Takové názory jsou ale vysloveně zpozdilé. K prosazení správných cílů je přece každá cesta dobrá. A sport, stejně jako kultura, může být vhodným kolbištěm pro vyřizování účtů s tyrany. Nedávná historie nás učí, že se to bohatě vyplatí.
Leckdo si to už nepamatuje, tak je asi dobré připomenout něco z naší ne tak dávné historie. V roce 1978 se mělo v komunistické Praze pořádat mistrovství světa v ledním hokeji. Husákovský totalitní režim si už mnul ruce, jak ho v očích světové veřejnosti toto vrcholné klání posílí, legitimizuje, jak ucpe ústa domácí opozici a nakonec ještě přinese peníze do komunistické pokladničky.
Naštěstí se tehdejší demokratické světové společenství nedalo zmást líbivými řečičkami o tom, jak bude šampionát fungovat naopak coby okno do velkého světa, jak prolínání sportovců, fanoušků, funkcionářů a sponzorů prý povede k prosakování demokratických idejí do československého koncentráku, jak že parta kolem Hlinky údajně obrátí pozornost československé veřejnosti k NHL a dění ve světovém sportu vůbec.
Každý rozumný člověk přece musel vědět, že to je naopak, že pořádání šampionátu by tehdy vedlo jen k uchlácholení veřejnosti a k posilování iluze, že je u nás vše v pořádku. A tak bylo tehdy naprosto logicky a správně rozhodnuto o odvolání pražského šampionátu a jeho přemístění do Portugalska.
Všichni víme, co následovalo. Československý lid konečně pochopil, že v tomto režimu se žádného vrcholového sportu nedočká a že je nutno jít do ulic. Díky tomu u nás hned následujícího roku u nás komunismus padl. Nebýt toho, byli bychom museli čekat ještě dlouhých deset let, než bude zbořena Berlínská zeď, než se komunistický režim zhroutí v celém východním bloku a než ono domino zasáhne i nás.
Vzpomeňme na to, jak jsme byli šťastni, že se tenkrát ono mistrovství u nás nekonalo. Právě díky této své zkušenosti víme, že sportovní bojkot je tou nejlepší cestou, jak kácet nedemokratické režimy. Nebo že bych si to pamatoval špatně?
