Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Komentář: Milion chvilek pro Ladislava Jakla Více
Publikováno 07.05.2019 v kategorii: Ozvěna

Parlament schválil koncem března nominaci Ladislava Jakla na člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na tom by samo o sobě nebylo nic divného. Co je ale divné, že volbě nepředcházela tradiční negativní kampaň v České televizi. Je přeci jasné, že „muž s ohonem“ nesmí do Rady projít za žádnou cenu. Jejím členem přeci nemůže být člověk, který veřejně kritizuje činnost médií veřejné služby a jejich existenci považuje za zbytečnou.

Na Kavčích horách asi zaspali, takže neproběhla obvyklá dehonestace, zpochybňování odborné způsobilosti a proklamace o ohrožení nezávislosti médií. Zato však přišel do parlamentu dopis. Otevřený dopis organizace Milion chvilek pro demokracii. Novodobá verze dopisu Pragováků.

Pojďme si nejprve něco říct o mediálních radách. Ze zákona jsou zřízeny čtyři. Tzv. „velká rada“ je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Kromě jiného RRTV podle svých webových stránek také „dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání.“ RRTV tedy mimo jiné řeší i objektivitu a pravdivost zveřejňovaných informací. Bez ohledu na vlastnictví média.

Česká televize (ČT), Český rozhlas a ČTK mají svoje rady, kterým se říká malé. Ty by měly být nástrojem veřejnosti, kterým je kontrolována činnost médií veřejné služby. Členy všech mediálních rad volí Sněmovna. Nominovat členy mohou nejen politické strany, ale i různé společenské organizace. Tento systém ovšem způsobuje, že rady občas slouží spíše jako výkrmny různých aktivistů, případně vysloužilých a zasloužilých politiků, než jako skutečné kontrolní orgány. Vzhledem k tomu, že v kompetenci malých rad je i jmenování ředitelů příslušného média, snaží se tito ředitelé členy svých rad hýčkat, aby si tak zvýšili šanci na opětovné zvolení. Tím se ovšem oslabuje jejich kontrolní funkce.

Z výše uvedeného vyplývá, že RRTV nemá v kompetenci personální obsazení jednotlivých médií, nemůže tedy ani nepřímo ovlivňovat obsah samotného vysílání. RRTV řeší obsah vysílání ex post, a to pouze z hlediska dodržení zákonných podmínek vysílání. Obavy z ohrožení nezávislosti médií ze strany členů RRTV jsou tudíž zcela zcestné.

Pozoruhodné je, že kampaně proti jednotlivým kandidátům vede vždy Česká televize, nikoli některé soukromé médium. ČT se snaží v občanech vyvolat dojem, že nezávislou a objektivní informaci může přinášet jen ona. Ve skutečnosti záleží na odborné zdatnosti jednotlivých pracovníků a také na schopnosti a ochotě ctít etická pravidla novinářské práce. Nezávislé informace tak může přinášet jakékoli médium. Médium veřejné služby patří všem občanům, ale to automaticky neznamená, že redaktoři budou pracovat profesionálně a eticky a editoři budou zařazovat různorodé informace z více zdrojů. Není bez zajímavosti, že existují i vyspělé demokratické země, například USA, ve kterých v podstatě média veřejné služby neexistují. Za povykem kolem volby členů RRTV není ohrožení nezávislosti médií, ale něco zcela jiného.

Jako každý státem zřízený podnik je i Česká televize zdrojem obživy mnoha parazitických skupin. Na cecíky veřejných prostředků jsou tak přisáti různí dodavatelé externích služeb, pořadů a soukromí producenti. Přestože ČT disponuje značnými výrobními kapacitami, nakupuje obrovské množství pořadů. U zákonem zřízené firmy, jejíž chod financují občané, by bylo zajímavé vědět, kolik peněz takto odtéká ke spřízněným firmám a osobám. To by se ovšem dalo zjistit pouze v případě, že by kontrola nad jejím hospodařením byla účinná, nikoli jen formální. Z výročních zpráv lze vyčíst pouze kumulované položky. Hospodaření média veřejné služby musí být zcela transparentní, a to včetně údajů o platech zaměstnanců, na které by se měla vztahovat stejná kritéria, jako například na politiky nebo státní úředníky.

Plýtvání veřejnými prostředky ovšem není v České televizi tím nejhorším prohřeškem, i když si mnozí z nás dovedou představit lepší využití cca 6 miliard korun ročně z veřejných zdrojů. Naprosto zásadní a klíčový problém je, jakým způsobem Česká televize naplňuje své zákonné poslání poskytovat veřejnou službu.

Zákon za hlavní úkoly takové služby v oblasti televizního vysílání považuje zejména:

• a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů

• b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky

• c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.

Nepatříte-li tedy k podporovatelům našeho členství v Evropské unii, máte-li výhrady k nekontrolované imigraci do Schengenského prostoru, nesouhlasíte-li se zaváděním inkluze ve školách, nepovažujete za správné řešit neexistující problémy jako je genderová rovnost a počet pohlaví, odmítáte-li dotovat různé „neziskové“ organizace a další sociálně-inženýrské experimenty, nedej Bože máte-li rádi Trumpa a Putina nepovažujete za samotné ztělesnění ďábla, zcela jistě cítíte, že právě vám Česká televize veřejnou službu neposkytuje.

Českou televizi si pro prezentaci a hlásání svých názorů zprivatizovala skupina „elitních“ redaktorů, kteří často dělají z občana blbce a za jeho peníze se mu ještě vysmívají, protože on není ten pokrokový Evropan, ale zaprděný Čecháček. V případě ČT tak nelze hovořit o nezávislém médiu veřejné služby, ale o hlásné troubě jediného správného názoru. Nezávislost v tomto případě nespočívá v možnosti předkládat obecenstvu celou škálu názorů a postojů, ale v možnosti bez kontroly a beztrestně využívat veřejný nástroj k prezentaci soukromých postojů. Zlomovým okamžikem byla zločinná spacáková revoluce z roku 2000, kdy bylo dodržování zákona definitivně nahrazeno aktivismem nevolených novinářů.

Je pochopitelné, že v této situaci je pro osoby, které fakticky ovládají chod České televize, nepřijatelné, aby do RRTV nastoupil někdo jako Jakl. ČT se nemohla do zvoleného kandidáta pustit přímo. Tím by sama potvrdila, že do nezávislého média má daleko. Hlavní útok byl proto veden na sociálních sítích prostřednictvím kluků, co spolu mluví – nejmenovaných režisérů, kteří za peníze České televize natočili nejeden film – a svoji ruku k dílu pak přidaly „nezávislé“ občanské iniciativy.

Jednou z nich je i Milion chvilek pro demokracii. To, co se loni jevilo jako sympatická iniciativa mladých lidí, kteří už nechtěli dál mlčet k bezprecedentnímu chování estébáka Babiše, se nakonec ukázalo jako skrytá úderka České televize. Najevo tato vazba vyšla při minulém pokusu o zvolení nového radního RRTV, na kterého byl navržen Petr Štěpánek.

Milion chvilek pro demokracii ve spolupráci s TOP 09 zorganizovala demonstraci před Poslaneckou sněmovnou, Česká televize akci masivně propagovala, manipulativně prostříhala rozhovor s panem kandidátem, neopomněla připomenout, že dotyčný byl v roce 2003 z této rady odvolán vládou a zopakovala lži o jeho odpovědnosti za prohranou arbitráž mezi Českou republikou a americkými investory TV Nova. Co na tom, že již dávno soud rozhodl, že jeho odvolání bylo nezákonné a že za prohranou arbitráž může nečinnost vlády?! Svůj účel to splnilo. Než aby se Štěpánek nechal vláčet veřejným prostorem bez možnosti efektivní obrany, rozhodl se raději své nominace vzdát.

V případě Jakla začali s kampaní trochu pozdě. Okopávání kotníků na sociálních sítích ke zvrácení výsledku parlamentní volby nevedlo, na řadu tedy přišel těžší kalibr. Po vzoru členů KSČ v Pragovce, kteří v červenci 1968 posloužili jako užiteční idioti sepsáním svého otevřeného dopisu vedení strany, sepsala iniciativa Milion chvilek pro demokracii otevřený dopis poslancům, ve kterém Jakla označuje za nevhodného kandidáta a vyzývá Sněmovnu k obraně médií veřejné služby.

Ladislav Jakl absolvoval studium na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy, byl novinářem, poslancem a také ředitelem politického odboru Kanceláře prezidenta republiky. Shodou náhod je také spoluautorem zákona, na základě kterého vznikla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a její úřad, který nějakou dobu i vedl. Odpovídat na otázku, zda je jeho kvalifikace pro pozici člena jakékoli mediální rady dostatečná, je zcela zbytečné. Kdo jiný by měl být členem takové rady?!

Hysterii v České televizi tak pravděpodobně vyvolala obava, že zvolením muže s ohonem, jak Jakla hanlivě označil oblíbený čechoamerický expert ČT, vystupující pod uměleckým pseudonymem Bostonský profesor, by mohlo dojít na zásadní změny v koncepci českých médií veřejné služby. Jakl je znám svými nekompromisními názory a postoji, pro mnohé z nás těžko skousnutelnými. Právě proto si však pravý demokrat přeje, aby v RRTV byl. Zahájit diskuzi o činnosti médií veřejné služby a nutnosti jejich existence, je nanejvýš žádoucí. A nikdo z konformních členů mediálních rad nemá zjevně chuť ani odvahu to udělat. Třeba i v Miliónu chvilek pro demokracii jednou pochopí, že právě na diskuzi a svobodné výměně názorů je založena demokracie. Jinak by si měli zkrátit název na Milion chvilek.

Jestliže bude Jaklovo zvolení do RRTV završeno formálním jmenováním, je to dobrá zpráva pro celou českou mediální scénu. Potom už zbude jen popřát panu Jaklovi milion úspěšných pracovních chvilek při vymetání Augiášova chléva českých veřejných médií a na adresu České televize trochu škodolibě prohodit: „Nechtěli jste Štěpánka, tady máte Jakla!“

Autor byl v letech 2006 – 2010 poslancem za ODS.

Zdroj

 

 
 
Webdesign: Kabris|NET