Konaly se Evropské rady, mimořádné jednání Evropské komise, noční tiskovky, a řešilo se a řešilo. A na každý problém existovala stejná odpověď: je nutno přijmout evropské řešení (myšleno unijní, pochopitelně). Je třeba více Evropy, mudrovali bruselohujeři. Je nezbytné postupovat společně. Problém vyžaduje celoevropský koordinovaný přístup.
Jenže pak přijde covid ostrovid, a co ostrovidí? Kde je teď ta Evropská unie? Kde jsou ony summity? Proč se nejedná do rána? Kde je to pracné a usilovné hledání konsenzu? Kdy už bude to jednotné komuniké? I když normálně se u piva bavíme o ženských, muzice, bolení v zádech, vaření a chlastu, posteskl jsem si včera u stolu: kde je najednou ta slavná Unie? Kde jsou ty summity? Kde je to vyjednávání o společných strategiích? Proč nic takového nevidíme? Proč o nich není slyšet? Z druhé strany stolu dostalo se mi odpovědi: protože tohle je fakt skutečnej problém. Hřebík to dostal rovnou na hlavu.
Přesně tak. O blbostech se jim to vyjednává a předvádí důležitost, natřásá se unijní peří, markýruje se horečná činnost. Ale když jde do tuhého, najednou objevíme jedinou věc, která fakt funguje: národní stát. Vlády. Domácí instituce. Tam sedí lidé chytří i hloupí, schopní i neschopní, pracovití i líní, jako všude jinde. Ale mají jasnou odpovědnost a jasné kompetence. A jednají a rozhodují, jak umějí. Najednou objevují kouzlo té zatracované čáry v krajině, které říkáme hranice. Najednou se přijímají opatření v řádu hodin a ne týdnů a či měsíců. Najednou víme, kdo konkrétně je za který konkrétní krok odpovědný.
V krizi bývají obvykle dočasně suspendované některé svobody. Asi je to tak nutné. Doufejme, že jednotkou této dočasnosti nebude opět jeden furt. A že nám po krizi naše svobody vrátí. Ale jedna jediná věc by mohla zůstat i po covidové krizi: vědomí, že demokratický stát je jedinou institucí, schopnou a zároveň oprávněnou řešit veřejné problémy. Ostatní instituce jsou k ničemu. Pryč s nimi.
