Oni jsou zvyklí, že média jim patří téměř monopolně. A tak nemohou zkousnout, že do jejich jednolité růžové světlých zítřků se najednou vmísí jiný barevný tón. Nikdy v životě jsem nechtěl někoho vylučovat z veřejné diskuse, nikdy jsem nechtěl někoho umlčovat. Však jsem i za to býval od těchto „demokratů“ peskován, protože přece názory sice můžeme mít každý libovolné, ale hlavně musejí být všechny stejné. Vymezené tím jejich rámcem. A tihle umlčovači a vylučovači teď lkají, že mou osobou má prý být ohrožena svoboda slova a nezávislost médií.
Předesílám, že slovu nezávislost jsem nikdy moc nerozuměl. Jde o nezávislost na svědomí? Nezávislost na pravdě? Nezávislost na zaměstnavateli? Nezávislost na penězích poplatníků? Vše nasvědčuje, že pod pojmem nezávislost si „demokraté“ představují naopak závislost, a to na jejich vůli. Proto je pro mne daleko důležitější než nezávislost pojem pluralita. Jenže ten se jim nelíbí. To by si někdo mohl myslet, že do ní může patřit i jiný názor, než mají tihle majitelé pravd.
Pokaždé, když byť na chvíli vyhraje svoboda a pluralita nad diktátem umlčovačů, spěchám si koupit popcorn a sedám si do první řady. Nová verze starého představení Lkaní kyselých ksichtů totiž začne conevidět. A začala i tentokrát.
Vybírám namátkou některé árie. Třeba Kamberský z LN žaluje světu, že si prý poslanci spletli státní úřad s kabaretem. Jakl je podle něj šašek, bavič a provokatér. Pozor, podstatné u těch árií je, že tvrzení v nich se nikdy nijak nedokládá. Žádný citát. To se bere jako fakt. I od Kamberského, který sám zná jediný výrazový prostředek: pošklebování. Nic jiného ještě v životě nenapsal, než pošklebky na účet těch, které nesnáší. Aby dodal svému číslu koření, spojil mne s komunisty a Ondráčkem. Nu, kdyby ho tehdy 17. listopadu 1989 pustila maminka z postýlky, byl by si mohl si všimnout, že proti tomu, s nímž mě dnes sáčkuje, jsem stál na té památné demonstraci na opačné straně. A na opačné straně, než jsou radikální kolektivisté, stojím coby radikální individualista dosud. Ostatně i proto komunisté ve sněmovně mé zvolení odsoudili, jim se dosavadní socialismus v médiích líbí, jen by ho chtěli trochu víc ovládat. A dodává ještě jednu pozoruhodnost: prý říkám věci, které vychovaný člověk nevypustí z úst. Pro jistotu Kamberský opět neuvádí žádný příklad. Krása. Školení z chování mi na dálku dává ten, o kterém kolegové z redakce a mí někdejší spolužáci povídají, že pozdravit nebo jíst příborem je pro něj nedosažitelné umění.
Blýskl se i člověk bez názoru, senátor Drahoš. Když se pohoršoval nad mým zvolením, označil mne za „známého konspirátora“. Nevím, jak dalece je tento akademik seznámen s významem některých slov, ale konspirátor se česky řekne spiklenec. Spiklenec je účastníkem tajného spiknutí se zločinným úmyslem, tedy člen organizované zločinecké skupiny, na kterou pamatuje náš trestní zákon paragrafy 361 – 363. Uvidíme, jestlipak Drahoš doloží, kdy jsem byl dle jednoho z těchto paragrafů coby spiklenec odsouzen, nebo jestli raději udělá svou vrtuli a stáhne králíka.
Hřebejk jest umělcem. Jeho trpitelská árie je tedy plná poesie. A tak vyzpíval světu, že mám kvalifikaci zastydlé máničky. No, podle mne je to lepší, než kvalifikace zteplalé máničky. Hřebejk jistě vidí u mnoha desítek členů mediálních rad lepší kvalifikační předpoklady, hravě přebíjející fakt, že jsem zákon, podle kterého dotyčná Rada pro vysílání vznikla, napsal tehdy já, také jsem byl prvním vedoucím jejího úřadu, a tedy ho na zelené louce vybudoval. O oktávu výš zazpíval, že mám bizarní názory (to jsou ty, které hřebejci neposlouchají od rána do večera) a že sympatizuji s pravicovými extremisty, šovinisty a rasisty. No, pravicový extremista určitě jsem, pokud za pravicovost považujeme důraz na individuální svobody, odpor ke kolektivistickému násilí a k přerozdělování. Ale jak přišel na ty šovinisty a rasisty… No, třeba chodil s Drahošem do stejného kursu cizích slov.
Patrně smyšlená osoba označená Jenny Nowak z obskurního webu Fórum 24 uvádí mé zvolení mezititulkem Kontrolor z dezinformačních médií a níže uvádí, že v takových desinformačních médiích „hojně publikuji“. To mě zaujalo, protože jsem očekával, že se konečně dozvím výčet takových médií, abych si v nich hned početl. Ten Jenny (nebo ta, nebo to) mě ale zklamal (zklamala, zklamalo). Uvedlo jen médium jedno: Protiproud. Nuže: znám web Protiproud. Čas od času se do něj rád kouknu. Některé texty se mi líbí, některé ne, s některými souhlasím, s jinými méně. V každém případě jsem ale za tento web rád, protože v něm najdu věci, které jinde nejsou, třeba články Patricka Buchanana. Ale milé Jenny, do Protiproudů (musí to být správně množné číslo, když Jenny píše o konspiračních médiích a zmiňuje jen jedno) jsem nikdy nic ani jednou nenapsal, natož abych tam hojně publikoval. Za poslední léta píšu do dvou časopisů o pivu, pak blogy na iDNES a jistěže texty pro Institut Václava Klause. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled publikoval jinde. Jsem ale rád, že mnoho webů mé články z iDNES a z IVK následně přejímá. Nejčastěji je to Neviditelný pes. Potom také Pravý prostor, Eportal, Antimeloun, První zprávy plus dalších asi 15 titulů. Zjistím to z vyhledavače, kam občas název svého nového článku ješitně zadám, abych viděl, kdo všechno mě čte. Mezi nimi už byl i Protiproud, ale ne častěji, nežli párkrát do roka. Vůbec se od Protiproudu nedistancuji, čtu ho rád, jen se snažím Jenny vysvětlit, jak to s texty na internetu chodí. Jeden či dva mé texty přebralo i její Fórum 24.
Ostatně za autora publikujícího na Protiproudu mě označují mnozí novináři hlavního proudu v představě, že mě tím nějak shodí. Tuhle třeba Jandourek. Nijak mi to nevadí, jen mi přijde zábavné, jak tihle lidé patrně nečtou nic jiného, protože na mé články reagují jen až poté, kdy vyjde zrovna v Protiproudu. Tenhle zdroj sice nenávidí, ale jsou s ním srostlí a nemohou bez něj žít. Jinak by si přece všimli, že dotyčný můj článek už několik dnů visí na iDNES, na Neviditelném psu a řadě dalších webů. Láska holt mívá různé podoby.
Ozval se i Bohouš Pečinka z Reflexu. Že prý jsem užitečný idiot. On to byl vůbec vždy takový milý a hodný kluk. Dokonce i na pivo jsme někdy zašli. A už tedy, před nějakými 25 lety, jsme se dohodli, že on bude celý život psát o mně a já celý život o něm nikdy nenapíšu. Jsem rád, že to drží.
Mezi áriemi se ozval i jeden štěk. Ale to u velkých divadelních kusů bývá, i začínající herci musejí dostat nějaké role. Štěk vypustil hlídací pejsek. Na hlídacího pejska všech ostatních médi se pasoval Ondřej Neuman. Ten mne označil za jednoho z dalších členů osádky trojského koně. Aha. Co má být onou Trójou? Náš mediální svět, asi. Do něj žádní cizí Heléni přece nepatří. Hlídací psi seštěkají každého, kdo by do bran jen nakoukl. A jsou bedliví, vyčenichají vetřelce i v dřevěném úkrytu.
A co vlastně proti mně hlídací pejsek má? Vzpomíná na naše společné působení v LN, kde jsem dělal vedoucího zpravodajství a on se učil psát celé věty. Píše o mně, že mé „názorové konstrukce byly vždy neprůstřelně vyargumentované. S jedním – bohužel zásadním nedostatkem. Samotný základ byl často úplně mimo.“ Jak správně tušíte, hlídací pejsek ani neštěkne, jaký základ a v čem mimo. Ani jeden příklad. Ostatně nic takového mi neřekl ani tehdy v LN. Možná proto, že žádné své názorové konstrukce sám nikdy neměl, neboť byl pohlcen úsilím trefit se po delší polední pauze do správné klávesy. Nebo se bál, že mu srazím prémie?
To se bál zbytečně. Mně nevadí jiné názory. Jejich nositelé (a mí kritici) mohou mít klidně někdy i pravdu. Hlavně kdyby vůbec nějaké názory měli a stáli si za nimi. Jenže oni si vystačí lhaním, urážkami, pomluvami a nálepkami. Proč? Protože to k žánru Lkaní kyselých ksichtů holt patří.
