Sociální demokraté o víkendu sněmovali v Hradci Králové. Sešel se tam poprvé po prohraných volbách jejich Ústřední výkonný výbor a bylo to jednání neveselé. Mají o čem přemýšlet, musejí nějak vyhodnotit tragické volební výsledky a rozhodnout se, jak nyní dál. Ale mají vůbec „kam dál“? Není divu, že padají i velmi krajní nápady, jako třeba učinit mesiášem strany hejtmana kraje Vysočina Jiřího Běhounka, k čemuž by ale bylo nutno změnit stanovy strany, protože Běhounek dosud ani členem ČSSD není.

Vraťme se ale ještě o čtyři týdny zpět, k samotným volebním výsledkům. Ty přinesly veliké politické zemětřesení, výměnu elit, příchod rekordního počtu poslaneckých nováčků a u nás dříve nevídané rozdrobení politické scény mezi devět parlamentních politických stran. Za samostatnou úvahu ale stojí naprosto bezpříkladný pád levice, která od posledních voleb ztratila více než polovinu hlasů. Součet podílu hlasů pro ČSSD a KSČM poklesl z 35,36 % v roce 2013 na letošních 15,03 %, a to je pád, jehož velikost nepředvídal žádný mediální politolog, ani žádný drahý a sofistikovaný sociologický průzkum. Pád svým rozměrem evidentně přesáhl i leckdy bujnou představivost politických pozorovatelů.

Existovala nějaká levice?

Má smysl se nějak zabývat společným ziskem těchto dvou stran a má vůbec smysl používat pro ně nějaký zastřešující termín, tedy „levice“? Má. Má, už historicky, protože komunistická strana vznikla v roce 1921 odštěpením od sociální demokracie, pak sama po roce 1948 svou „matku“ spolkla, aby v roce 1990 sociální demokracie opět vznikla – sice na zelené louce, ale s explicitně zdůrazněnou kontinuitou se svou předchůdkyní (už kvůli uplatňování sporného nároku na miliardový majetek v podobě Lidového domu).

Nejde ale jen o historii. ČSSD se často sice naoko od komunistů ohrazovala, ale velice často takticky používala spojenectví s komunisty při mnoha vážných vyjednáváních i při hlasováních v Poslanecké sněmovně. Komunisté zase často odmítali nechat se strkat do jednoho pytle s ČSSD, protože to by si leckterý jejich volič mohl říci, že nemusí pořád volit stranu, žijící věčně v izolaci při jednání o vládách, ale může volit tu „legitimnější“ levici. Komunisté proto museli při komunikaci s voličem volit mnohdy mnohem radikálnější rétoriku, než kterou používali běžně při svých politických kšeftech v parlamentu. I díky tomu pravidelně posilovali tehdy, když zrovna vládla ČSSD, protože představovali pro mnoho voličů tu pravou radikální levici, zatímco vládou v „buržoazním státu“ poznamenaná sociální demokracie o radikální voliče během vládnutí často přicházela. Pokud ale byly obě strany v opozici, představovaly většinou koordinovanou politickou sílu a rozdaly si to zase až v kampani.

Zapojit tuto nominální politickou sílu do přímého boje o moc si ale dlouho nikdo netroufal. Nejblíže k tomu měl Miloš Zeman, který v roce 1996 mohl říkat, že má s komunisty a republikány – které on sám nazýval „zdivočelými sociálními demokraty“ – parlamentní většinu a tudíž nárok na sestavení levicové koaliční vlády (levice ČSSD + KSČM + SPR-RSČ získala tehdy ve volbách dohromady sto jednoho poslance). Ale netroufl si, jednak kvůli tehdejší míře společenské nepřijatelnosti komunistů ve vládě, jednak kvůli odporu ve vlastní straně. Obrat „stojednička pro levici“ tak tehdy nikoho ani nenapadl.

Daleko méně ohledů měl v tomto smyslu o deset let později Jiří Paroubek, který se nejdřív těsně před volbami v roce 2006 nerozpakoval hodit přes palubu své tehdejší koaliční spojence lidovce a unionisty a schvalovacím kombajnem ČSSD + KSČM odhlasovával jeden zákon za druhým (na těchto několik týdnů připadá podstatná část uplatněných prezidentských vet Václava Klause za celé jeho desetileté funkční období), a poté těsně po těchto volbách, ve kterých socialisté s komunisty získali rovnou stovku, využil této stovky k zablokování nově zvolené Poslanecké sněmovny (a tedy k oddalování povinné demise své vlády) po několik měsíců. Tehdy už výraz „stovka“ pro součet poslanců ČSSD a KSČM nebyl žádným sprostým slovem, ale běžným argumentem, bez uzardění používaným kdekterým komentátorem. Přitom žádná sjednocená levice tehdy přece do parlamentu nekandidovala.

Tabu padlo a tím i jakékoli rozpaky či pochybnosti o reálnosti obsahu slova „levice“ coby součtu sil ČSSD. Což potvrdila i následná hlasovací realita příštích let. Ano, tabu padlo, ale padla i tehdejší čísla koketující se stovkovou hranicí: dnes má levice v Poslaneckých lavicích dohromady pouhých 30 křesel. Proč? Jak je takový krach možný? Jak je vysvětlitelný?

Především má smysl se o společném krachu KSČM a ČSSD bavit, protože pád ve volbách je oběma stranám společný a v podobném rozměru ho s žádnou jinou stranou nesdílejí. Také má smysl se bavit po pádu levice, tak, jak jsme si zvykli ji označovat, protože tentokrát nebyl dramatický úbytek jedné z obou stran provázen alespoň mírným posílením té druhé, čili přeléváním voličů z jedné strany do druhé. Je to pád společný a není umělou konstrukcí tvrdit, že i příčiny obou pádů mohou být do značné míry společné.

Komunistický volič chce protest, ne salonní řeči

U komunistů je paradoxně volební propad vysvětlitelný poněkud méně jednoznačně. Zcela liché se kázaly být předpovědi ze začátku 90. let, že voliči této strany postupně prostě vymřou, že jich bude pomalu ale jistě ubývat. To se vůbec neprokázalo. Asi mají zdravější kořínek, než si leckdo myslel, a asi tato – nyní již s papalášským establishmentem nespojovaná a spíše vyprofilovaně protestní – strana umí přirozený úbytek průběžně doplňovat i novou krví protikapitalistické revoltující mládeže, jako tomu ostatně bylo i v mnoha západoevropských zemích. Výsledky komunistů nepřipomínaly očekávanou skluzavku, ale spíš horskou dráhu: nahoru, dolů. V roce 1996 měli komunisté jen 10,33 %, v roce 2002 skoro dvojnásobek: 18,51 %. Nyní šlo o ale pád skoro na polovinu oproti předchozím volbám na rekordně nízkou úroveň.

Jiná – celkem logická – úvaha může znít, že radikální voliči KSČM nejsou spokojeni s uhlazeným stylem salonních levičáků Filipa a spol. a že ostřeji protisystémové postoje nyní nacházejí u jiných, nových stran. Faktem je, že „salonní levičáctví“ dosud komunistům u voličstva procházelo. Tak proč nyní ne? Protože si o hlasy nespokojených radikálů až dosud nikdo neřekl. Nyní už ano. Piráti, okamurovci…

Havlismus: parazit v těle sociálních demokratů

U sociální demokracie jde do jisté míry o podobnou příčinu pádu: etablování konkurence na levicovém písečku, a to nikoli od komunistů, odkud to špičky ČSSD vždy čekaly, ale z nonkonformních vod městské mládeže a také od „hodných pravičáků“. Jenže příčiny pádu ČSSD jsou primárně vnitřní. Není to tak dlouho, co autor těchto řádek varoval ČSSD před havlismem. Že dopadnou jako o něco dříve havlismem nakažená ODS.

Pád ČSSD je naprosto katastrofální. Sociální demokraté jsou dosud na všech klíčových postech ve státě! Prezidentem je sociální demokrat, předsedou horní parlamentní komory sociální demokrat, předsedou dolní komory sociální demokrat, předsedou vlády sociální demokrat, předsedou Ústavního soudu sociální demokrat… A tato síla dostane ve volbách sedm procent! Jak k tomu došlo?

ČSSD zejména v posledním volebním období (ale projevovalo se to už od roku 2010) zcela rezignovala na své tradiční voliče a tradiční sociální témata. „Socanský“ volič býval většinou zaměstnanec, který si přál vyšší přerozdělování, vyšší platy, lepší sociální zabezpečení a fungující státní mašinu. Ze všech voličských skupin měl paradoxně patrně nejdál k módním tématům, které si vedení české sociální demokracie vypůjčilo od havlistů, od městské liberální intelektuální levice. Je pro tradičního voliče ČSSD prioritou multikulturní politika? Potlačování tradic? Útok na rodinu? Bizarní experimenty s třetími a kdovíkolikátými pohlavími? Radikálním feminismus? Likvidace českého strojírenství, energetiky, těžebního průmyslu s tím, že nová „vzdělanostní“ ekonomika je nebude potřebovat? Až extrémní eurohujerství? To jistě neznělo sociálně demokratickému voliči jako hudba, za kterou by chtěl jít.

Politici jako Diensbier či Marksová byli účinnějším kladivem na udiveného sociálně demokratického voliče, než jakákoli myslitelná politická konkurence. A do toho Bohuslav Sobotka, pro kterého zájmy Berlína a Bruselu byly vždy viditelně bližší, než zájmy a potřeby pracujícího někde v severním pohraničí. Vedení sociální demokracie zkrátka vedlo nesmiřitelnou válku se svými vlastními voliči a myslelo si, že jí to projde. Neprošlo.

Vedení ČSSD se agresivním vnitropolitickým bojem rovněž zbavilo všech viditelných figur, které pro voliče představovaly srozumitelnou socialistickou politiku. A místo nich vystrčilo na své vlastní voliče tváře (a kdoví, jestli tváře) kluzkých rejdilů v byrokratických bažinách bruselských direktiv.

Místo nekrologu ČSSD

Po dlouhou dobu mi to nebylo jedno. Vždy jsem si myslel, že fungující demokracie potřebuje fungující sociálně demokratickou stranu. A že parazit havlismu je schopen vyhlodat veškeré maso takové strany a proměnit ji v prázdnou skořápku. To jsem si nikdy nepřál, jakkoli jsem žádné sympatie k sociálním demokratům nikdy nechoval.

To se ale změnilo jen několik týdnů před volbami. Najednou mi začal být osud ČSSD lhostejný. Protože ona už žádná ve skutečnosti neexistovala. Je třeba se smířit s tím, že ji sobotkovské vedení definitivně pohřbilo. Jistěže to neznamená konec levice. Její ideály jsou dnes rozpuštěny v různé míře ve všech parlamentních stranách a také napříč společností. Budou ale napříště formulovány a prosazovány „novou levicí“, zatímco tradiční „socanský“ volič zůstane opuštěn, pokud se ho neujme nějaká ta strana jednoho tématu a na jedno použití.

Pro člověka, hájícího individuální svobody před rovnostářstvím a kolektivismem, tu napříště bude jiný soupeř. Nová levice. Multikulturní, radikálně genderistická, postdemoratická, postprůmyslová, asociální, ekofanatická, eurofanatická, internacionální. Bude to ale soupeř, který vede politický boj primárně mimopolitickými a mimodemokratickými prostředky a mimo politickou půdu, přes zájmové a nátlakové organizace. Sociální demokracii už potřebovat nebude, odhodil ji jako onu vyhlodanou skořápku. Své páky bude mít v nových uskupeních a nejspíš si samo slovo „levice“ zakáže.

Levicový volič ale pořád žije. Opuštěn, zrazen, zklamán. Zajímá to někoho? Zdá se, že ne. Nikdo s trumpovskými hesly o „rezavém pruhu země“ si o jeho podporu neřekne. Na tom chystané rošády v ČSSD už nic nezmění, bývaly by musely přijít už před několika lety.

Ladislav Jakl, 21. listopadu 2017.

Zdroj