Demokracie je (nejvlídnější) forma kolektivistického násilí.
V tomto textu se chci blíže věnovat pojmu postdemokracie. Jenže já si nejsem jist tím, jestli všichni stejně chápeme už to samo slovo demokracie. Nejsem si tím jist, protože často slyším slovo demokracie používat například jako synonymum slova „správné.“ To ale podle mne vůbec není totéž.

Demokracie je u mne především „kracií“, tedy formou vlády, formou uplatňování moci. Je to forma kolektivního rozhodování, jehož výstupy jsou vnucovány všem příslušníkům jistého kolektivu, a to násilím. Ano, demokracie je jistě takovou formou kolektivního násilí, která ze všech známých forem násilí svobodu člověka šetří nejvíce. Ale je to pořád jen forma kolektivního násilí, násilí uplatňovaného mocí. Oproti jiným formám kolektivního násilí šetří více svobodu člověka díky třem principům. Jimi jsou demokratické instituce, mandát vzešlý ze všeobecného rovného volebního práva a pravidla pro soutěž o tento mandát.
Svobodu ale nešetří pouze sám demokratický mechanismus a jeho dodržování, ale především už to, jak velký je okruh věcí, které spadají ještě do svobodného rozhodování individuálního, a jak velký je již ovládán kolektivní mocí. (Zde si dovolím poznámku: není náhodou, že mezi např. ekologickými aktivisty se ujal termín „demokratizace společensky významných problémů“. Pod tímto termínem se rozumí tendence vyjmout některé procesy ze svobodného individuálního rozhodování – např. prostřednictvím trhu – a jejich podřízení mocenským mechanismům rozhodování kolektivního. Radikální ekologisté tedy rozpoznali donucovací schopnosti demokracie lépe než mnozí naivní demokraté, kteří podstatu demokracie jako formu násilí dosud neobjevili.)

Pro lepší rozlišení svobody a demokracie a tím i pro vyvrácení intuitivního pocitu, že jde o synonyma, už jsem dříve použil různé bizarní příklady, nyní zkusím něco méně křiklavého. Představme si účastníky nějaké společenské akce (třeba plesu), jak hlasují o tom, kdo kdy z nich půjde domů, v kolik půjde spát nebo třeba kolik kdo smí mít dětí nebo kde bude bydlet. Bylo by to demokratické, protože o čistotu demokratických procesů by úzkostlivě dbali, ale bylo by to zároveň zrůdné. Demokratické tedy není totéž, co správné. Kolektivní formy rozhodování, spojené s donucováním, máme používat jen tam, kde to je nevyhnutelné a tedy obhajitelné. Ne všude tam, kde je to jen prostě možné. Pokud budeme kolektivní rozhodování používat i jinde, než kde je to nutné, pak bude platit, že čím více demokracie, tím méně svobody.

Obecně zažité dilema, že alternativou demokracie může být jen diktatura, je tedy nesprávné. Základní dilema je mezi svobodou a násilím. Teprve pokud násilí shledáme nevyhnutelným, stojíme před dilematem, zda za formu tohoto násilí zvolíme demokracii nebo diktaturu.

Matkou postdemokracie je frustrace

Jestliže demokracie je nejvlídnější formou kolektivistického násilí, co máme rozumět pod pojmem postdemokracie? Postdemokracie je evidentně cosi, co by mělo podle stoupenců postdemokratické ideologie demokracii překonat nebo nahradit. A to právě v její funkci nástroje kolektivního rozhodování, moci a násilím vynucovaných rozhodnutí. Za nejdůležitější zde považuji tezi, že postdemokracie vzniká na základě frustrace z demokracie. Jsou totiž mezi námi lidé, kteří ve standardní demokracii nevěří, jsou jí zklamáni a myslí si, že v rámci daného systému jsou jejich výhrady neřešitelné.

Frustrací z demokracie je podle zdrojů několik typů, základní dělení chápu jako frustrace objektivní a subjektivní. Objektivní frustrace je dána objektivní podstatou demokracie jako formy násilí, jak jsem ji popsal v úvodu. Rozpínavost státu a jeho schopnost omezovat svobodu člověka je dána už třeba tím paradoxem, že o tom, co všechno má být předmětem kolektivního rozhodování, se rozhoduje opět formou kolektivního rozhodování. S tímto typem frustrace lze bojovat jen stálým tlakem na omezení okruhu veřejných statků, vzniklým arbitrárním rozhodnutím. Čili této frustraci je třeba čelit nikoli vymýšlením jiného typu kolektivního rozhodování než je demokracie, ale hájením privátního intimního prostoru jednotlivce před působností demokracie a jejích nástrojů.

Subjektivní frustrace je dvojího typu. Jeden je dán nedokonalostmi demokratických mechanismů: volebních zákonů, (ne)vyvážeností jednotlivých dimenzí státní moci či tendencí veřejných institucí chodit za hranice svého mandátu. Tuto frustraci lze omezovat jen trvalou péčí o kvalitu demokratických institucí a o fungování nástrojů veřejné kontroly.

A pak je ještě jeden druh subjektivní frustrace, a ten je právě (spolu se špatným vyhodnocením příčin frustrací těch typů, o kterých jsem již hovořil) mimo jiné matkou společenského fenoménu zvaného postdemokracie. Nejzásadnější a nejprostší příčinou frustrace z demokracie je totiž subjektivní pocit některých lidí či skupin, že v demokratické soutěži priorit či zájmů se neprosazují jejich zájmy a priority podle jejich představ a s tím se nechtějí smířit. Nevidí problém frustrace ve svých přemrštěných představách a nárocích, ale vidí je ve společenské realitě, kterou pak chtějí nepokorně a neuvážlivě měnit. A tak si hledají jiné nástroje k prosazení svých zájmů a společenských priorit.

Staří marxisté se proslavili heslem, že až do nich filosofové svět jen vykládali, ale modernímu revolučnímu filosofovi už jde o to, jak svět změnit. Už je nebavilo dvakrát měřit, chtěli rovnou řezat. Také stoupenci postdemokracie nemají dost pochopení pro zkoumání a výklad principů svobodné společnosti a principů demokracie. A z frustrace chtějí měnit to, co neumějí vyložit.

Postdemokracie tvrdá a měkká, pozor na obojí

Postdemokracii jako projev těchto frustrací můžeme rozlišit na tzv. tvrdou a měkkou. Rejstřík takových projevů může být totiž veliký a je chybou, pokud si pod nimi představujeme jen jeden typ činností. Ve vzduchu nechám třeba otázku, jestli jedním z takových projevů „zájmových občanských aktivit“ je i teror. V každém případě jde o mnohem širší kategorii, než jen o spolky přátel keltské kultury nebo sdružení na záchranu bičítnatce křivookého.

Postdemokracie v žádném případě není jiný (pejorativní) pojem pro spontánní aktivity lidí, pro pestré projevy života společnosti. To by byl základní omyl. Svobodná otevřená živá společnost je přirozeným prostorem pro mnohé spontánní neorganizované i organizované aktivity. Ty slouží svým členům k uspokojování svých potřeb nebo k prosazení cílů, které jistá skupina považuje za prioritu v rámci celé společnosti. Tyto skupiny se velmi zbytečně cítí dotčeny slovy o postdemokracii jako o hrozbě pro svobodu člověka. Varovná slova o postdemokracii totiž nemíří na jejich bohulibé či třeba i velmi utilitární aktivity, ale na ideologii, podle které je třeba „zastaralou“ demokracii nahrazovat jinými principy a ve které struktura nestátních struktur jen sehrává roli mocenského nástroje.

Některé z těchto struktur se stávají nátlakovými skupinami, které si plnění svých potřeb či priorit vynucují často dosti neomaleně. Mají to v demokracii bohužel docela jednoduché, neboť plně využívají fenoménu koncentrovaného a rozptýleného zájmu. To je princip, na kterém spočívají všechny lobbismy i efektivita prosazování skupinových zájmů proti zájmům širší veřejnosti. Lze nalézt mnoho rozhodnutí, při kterých újma je rovnoměrně rozprostřena například na daňové poplatníky, takže dotčené to tolik nepálí a nemotivuje se účinně bránit, zatímco z výnosu z takového rozhodnutí profituje jen malá skupina, takže každý její člen je vysoce motivován a skupina bývá dobře organizována. Když každý člověk v naší republice přijde o korunu, moc to nepocítí, jeho den bude vlastně stejný, jako by byl bez této ztráty. Když ale všechny tyto peníze od všech obyvatel státu dostane jeden jediný člověk, mohlo by to změnit celý jeho život. Motivace všech odepřít tento malý dárek bude mnohem menší, než motivace onoho jediného příjemce z nich tyto peníze dostat.

Proto je poplatník častým obětním zvířetem, které jde bez cavyků na porážku, kdykoli se skupinový zájem efektivně zorganizuje. A úplně „nejlepší“ je, když zájmová skupina svůj profit propagandisticky pojmenuje jako veřejný zájem, což vidíme kolem sebe také dost často. Nicméně všechny tyto projevy k životu svobodné společnosti patří a pokoušet se je úplně vymýtit by bylo totéž, jako bránit svobodným lidem jít za svým štěstím. Ano, v jistém momentě tyto formy nátlaku dosahují takové míry, že pro ochranu zájmu rozptýleného je jim třeba čelit. Čelit jim lze ale opět jen jiným, konkurenčním vlivem a také rozhodnou a dobrou argumentací. Institucionálně to není možné.

V této souvislosti připomenu třeba v roce 2005 celosvětově sledovaný koncert pro Afriku. Možná leckdo přehlédl, že nešlo o klasickou (spornou) charitativní akci. Diváci po celém světě nebyli vyzýváni, aby posílali své peníze na nějaká konta, ze kterých lepším či spíše horším způsobem budou hrazeny některé rozvojové programy pro chudé africké obyvatelstvo. Diváci byli vyzýváni k přímému politickému nátlaku. Měli psát představitelům zemí sdružených ve skupině G8, aby tito státníci svým rozhodnutím Afričanům poskytli peníze daňových poplatníků svých zemí. Politici, zvolení miliardou voličů a disponující penězi nuceně vybranými od miliardy poplatníků, měli poslouchat ne všechny ty, jejichž mandát mají, ale jen zorganizovanou nátlakovou skupinu, která „lépe“ než běžný poplatník a volič ví, co se s jeho penězi má dělat. A takových případů je mnoho. Všechny jsou pokusem o preferování jedné zájmové či názorové skupiny nad jinými, a to prostřednictvím státní moci. Pořád jde ale jen o vliv na tuto moc, nikoli o její přebírání. Proto všem takovým projevům říkám postdemokracie měkká.

Za tvrdou formu postdemokracie považuji projevy toho, kdy tyto organizace získají přímý podíl na moci. Příkladem jsou třeba profesní komory s povinným členstvím, na které je ze zákona delegována část výkonu státní správy. Vůči svým členům se tak mohou chovat jako autoritativní státní orgán, nečlenům pak mohou třeba zabránit ve vstupu na trh. O občanovi a jeho právech tak rozhoduje nikoli stát s mandátem všech občanů, ale pouze zájmová skupina bez univerzálního mandátu.

Dalším případem jsou taková ustanovení pravidel tzv. kolektivního vyjednávání, podle kterých jsou dohody uzavřené odborovými svazy platné i pro pracoviště, kde žádné odbory nejsou. Lze tedy říci, že pracovně-právní podmínky jednoho zaměstnance určuje nikoli zákon a smlouva, ale rozhodnutí zaměstnanců úplně jiné firmy.

Jiným příkladem jsou situace, kdy jednotlivá profesní sdružení či zájmové skupiny delegují či nominují kandidáty do orgánů, které jsou pověřeny výkonem státní správy (třeba mediální rady). Lze pak říci, že člen takové skupiny rozhoduje i za ty spoluobčany, kteří členy žádné takové skupiny nejsou.

Dalším příkladem jsou různá správní rozhodnutí, kdy účastníky řízení jsou ze zákona i vyjmenované zájmové skupiny (např. organizace ekologických aktivistů a radikálů), jejichž členové mají vlastně takto větší rozhodovací pravomoci než veřejné, všemi občany volené instituce.

Na mezinárodní úrovni pak jde o nátlakové a zájmové organizace, které – do značné míry financované penězi rozdělovanými veřejnými institucemi – často získávají práva podobná mezistátním organizacím s mandátem.

Hranice mezi tvrdou a měkkou postdemokracií není nijak ostrá. A přechod z měkké může být nenápadný. Stoupenci svobody jednotlivce by si měli dát pozor na obojí, ale vůči tvrdé je třeba se bránit zásadněji, proto je toto rozlišení užitečné.

Občanskou společnost? Raději společnost svobodnou!

Již jsem uvedl, že nehodlám nikomu vyčítat, že různé zájmové skupiny důsledně sledují své zájmy. To je ve svobodné společnosti normální. Problém nevězí v aktivitách těchto zájmových skupin, odborů, komor či „neziskových“ organizací. Tyto subjekty se pouze v mezích daných podmínek snaží maximalizovat svůj profit v podobě dosahování svých záměrů. Problém vězí v pravidlech, která těmto subjektům svěřují část moci. A tato pravidla jsou produktem postdemokratické ideologie. Osou této ideologie je pak pojem „občanská společnost“.

Na první pohled jde jen o název, u kterého bychom spolu se Shakespearem mohli říci: co je po jméně, svobodná společnost i pod jiným jménem „voněla by stejně“. Mohli bychom říkat, že občanskou společností přece může někdo rozumět i svobodnou společnost, strukturovanou spontánně vzniklými organizacemi. Ale není tomu tak. Už v samotném termínu „občanská společnost“ je obsaženo jisté nikoli neutrální vidění světa. Pokusím se to vysvětlit.

Každý z nás je nositelem mnoha rolí. Ráno vstaneme a potkáváme se s členy své rodiny jako tatínek, sestra či třeba strýček. Jedeme do práce a jsme cestujícími. V práci jsme kolegy svých kolegů. Pak jsme třeba návštěvníkem koncertu či zákazníkem v restauraci. Některé role se překrývají a kombinují, jiné střídají.

Býti lidskou osobností není role. To je identita. Zato býti občanem je role. Občanem jsme, když přicházíme do styku se státem nebo obcí, prostě s erárním soukolím. Občanem je člověk jako volič, jako daňový poplatník, příjemce dávek, jako objekt regulací. Je to role široká, nikoli však plně zastřešující. Není to identita.

Občanská společnost je proto společností občanů, vymezených rolí, nikoli lidí se vším všudy. Je společností chápající člověka zúženě jen jako občana. Do občanské společnosti patříme jen jako příslušníci státu či obce, nikoli jako spolužáci, členové party, sportovního klubu či spolku. Občanská společnost tedy nemůže být zastřešujícím termínem pro celé lidské společenství, ale pouze pro velmi definovaný vymezený typ aktivit a vztahů. Nevyčerpává veškerou lidskost a lidskou pospolitost. Pokud bychom připustili, že ve všech svých rolích je člověk občanem, pak splňujeme definici totalitní společnosti. V té má stát ambici vstupovat „totálně“ do všech oblastí lidského života, koneckonců odtud také tento systém dostal své jméno.

V jistém smyslu by bylo možné chápat pojem „občanská společnost“ jako společenství žijící v takovém státě, který je důsledně odvozen od vůle a mandátu občanů, a to narozdíl od totalitního režimu, kde je občan jen kolečkem státní mašinérie. Jenže podle tohoto pojetí nejde o společnost ve vlastním slova smyslu, nejde o sociální vzájemné společenství, ale jde o strukturu, o stát, o nástroj kolektivního rozhodování a tím i o (byť tu nejcivilizovanější) formu násilí vůči svobodné individualitě. V takto pojaté občanské společnosti sice údajně existuje stát pro občana – zatímco v totalitním režimu je občan pouze částí celku a jeho identita je podřízena vyšší identitě kolektivu – v obou případech ale mluvíme o státu a o vztahu státu a jednotlivce, nikoliv o vztazích jednotlivců či jejich spontánních, svobodně utvářených struktur mezi sebou.

I v plně demokratickém státě přitom vedle sebe paralelně existují různá jiná společenství s vlastními přirozenými vazbami, přirozenými nevnucenými a neformálními autoritami či dokonce paralelní systémy s autonomními pravidly, rituály i institucionálními mechanismy. Ty tvoří vlastní jádro veřejné, nadintimní nebo mimointimní lidské existence. Pokud má někdo na mysli právě tyto paralelní ne-struktrury i paralelní struktury a používá pro ně termínu občanská společnost, nedělá pouze sémantickou chybu, ale vypovídá tím i cosi o svém chápání lidské sounáležitosti a vzájemnosti. Snaží se totiž přenášet modely vztahu občan-stát na všechny ostatní, tedy i spontánní a přirozené aktivity.

Na první pohled to často vypadá obráceně, že totiž propagátoři myšlenky tzv. občanské společnosti mluví o občanské společnosti jako o jakémsi konkurentu státu, jako o jakési jeho alternativě, která může stát vytlačovat z některých jeho domén a přebírat některé jeho funkce ve prospěch nezávislého jedince. Ve skutečnosti ale jde o něco jiného. Prostřednictvím zdánlivého tlaku na „poobčanštění“ státu prosakuje naopak sám stát, jeho charakteristiky a atributy i do oblastí, kvůli kterým nebyl vytvořen a kvůli kterým není provozován. Toto prosakování je velmi nebezpečné, dokonce nebezpečnější, než samotné rozpínání státu. Je totiž méně patrné a naši svobodu omezuje nenápadněji, než státní moc. Při rozpínání státu jsou jeho hranice stále zřetelné, při prosakování už nikoli.

Typického stoupence takto definovaného konceptu občanské společnosti odhalí jednoduché výroky. Třeba Ivo Mathé v roce 2002 na českokrumlovské mediální konferenci řekl, že případné omezení státních dotací pro tzv. neziskové organizace by bylo přímým ohrožením občanské společnosti. Jestliže nám někdo tvrdí, že občanská společnost je pouze termínem pro nezávislé spontánní organizované aktivity, jak je možné, že tyto aktivity mají mít nárok na peníze násilím vybrané státem od daňových poplatníků? Jak může tyto údajně nezávislé, spontánní a přirozené aktivity ohrozit absence peněz od státu? Absence peněz od státu může přece ohrozit jen kvazistátní strukturu. Strukturu na stát napojenou, z něj žijící a státem se nechávající používat. Tedy prodlouženou ruku státní moci.

Co má zaplňovat prostor mezi jednotlivcem a státem? Nic!

Stoupence ideologie občanské společnosti poznáme i podle typických vět typu: „proč to má dělat stát, když to může za něj udělat ta či ona veřejně prospěšná organizace“, nebo třeba: „je nutno zaplnit prázdný prostor mezi státem a jednotlivcem, to jen skrytí etatisté chtějí, aby stát vládl izolovaným individuím a měl tak moc pevněji v rukou“. Podobné, už skoro otřepané věty prozrazují na svoje mluvčí, že zcela nechápou nebo dokonce účelově zamlžují sám princip státu jako prostor vzniku a výkonu (a vynucení) kolektivního rozhodování.
Slova o „prostoru mezi občanem a státem“ jsou velmi obvyklou frází postdemokratické ideologie. Její stoupenci vyčítají svým oponentům, že chtějí tento prostor udržet jako vakuum, a tito oponenti (demokraté) se zase často zbytečně brání tvrzením, že si takové vakuum nepřejí, že tento prostor přece také chtějí mít zaplněný spontánními aktivitami lidí. Tento defenzívní postoj ale přejímá tezi postdemokratů, že takový prostor MEZI automaticky existuje, existovat má, a že spor je jen o tom, čím a jak má být zaplněn.

Tvrdím však, že prostor mezi občanem a jeho státem nemá být žádný. A velice chci zdůraznit to klíčové slovo JEHO. Obhájci fráze o prostoru mezi občanem a státem totiž nevidí stát jako instituci patřící občanům, ale jako monstrum, které je třeba nějak obcházet, nahrazovat, překonávat jiným modelem kolektivního rozhodování. Postdemokracií. Proto také necítí potřebu a nutnost, aby se občan svého státu mohl přímo dotýkat. Jejich vidění vychází z představy, že stát (a politika vůbec) byl zřízen jakýmisi Marťany, výsadkáři z jiných světů. Proto vidí smysl v paralelních strukturách nahrazujících demokracii přebíráním přímého podílu na rozhodování nebo ve vidění těchto organizací a nátlakových skupin jako prostředníka mezi občanem a státem. Tyto organizace mají podle popsané ideologie fungovat jako filtr, jako monopolní zprostředkovatel. Jako svého druhu majitel klíčů.

Občan, který je od státu oddělen jakýmsi „živým“ prostorem, ztrácí možnost svůj stát přímo pověřovat svým mandátem, tento mandát průběžně aktualizovat a prověřovat a stává se závislým na korporativistických strukturách. Stoupenci této ideologie nevidí stát jako instituci stojící a padající s mandátem občanů, ale jako jakousi samostatnou autonomní enklávu, jakéhosi samostatného živočicha. Občan má ale podle mého přesvědčení zásadní právo, aby mezi ním a jeho státem nebyla bariéra žádná. Má právo, aby mezi ním a státem nestál žádný překladatel z češtiny do češtiny, žádný zprostředkovatel. Občan má právo svůj stát řídit a kontrolovat přímo. A ne že kdosi svými širokými zády odstaví občana od jeho státu se snahou získat výsostné právo na tlumočení jeho přání a zájmů.

Prostor pro spontánní organizované aktivity lidí má existovat a má být nekonečně velký. Jeho poloha ale nijak nesouvisí se spojnicí mezi státem a občanem a je na ní zcela nezávislá.

Za stát může konat pouze stát

Další obvyklou frází postdemokratů je, že určité struktury mají vykonávat jisté činnosti za stát, místo něj, protože to je prý lepší, výhodnější, levnější, efektivnější. Má-li ale někdo dělat něco za stát (místo státu), pak se tím především přiznává, že se mluví o doménách primárně náležících státu. Od státu si je různé „náhradní struktury“ jen půjčují v zájmu údajně lepší efektivity. Říkají také, že lépe než státní mašinérie bude plnit tyto funkce nestátní organizace, ale protože to vlastně dělá „za stát“, chce za to od státu výhody. A stát si zároveň nad těmito „propůjčenými“ aktivitami ponechává svou kontrolu. Postdemokraté tím přiznávají, že jde o činnosti, které z principu nepatří do sféry individuálního rozhodování. Zároveň s tímto přiznáním ale říkají, že stát není ideálním místem pro výkon kolektivního (a tedy jednotlivcům vnucovaného) rozhodování. Jejich cílem je od státu (a pryč ze sféry demokratické kontroly, mluvíme-li o státu demokratickém) přebírat nejen objem jakési péče či okruh činností, ale i právo obhospodařovat veřejné statky, brát si na to od státu prostředky a oprávnění rozhodovat o druhých lidech. A to je nebezpečné.

Jestliže jsme si řekli, že stát, byť demokratický, je formou násilí, pak je třeba ostří tohoto násilí držet v pevné pochvě demokratických institucí nadaných mandátem, omezených demokratickými pravidly a kontolovaných veřejností. Prosakuje-li erár mimo demokratickou kontrolu a zároveň ponechává-li si možnost zasahovat do života lidí, užívat jejich peníze atd., pak musím opakovat, že jde o ještě mnohem větší nebezpečí než rozpínání státu. Já nechci, aby někdo dělal něco za stát. Chci, aby toho stát dělal co nejméně, ale aby to málo skutečně dělal jen on sám. Za stát může konat pouze stát. Pokud jedná jeho jménem někdo jiný, zůstane tomuto „náhradnímu“ subjektu pravomoc používat proti občanům násilí, ale poztrácí se jeho podřízenost demokratickým a kontrolním mechanismům. Existují-li veřejné statky, jejichž spravování a užívání opravňuje k užití kolektivistického násilí, pak nechť jsou spravovány a užívány pod demokratickou kontrolu demokratického státu, neboť pro jeho existenci jinak není žádné jiné oprávnění.

Jestliže tisíce spontánně vzniklých iniciativ, občanských aktivit a organizací vyvíjejí činnost ve prospěch svůj i svého okolí, pak tak nečiní „za stát“, ale za sebe, ze své vůle a ze své potřeby. Přece nelze mlčky předpokládat, že stát je původně výhradním legitimním provozovatelem těchto činností a spontánní aktivity jen náhradním (a třeba i někdy lepším), druhotným řešením. Spontánní autentické aktivity musí být iniciovány nezávisle na veřejném sektoru, jinak o spontánnosti a autenticitě nemůže být řeč. Pokud by někdo takovým spontánním aktivitám chtěl bránit v činnosti či tuto činnost chtěl nějak omezovat, dopouštěl by se útoku na svobodu. To však od kritiků postdemokracie nehrozí a nikdy nehrozilo. Ano, propagátoři „občanské společnosti“ za takový útok považují již snížení či odepření státní dotace či zpochybnění nároku na daňovou výhodu. Daňová výhoda přitom není ničím jiným než formou dotace. Dotace je alespoň přímá nedobrovolná účast poplatníků na financování jisté činnosti, ale selektivní daňová úleva je stejnou nedobrovolnou účastí, avšak nepřímou, skrytou, a proto nevyžadující demokratické prosazení v soutěži s jinými prioritami. Na ostatní poplatníky přenáší povinnosti doplácet na veřejné statky i za ty subjekty, kterým bylo selektivně uleveno.

Jak snadné je dělat něco „za stát“, s jeho penězi a mocí v zádech, ale bez demokratické kontroly, které je stát podřízen!

Matkou frustrace, otcem korporativismus

Tendence dát organizacím a skupinám moc nad člověkem a fungovat paralelně se státem nebo místo státu nebo stát dokonce ovládat, je třeba chápat jako formu korporativismu, který s demokracií nemá nic společného. Ostatně také korporativismus vznikl z frustrace nad demokracií a z neschopnosti řešit tuto frustraci uvnitř systému. Klasickou ukázkou tohoto myšlení je věta: Jsme syti nevěcného hašteření politiků.

Tato věta by mohla velmi dobře zapadnout do některého Mussoliniho projevu nebo do Hitlerova Mein Kampfu, pochází však z české postdemokratické klasiky: z ustavujícího prohlášení hnutí Impuls 99. Tato věta není ničím menším než přímým útokem na demokracii. Kdyby její autoři chtěli zůstat na půdě demokracie, pak by se se svou nevolí obraceli na konkrétní politiky, konkrétní politické strany, mohli by je právem či neprávem kritizovat jakkoli brutálně a mohli by tvrdit, že oni by politiku dělali lépe anebo by pověřili někoho, komu by už věřili. Jenže tato věta odsuzuje politiku jako systém a politiky jako „třídu“. Jsou-li autoři podle svých slov syti „hašteření politiků“, čili legitimní soutěže lidí, kteří získali mandát svobodných spoluobčanů ve svobodných volbách, pak tím nemohou sledovat nic menšího než odstranění systému a zavedení něčeho jiného než je demokracie. A do té doby se budou pokoušet o by-passování demokratického systému jinými metodami, které nejsou postaveny na mandátu občanů, pocházejícím ze svobodných a rovných voleb.

Nebojujme jen minulé války. Každé nebezpečí pro svobodu i demokracii v době svého vzniku vypadalo líbivě. Současné největší nebezpečí pro svobodu vidím právě v ideologii, kterou jsem tu zkusil popsat. Nenechme zemřít demokracii pro líbivý příslib postdemokracie. Měřme raději stokrát, než jednou řízneme. Z akvária uděláme rybí polévku snadno, opačně to už jde hůř.

Ladislav Jakl
Psáno pro Centrum pro ekonomiku a politiku, dále upraveno.