejlepší na světě, i když uznávám, že jsme zvyklí jenom na ležák a jiné typy nám moc nechutnají. Ale troufám si tvrdit, že mezi ležáky konkurenci nemáme.

Dagmar Patrasová, herečka a zpěvačka

RADŠI JSEM PIVO MOC NEPILA
Dagmar Patrasová měla od mládí výrazné poprsí – však ho kdekdo z nás viděl odhalené v seriálu Návštěvníci. „Ale po pivu prsa nerostou, to je nesmysl,“ nepochybuje Patrasová, načež se vrací do dob svého dospívání. „Když nám bylo šestnáct,“ vzpomíná, „mé ploché kamarádky do sebe pivo ládovaly, protože tahle pověra je starodávná. Ale nakonec přibraly tak nějak celkově… A já? Já měla úplně opačný mindrák – v šestnácti letech mě trápily moje trojky. Za růst prsou podle mě můžou jiné věci, například dědičnost. Moje maminka byla vyvinutá silně, babička z tatínkovy strany taky, takže já to schytala z obou stran a moji patnáctiletou dceru to asi čeká taky.“ Pivo už Patrasová pije málokdy, ale často si jím splachuje umytou hlavu: „Na vlasy je chmel skvělý.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Slečnám po pivu opravdu prsa rostou, na sto procent. Jenomže jenom v očích štamgastů, kteří sedí v hospodě s nimi. Jinak je to hloupost.

Zdeněk Pohlreich, šéfkuchař

RADĚJI DÁL VĚŘTE VÍNU
Je večer, nóbl hostina v nóbl podniku. Jen málokdo tu pije pivo; ale proč, není to snobárna? „Řekl bych, že není,“ krčí rameny Zdeněk Pohlreich. „Pokud se bavíme o vysoké kuchyni, takzvané haute cuisine, tak pivo skutečně není úplně ideální nápoj.“ Aby si ověřil, jestli nelže, zapije jedním lokem překrásného tuňáka s letním salátem a opravdu – dohromady to nepůjde. „Problém je, že vás pivo dost zaplňuje, jsme po něm těžcí,“ vysvětluje, „a když chcete v restauraci ochutnat tři nebo čtyři chody, tak je kontraproduktivní vypít k nim tři piva.“ Když už někdo nemůže bez piva zůstat ani v nejlepších restauracích, Pohlreich doporučuje, aby si takový host objednal třetinku hned zkraje. „Ale nanejvýš to jedno malé, dobře vychlazené, v tenkém skle…“ On sám by si ovšem pivo ke špičkové večeři dobrovolně nedal, ač je jinak pivař, milovník budějovické dvanáctky.
„Možná bych změnil názor v nějaké zemi, kde je pivní kultura mnohem dál než u nás,“ uvažuje šéfkuchař, „třeba v Belgii. Tam mají pivařství opravdu vymakané, hodně s pivem i vaří, takže v Belgii by to možná nebylo úplně na závadu.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
My jsme zvyklí, že se pije pivo po půllitrech, což je v tomto případě chyba.
Ale když je pěkně naservírované do třetinky, tak může být vhodné i k těm nejlepším jídlům. Pan Pohlreich má pravdu, že nejlepší je malé pivo před prvním jídlem.

Luděk Sobota, herec

JÁ BYCH SE TO STYDĚL OBJEDNAT
„Tak jsme si to objednali oba, i s manželkou,“ říká jako vždy lehce zmatený Luděk Sobota a ukazuje na sklenici, ve které si smíchal jedna ku jedné pivo a sprite.
No a jaké to je? Všichni jsme zvědaví na první pocity.
„Překvapivé,“ odtuší herec, „původně jsem si myslel, že to vyplivnu, ale ono mi to docela chutná.“ Manželka Adriena není zmatená vůbec, ta je drinkem nadšená: „Já pivo moc nepiju, ale tohle mi, překvapivě, chutná velmi, klidně bych to pila pořád. Jen bych se to možná styděla objednávat.“ Sobota říká, že by se taky styděl, ale praktická manželka má řešení: „Tak to budeme dělat tajně, objednáme si obě sklenice zvlášť a pak to slijeme dohromady!“ Sobota ji brzdí: „Zase až tak mi to nechutná, spíš jsem překvapený, že se to dá pít. A dobrý je v tom ten citron.“ Pak už vzpomíná na to, jak kdysi vypil s Hrabalem dvanáct piv, a když se odmlčí, manželka se naposledy vrátí k tématu: „Ono je to takové ženské, limonádové pití.“ „Máš pravdu,“ přikývne Sobota, „je to moc limonádové, málo pivní. A to mi trochu kazí zážitek.“

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Proti gustu žádný dišputát. Nápoj, který pili Sobotovi, vás sice osvěží, ale nehledejte v něm chuť piva. A taky je dost pravděpodobné, že tenhle mix nevydržíte pít po celý večer.

Tomáš Poláček, autor článku

KAŽDOU PŮLHODINU NA ZÁCHOD
Neřešitelná situace – posledního pokusu se nikdo nechce zúčastnit. Ani se nedivím. Potřebujeme dobrovolníka, který by vypil hodně nealkoholického piva a popsal svoje pocity.
Postupně se omlouvají dokonce i herci nebo modelky, kteří nás jinak mají rádi a bývají svolní se vším.
Takže se nedá nic dělat – než začnu popisovat tyto stránky, nakoupím si sedm plechovek s obsahem alkoholu 0,49%.
První litr ještě celkem zvládám, ale pak už nemůžu, piju jen s odporem. „Nechodíš nějak často na záchod?“ všímají si kolegové a mají pravdu, chodím.
Každých třicet minut. Po čtyřech hodinách mám v sobě přes dva litry, měřím si alkohol v krvi. Skoro nic. Jsem střízlivý. Jenom jsem si vypěstoval alergii na nealkoholické pivo; nic horšího jsem nepil od chvíle, kdy jsem se nechal v Kazachstánu zlákat na kobylí mléko.
Plechovky prázdné, článek dopsaný, domů jdu střízlivý, ale je mi výrazně hůř, než kdybych vypil pět dvanáctek v hospodě.

OPONENTURA plzeňského sládka Václava Berky:
Vůbec se nedivím, že jste se neopil. Takhle malé množství alkoholu odbourává váš organismus rychleji, než jste ho schopný přijímat. Obsah alkoholu ve vaší krvi už určitě nenaroste, i kdybyste teď vypil dalších pět plechovek.