O čem tu mluvím? Správně. Jako každý rok. O posouvání času. Východním směrem. Už samo pojmenování „letní čas“ v sobě zahrnuje lež. Neplatí totiž jen v létě, ale po více než polovinu roku, letos už od počátku jara. Ještě větší lží je ale iluze, kterou toto pojmenování vyvolává. Iluze, že časy mohou být libovolné, některý z nich si vybereme a nějak ho pojmenujeme. Kvůli této lži dokonce někteří lidé propadli klamu, že existuje cosi jako „zimní čas“. Ano, experimenty s posouvání času na opačnou stranu sice historie zná, ale nic takového nikde neplatilo významnou dobu. Čas, podle kterého se řídíme zbytek roku, kdy nevládne „letní čas“, není žádným „zimním časem“, ale naším normálním, přirozeným, středoevropským časem. A ten „letní čas“ je ve skutečnosti časem cizím, patřícím na východ.
O žádném zimním čase není řeč. Existuje náš, správný středoevropský čas, který je dán naší zeměpisnou polohou. Platí přesně na našem území, protože právě Českem (například Jindřichovým Hradcem) prochází 15. poledník východní délky, který tento čas určuje. Když je nad ním Slunce nejvýše, je poledne středoevropského času. V jiných pásmech mají Slunce v nadhlavníku dřív, jinde zas později. Proto mají jiný čas. Také bychom mohli tomu středoevropskému času směle říkat čas český. Mnoho zemí, kde platí, ho má jen proto, že k němu mají nejblíž, my máme štěstí, že ho máme přímo doma. A zhovadile každý rok na sedm měsíců přecházíme na nějaký cizí. Přitom máme svůj, a hezčí.
To, čemu my říkáme letní čas, je ve skutečnosti čas východoevropský, platí správně třeba v Turecku, na Ukrajině nebo v Bělorusku. Takže my každý rok na víc než půl roku přecházíme na cizácký, který správně patří úplně jinam: do Petrohradu, Kyjeva, Kišiněva, Oděsy, Istanbulu nebo do Káhiry. Že mu u nás říkáme letní čas, je eufemistická lež. A říkat kvůli tomu našemu vlastnímu normálnímu středoevropskému času čas „zimní“, to je už úplná hloupost.
Ne každé území má čas přesně odpovídající své poloze. To ani nejde, to by měla každá vesnice o pár minut jinak. Jako praktické se jeví rozdělení povrchu Země do čtyřiadvaceti pásem. Někde to tak nepoužívají. Třeba v Indii mají pro celou svou velkou zemi čas o 4.5 hodiny posunutý oproti nám. Takže Východní Bengálsko má už skoro podvečer, když v rádiu hlásí poledne. A někde u pouští Balúčistánu mají v tu chvíli teprve fyzicky dopoledne. Praktické je to možná pro státní aparát, pro lidi určitě ne.
Generál Franco chtěl být „in“, a tak posunul čas ve své zemi na středoevropský (náš a třeba německý), i když je západ Španělska oproti němu posunut dokonce skoro o dvě hodiny. A mají to tam dnes jako velké téma, protože lidem se žití podle cizího času právem zdá jako hloupost.
Kolem „letního“ času se prý vedou spory mezi jeho zastánci a odpůrci. Ale tak to není. Na jedné straně tohoto sporu jsou totiž ti, kdo nikomu nic přikazovat nechtějí, a na druhé ti, kdo nutí celou veřejnost, aby změnila svůj denní režim podle jejich přání.
Náš normální čas není třeba nikomu nařizovat. Řídí se podle Slunce a odpovídá naší zeměpisné poloze. Zatímco tzv. letní čas je vnucenou změnou, při které všichni povinně přecházejí na čas, který patří úplně jinam. Stoupenci „letního“ času říkají, že jim posun vyhovuje. Nene. Jim vyhovuje cosi jiného. Jim vyhovuje to, že se jim my ostatní povinně podřídíme. My, odpůrci pravidelného zavádění cizího času, nikomu nebráníme žít si posunutě. Jenže žít si posunutě stoupencům letního času nestačí, svou změnu si užijí jen tehdy, když i my všichni ostatní (pracovní doba, jízdní řády, programy koncertů nebo televizních pořadů) přejdeme na jimi posunutý režim. Spor tedy hoří mezi vnucovači a přáteli volnosti. Ostatně jako snad ve všech společenských sporech.
Milovníci sociálního inženýrství nám říkají, že díky „letnímu“ času je prý večer déle světlo. Opravdu? Ale kdepak. Světlo je úplně stejně dlouho s tzv. letním časem i bez něj, to nelze nedá zařídit vyhlášením změny času. Delší večer nezařídíme tím, že tomu okamžiku, kterému jsme do minulého týdne říkali osm večer, budeme najednou říkat devět večer. Tím se delší den neudělá, jen tomu budeme jinak říkat. Peníze se nerozmnoží tím, že pětistovkám začneme říkat tisícikoruny.
Milovníci sociálního inženýrství vám řeknou, že bude delší večer, protože jim dřív skončí práce. Ale co jim brání končit dřív i bez vnucené změny času pro všechny ostatní? Mohu dělat pekaře nebo popeláře nebo si třeba jinak domluvit směny. Že to nejde, protože by se jim ostatní nepřizpůsobili? Tak se nás holt nebudou ptát a donutí nás všechny k posunu pracovní doby nařízením vlády o letním čase?
„Letní“ čas je formou hrubého násilí. Je to jeden z projevů nátlaku, kterým si násilníci zařídí nedobrovolnou změnu chování nás ostatních tak, aby vyhovovala zrovna jim. Že si na ni někteří z nás už skoro zvykli, to hloupost změny nijak neumenšuje. Ekonomický přínos letního času je nulový nebo záporný, negativní zdravotní důsledky potvrzuje stále více studií.
Zeměkoule se při své pouti vesmírem nezajímá, jak jacísi tvorečkové na jejím povrhu počítají svůj kalendář, kdy si vymyslí přestupný den či podobnou legraci. Třeba rovnodennost přichází podle kosmických pravidel se svou nadlidskou pravidelností, ale lidská nepravidelnost jí přisoudí občas jedno datum, občas jiné, občas v letopočtu Pána Forda, nebo bůhvíkolikátého thermidoru, či jaké počítání si který z človíčků vymyslí. Země se nebude přizpůsobovat ani Caesarovi, ani papeži Řehořovi, ani Konventu, ani Evropské unii, ani vládě České republiky. Lidské instituce ať mluví do lidských věcí, kosmický řád ale ať nechají na pokoji.
Ale nedělají to. Chtějí rozhodovat o tom, kolik je hodin. Země se točí dle vyšších zákonů a do toho nám nějaká zpupná vláda vydá nařízení, že hodin není tolik, ale tolik. Ta troufalost! Vlády se pletou do spousty věcí, do kterých jim nic není, ale co je moc, to je moc. Sahají na kosmický systém. Aristotele, vstávej! Atlasi, drž pevněji!
Zase si lupiči času přišli pro jednu hodinu našeho života. Nedají s tím pokoj a nedají. Tak já taky nedám. Proto tuhle filipiku píšu každý rok už 25 let.
Prý nám na podzim tu hodinu vrátí. To jo. Sedm měsíců na ní budou rajtovat a pak ji jednoho podzimního rána umolousanou, znectěnou a ohmatanou milostivě dostaneme zpět. Už s tím provždy skoncujme.
