Licence Creative Commons
Licence Creative Commons
Obsah těchto webových stránek podléhá autorskému zákonu. Je možné jej dále šířit, při dodržení několika základních podmínek.

Více: Licenční ujednání >>
Ladislav Jakl: Černý scénář pro Ameriku. Má někdo růžový?
Publikováno 13.07.2020 v kategorii: Publikované články

Spojené státy americké čeká dramatický až tragický konec roku 2020 a začátek roku příštího. S tím, že důsledky příštích dramat nejspíše budou dlouhodobé, ne-li trvalé.

A jak se v tornádu nadcházejících událostí budou zmítat USA, bude to mít tvrdé dopady na celý svět, a to včetně velmocí, které se považují za americké konkurenty. Jak lze něco takového takto autoritativně tvrdit a nemít přitom stroj času?

Stačí se dobře dívat na trajektorii, po které se americká politika a americká společnost pohybují nejméně posledních třicet let, a na gradaci této trajektorie v posledních třech letech. O dramatech posledních tří měsíců ani nemluvím, ty vidí každý denně v přímém přenose.

Zdržím se popisu posledních třiceti let, i když i o tom lze napsat mnohé. Hlavně o soustavném, částečně spontánním, významnou měrou však také promyšleně organizovaném pochodu progresivní levice americkými institucemi, státním aparátem, komunální politikou, univerzitním životem a především téměř celou mediální frontou. Tyto procesy sice nevratně změnily celou Ameriku, ale nutně z nich neplyne nic konkrétního zrovna pro říjen, listopad, prosinec, leden únor, které jsou před námi.

Avšak pro tyto nadcházející měsíce cosi velmi konkrétního plyne z dějů, které Amerika na vlastní kůži a celý svět v roli zúčastněného diváka zažily poslední tři roky, tedy v průběhu prvního prezidentského mandátu Donalda Trumpa (jsem sice notorický maskulinista, ale zrovna zde by mi vůbec nevadilo, kdyby Donald nesl příjmení Zelníček).

Progresivní levice v minulých prezidentských volbách porážku nepřijala. Užuž se považovala za monopolního vlastníka celé Ameriky, a najednou byla tak překvapena malým zádrhelem na cestě ke světlým zítřkům, že jej nebyla schopna strávit. Přitom stačilo jediné: nechat Trumpa dělat jeho zdařilé i méně zdařilé kousky a zatím využít tři roky k mobilizaci toho nejlepšího ve svém středu a potichu zbrojit pro příští volební střet. Myslím, že v takovém případě by bývala měla obrovskou šanci na revanš.

Ale to by americká progresivní levice nebyla americkou progresivní levicí. A tak místo trpělivé přípravy převzetí moci o čtyři roky později začala okamžitě zuřit. A zuřit způsobem, který kromě neustálého okopávání Trumpových kotníků měl ještě dva další, asi už méně zamýšlené efekty. Jednak tím liberální levice obnažila sama sebe jako hysterické, komplotářské a emocemi zmítané rozervance, především ale svými kobercovými salvami na prezidenta Trumpa zasáhla samy pilíře, na kterých stojí americká demokracie a americká státní idea.

Nemám namysli jen úplně zbytečný, marný, ale hlavně samu podstatu americké důvěry ve svou zem zasahující impeachment, ale i neustálé a každodenní šíření konspiračních teorií, podle kterých je nenáviděný Trump nejen špatným prezidentem, konajícím kroky, které my bychom dělali daleko lépe, ale spolčencem s temnými silami. A ke státu, který zosobňuje „výsadkář cizí moci“, přece není nutné být loyální. V ten moment už bylo dovoleno vše. Americká progresivní levice naučila tu část společnosti, která jí naslouchá, toto nové paradigma: tohle už není váš stát, vy ho nemusíte respektovat.

Tak dlouho bušili nejen do prezidenta (což je zcela legitimní), ale i na samu podstatu americké státní moci, až se jim v očích významné části veřejnosti podařilo ji zcela znevěrohodnit. Následky vidíme dnes v amerických ulicích. A ještě uvidíme. I u nás jsme zažili snímání obrazů prezidenta, když se jeho názory nelíbily panu učiteli nebo panu řediteli. Výsledkem ale nebylo pochopení žáků, v čem onen prezident podle pana učitele chybuje, ale to, že napříště bude každý žák podle své vlastní úvahy rozhodovat o tom, jakou autoritu kdy on sám přestane respektovat.  Epizoda se školními obrazy či prezidentskou standardou na Hradě však byly proti Americe posledních tří let pouhou selankou. Výsledkem je totální znevěrohodnění amerického politického systému a jeho institucí v očích velké části Američanů. Na to nedoplatí Trump. Na to doplatí americký stát a všichni Američané.

Jen v důsledku toho, co se na americké politické scéně dělo poslední tři roky, bylo možné, abychom dnes viděli v tak masovém měřítku kácení soch, ale hlavně kácení narativu americké demokracie jako příběhu zhmotnělé odvěké touhy člověka po svobodě a poctivosti. Vždyť na čem zakládali Američané posledních sto let svůj mandát lídra světové demokracie, arbitra globálního řádu a oprávnění zasahovat do domácích záležitostí kterékoli země světa? Mohli tvrdit: máme svou ústavu a svou americkou státní ideu, odvozenou od otců zakladatelů a materializovanou v podobě naší struktury moci. My máme těchto 200 (210, 220, 230, 240) let kontinuální demokracie vyrostlé z nejušlechtilejších pohnutek. Co máte vy?

Co Američané v roli světové autority číslo jedna mají říkat teď, když základy, na kterých postavili svou vedoucí roli naší civilizace, si samy strhli z podstavců a naházeli do řek? Že mají větší armádu? Trochu málo k ohánění se morálním nárokem soudit druhé, řídit je a vnucovat jim svou vůli. Trochu málo k tomu, aby se příznivci velké americké ideje nezačali ve svých zemích cítit jako zrazení a opuštění sirotci.

A z toho už pro nadcházející měsíce něco plyne. Týdny těsně před prezidentskými volbami, tedy zhruba v říjnu, zažijeme věci, které si dnes ještě ani neumíme představit. A to naše představivost během probíhajících bouří v amerických ulicích značně vzrostla. To nebudou útoky jen na Trumpa. Schovává se za prezidentský úřad? Schytá to i s ním prezidentský úřad a jeho autorita. Schovává se za americkou federální moc? Schytá to i federální moc a její instituce. Útok bude totální, nekompromisní a nebude při něm ušetřen nikdo. A hlavně při něm nebudou ušetřeny konstitutivní prvky americké demokracie.

Týdny po volbách (listopad, prosinec) zažijeme další frontální útok, tentokrát na princip svobodných voleb. Budou se zpochybňovat výsledky, budou se nerespektovat, budou se přepočítávat, budou se blokovat. A to vše v rozměru, proti kterému byla Florida roku 2000 jen slabým odvarem.  Sčítací komisaři budou bojkotovat proces ověřování, výroky soudů budou nerespektovány nebo naopak jejich prostřednictvím budou zneplatňovány už potvrzené výsledky. Celkový výsledek tak bude zpochybněn na celé příští volební období.

Kdoví, jestli v takovém momentě opravdu proběhne 20. ledna inaugurace, ale pokud ano, teprve to všechno začne. V případě, že vyhraje Trump, začnou se množit případy, kdy mnohá velká města, a možná i některé celé státy začnou odepírat poslušnost centrální vládě. Začnou nerespektovat působnost federálních orgánů na svém místě, obstruovat výkon jejich pravomocí a bojkotovat jejich rozhodnutí. Celistvost USA bude ohrožena. Uvidíme cosi velmi podobného, co Amerika zažila, když její část odmítla uznat výsledky voleb v roce 1860. Všichni víme, co následovalo.

A pokud Trump nevyhraje? Začnou odmítat novou federální moc jedinci. Opevní se (někteří obrazně, někteří doslova) ve svých domovech a na svůj pozemek nebo „pozemek“ nepustí žádného federála. A protože takových budou miliony, země upadne do chaosu. Některé základní funkce veřejných institucí budou paralyzovány, protože nerespektovány. A dál? Tam už se bojím dohlédnout.

Mám jedno veliké přání. Že se někdo z vás, milí čtenáři, teď vzchopí a s užitím věrohodných argumentů napíše, že se úplně pletu a že nic takového nehrozí. Nic by mi neudělalo větší radost.

Zdroj
Webdesign: Kabris|NET