REPORTÁŽ Končí polistopadová éra? Na tuto otázku se pokoušeli odpovědět ti, kteří ji v roce 1989 symbolicky zahajovali. Stalo se tak v rámci vzpomínkového setkání Institutu Václava Klause „17. listopad očima tehdejších demonstrantů“.

Diskuze moderované bývalým prezidentem Václavem Klausem se za tehdejší demonstranty zúčastnil jeho syn Václav Klaus mladší a dále kromě tradičních účastníků Klausových panelů Ladislava Jakla a Petra Hájka rovněž politolog Bohumil Pečinka, šéf akce D.O.S.T. Michal Semín a známý novinář Ivan Brezina.

V publiku bylo mimo to možné zahlédnout například hudebníka Ondřeje Hejmu nebo bývalou předsedkyni Senátu Libuši Benešovou. S dotazem se později do debaty zapojili bývalí senátoři Jaroslav Mitlener a Jan Koukal.

Václav Klaus na úvod zavzpomínal, že v hotelu Pyramida, kde se setkání konalo, byl naposledy někdy v devadesátých letech, kdy hotel ještě patřil odborové konfederaci a on zde jako premiér absolvoval tvrdé vyjednávání v rámci tripartity. „No, dnes je ta sestava trochu jiná,“ zavtipkoval.

Téma předložené dobou

Jako první se slova ujal Ladislav Jakl. „Dnešní téma nám bylo předloženo dobou,“ zahájil někdejší šéf politického odboru prezidentské kanceláře. Je podle něj třeba se především zamyslet, kam jsme se dostali a jaké dveře se nyní chystáme otevřít.

Pokud prý chceme mluvit o konci polistopadové éry, musíme si podle něj odpovědět, co pod tím pojmem vlastně chápeme. Jakl ji definoval jako dobu, kdy lidé začali „konzumovat svobodu“, například podnikat nebo využívat jiných možností seberealizace, kterou jim svoboda nabízela.

Změnu pohledu prý ukazuje i změna pohledu na samotný listopad. „Doposud mu vládli monopolní majitelé odkazu vítězného listopadu – oni dávali certifikát, kdo se správně podílel na destrukci komunismu, a oni rozhodovali, kdo smí být nositelem tohoto odkazu,“ zavzpomínal. Proti nim byli lidé, kteří byli neustále napadáni, že ač bojovali za svobodu, na tento odkaz nemají nárok.

Ještě před pěti lety bylo toto téma „podoby“ listopadu dominantní a letos prý zajímá už jen pražskou kavárnu. Nyní ale prý došlo k paradoxu, že tyto lidi velká a sílící část veřejnosti ostrakizuje a vyčítá těmto lidem naopak to, že k listopadu patří.

Některé z důvodů tohoto stavu jsou podle Jakla importovány ze světa, ale jiné jsou naše vlastní. „Nikdo zvenčí nemůže za konec politické debaty u nás. Debata dnes probíhá tak, že to uděláme lépe, poctivěji a odborněji, a tím to končí. Nikde jinde nebylo tak snadné koupit si veřejné mínění a monopolizovat debatu do jedněch struktur. A nikde nevidíme tak cynický návrat k moci těch, kteří svou kariéru začínali ještě před listopadem,“ posteskl si.

„V době komunismu se někteří obraceli do svých vlastních světů. Já to vidím tak, že tyto světy začneme znovu objevovat, protože ten veřejný se nám uzavírá,“ zakončil své vystoupení Jakl.

Nová doba chrlí „stádní“ myšlenky

Po něm se ujal slova Václav Klaus mladší, který poznamenal, že naše politika funguje v určitých cyklech a érách, ohraničených přibližně jednou generací. Polistopadovou éru, která prý končí, podle něj definuje pocit „nemohl jsem nic, teď můžu, a tak se o sebe musím postarat“. Tato touha vzít věci do svých rukou je podle něj pro současnou mladou generaci už nesrozumitelná.

Z nové doby má pocit, že čím dál častěji chrlí „stádní“ myšlenky a lidé už si v jejich záplavě nestíhají uvědomit jejich nesmyslnost. „Ta destrukce svobody je globální trend. Má celosvětový charakter,“ povšiml si. Připomněl však, že již jednou se proti této tendenci objevila opozice v podobě Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Nyní prý začíná mít pocit, že už se takové náznaky objevují.

Pak připomněl citát britského lorda Actona, že přátel svobody je vždy výrazná menšina, a pokud se dokázali prosadit, tak to bylo proto, že se v danou chvíli dokázali propojit s potřebami jiných. Klaus si vzpomněl, že již v listopadu 1989 se ve stávkových výborech začaly objevovat nejrůznější tendence.

Pak Klaus připomněl heslo George Orwella: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“ Uvědomí si jej prý určitě 17. listopadu, až bude sledovat ty, kteří si odkaz revoluce přivlastnili. Určitě tam prý bude vystupovat Monika Pajerová. „Já jsem v té době žil, takže si pamatuju Moniku Pajerovou, což v té době byla funkcionářka SSM a k odkazu listopadu se dostala tím, že ji Vasil Mohorita deset dní po 17. listopadu nominoval do komise k vyšetřování toho zásahu, která byla parlamentní a předsedal jí zástupce KSS soudruh Stank,“ připomněl.

Lůzokracie a fotky jídla na Facebooku

Ivan Brezina si své vystoupení připravil písemně, což vysvětlil tím, že si myslí, že slova mají váhu, byť dnes již ztrácejí smysl a spíše se řeší, jakou má kdo kravatu.

Pak zavzpomínal, jak v listopadu 1989 přišel o zásluhy hrdiny zmláceného na Národní třídě, když těsně před příchodem na místo odváděl z davu na tramvaj kamaráda s nohou v sádře a pak už se zpátky nedostal.

Pak zkritizoval Václava Havla, který jej prý velmi zklamal svou polistopadovou politikou, zejména vizemi nepolitické politiky. Brezina se jako novinář systematicky věnuje ekologickým hnutím, například bojovníkyům proti Temelínu. Časem prý zjistil, že tyto organizace jsou ve skutečnosti placeným prostředkem obchodních zájmů.

Polistopadová éra podle něj skončila tím, že lidé pochopili, že Havlův koncept občanské politiky vyšuměl do ztracena. Občanskou politiku podle něj vystřídala marketingová politika, se kterou nelze polemizovat, protože je absolutně vyprázdněná.

Jako příklad heslo, které v podstatě nic neříká, uvedl heslo „Ano, bude líp“, nebo ještě lépe „Ulice bez psí stolice“, se kterým přišlo před komunálními volbami hnutí Pro Prahu. „Dnes jde v podstatě jen o to, kdo si najde lepšího kreativce,“ poznamenal zklamaně.

Jeho děti podle něj berou svobodu za samozřejmost, ale zase má pocit, že on je na rozdíl od nich velmi citlivý na její ohrožení.

„Celá společnost hloupne a stává se infantilní,“ zakončil svůj výklad Brezina. Před rokem 1989 podle něj elity emigrovaly nebo se schovávaly, zatímco nyní se za elity považujeme všichni a prezentujeme se rádoby vtipnými hláškami nebo dokonce fotkami svého oběda na Facebooku.

Eroze polistopadové éry

Bohumil Pečinka, redaktor magazínu Reflex, poté zmínil, že po roce 1969 následovala vlna vytěsňování nepohodlných lidí a názorů ze společnosti. V roce 1989 si jako redaktor Studentských novin prý myslel, že jejich návrat by vedl ke vzestupu národa. Později prý ale zjistil, že toto „stádní myšlení“ a vytěsňování nepohodlných nesouviselo až tak s komunistickým režimem, ale s národní povahou.

Dnes podle něj nejsme svědky nárazové likvidace polistopadové éry, ale spíše její eroze a vyprazdňování. Připomněl citát, že každý režim má svou opravdovou a zvrhlou podobu. Polistopadová éra podle něj začínala jako aristokracie – vláda elit, která se ale rychle proměnila v demokracii.

V novém století jsme však byli svědky „lůzokracie“ ve smyslu nadbíhání nezodpovědným a rovněž nástupu „kmotrů“ s veksláckým uvažováním. Ti podle něj vykradli politický systém, vyprázdnili myšlenkové potenciály stran i jejich personální rezervoár. „Nejpozději od roku 2009 vlivné střední vrstvy začaly ztrácet důvěru v politický prostor,“ upozornil s tím, že tito lidé se začali uchylovat k pochybným „zachráncům“ z řad „nepolitické politiky“.

Důsledkem je dnešní nadšený obdiv k miliardářům, kterým se věří, že mají nadpozemské schopnosti a vyvedou zemi z krize. Netuší však prý, že tyto skupiny, postavené na střetu zájmů, mají úplně jiné zájmy. „Chce se mi ironicky dodat: To zase bude okázalého lamentování, až se to všechno provalí,“ poznamenal. Pokus změnit demokracii v oligarchii je podle něj výzvou pro celou českou pravici.

Student vzpomíná: A pak přišli svazáci Pajerová a Mejstřík

Petr Hájek, šéfredaktor serveru Protiproud.cz si myslí, že polistopadová éra nekončí, ale naopak čím dál intenzivněji postupuje ve svém směru. „Prožíváme jen další periodu období, které domněle začalo před pětadvaceti lety na Národní třídě,“ uvedl Hájek, podle kterého tehdy nešlo o žádný pád komunismu. Ve skutečnosti se podle něj jednalo o pád hranice mezi sovětským a americkým systémem a následný pokus oba systémy propojit.

Sovětský režim se ale prolnul se západním tak, že si z obou vzal to horší, uvedl Hájek s tím, že vrcholem tohoto procesu je současná podoba Evropské unie. „V západní Evropě tomu nerozumí, ale my víme, že třeba označení komisař nápadně připomíná Sovětský svaz,“ připomněl.

Zmínil, že se podceňuje role médií. Je přitom zajímavé, že právě noviny byly hned v prvních měsících po roce 1989 privatizovány redakčními kolektivy, které posléze pohádkově zbohatly prodejem akcií do ciziny, a redaktoři začali ostře kritizovat standardní privatizace jiných podniků.

Tlak ze zahraničí, společně s vnitřním nátlakem havlistických elit, jsou podle něj vlivem, který zásadně ovlivnil naše porevoluční prostředí směrem od svobody.

„Jeden sovětský model nahradil druhý, nebezpečnější, protože je skrytý, ale se stejnou ambicí ovládnout svět,“ shrnul šéfredaktor. Proti této revoluci je podle něj třeba bojovat opravdovou kontrarevolucí, vycházející z lidské přirozenosti. „Někteří blázni si prostě myslí, že to, co jsme zažili, byla teprve ouvertura. A opravdová polistopadová éra teprve začíná,“ zakončil svůj výklad Petr Hájek.

Konzervativní aktivista Michal Semín se na začátku svého příspěvku s nadsázkou přihlásil k tomu, že demonstraci ze 17. listopadu zavinil on. Pohovořil o vzniku neoficiální studentské organizace Stuha, která akci organizovala. Později projevil zájem o spolupráci s oficiálním SSM a právě za ním do organizace přišly pozdější hvězdy revoluce Monika Pajerová a Martin Mejstřík.

Na základě svých zkušeností vyjádřil názor, že listopad byl částečně organizován zvenku. Občas má prý pocit, že naše sametová revoluce byla jedním z prvních pokusů o uchopení dějin, kterého jsme později byli svědky při různých barevných revolucích ve východní Evropě. Toto vědomí je podle něj nezbytné k pochopení, zda skutečně končí polistopadová éra.

Semín si myslí, že neexistuje jedna polistopadová éra. On sám za tuto éru považuje devadesátá léta, kdy vyvřela neobyčejná kreativita veřejnosti a politika byla do značné míry transparentní. Přesto bychom si podle něj ani tuto éru neměli idealizovat. V novém tisíciletí se podle něj tyto záměry začaly projevovat intenzivněji.

Zdůraznil, že v lidských dějinách nic nenastává automaticky a lidská vůle dokáže korigovat jakékoliv velkolepé plány. Je prý možné, že na troskách současného evropského uspořádání může vzniknout jiný režim, ve kterém bude možné navázat na to pozitivní z devadesátých let.

Klaus mladší: V roce 2004 už žádná svoboda nebyla

Bývalý senátor Jaroslav Mitlener v následné diskuzi upozornil, že doposud neanalyzovaným fenoménem je podezřele rychlý odchod sovětských vojsk. „To snad vypadá, že to muselo být připravováno roky dopředu,“ myslí si. Brezina varoval, že pokud o těchto věcech začneme takto uvažovat, není jisté, že najdeme odpověď, ale může se stát, že přestaneme věřit naprosto v cokoliv.

Bývalý pražský primátor Jan Koukal poznamenal, že podobný vývoj jako u nás nastal i v další zemích bývalého sovětského bloku. My jsme se podle něj do tohoto procesu dostali jako poslední a ještě velmi podivným způsobem.

Ladislav Jakl pak dal za pravdu Bohumilu Pečinkovi proti Václavu Klausovi, že polistopadová éra skončila nikoliv běžným procesem výměny generací, ale ztrátou důvěry v demokracii. Podle Jakla mohou doby fungovat třeba staletí, pokud jsou stále naplňovány jejich ideály, a to se nestává.

Václav Klaus pak ještě poznamenal, že kyvadlo svobody se začalo vracet již v roce 1994, kdy se začaly objevovat protidemokratické tendence. „Rok 2004, to už žádná svoboda nebyla. To už jsem jako ředitel školy nemohl říct dětem, že hlasuju proti vstupu do EU. To jsem mohl říct jen u piva dvěma důvěryhodným kolegům,“ poznamenal.

Pečinka pak odmítl Hájkovu vizi listopadové revoluce jako velké konspirace. Na to byl prý příliš blízko dění. Zmínil možnost, že kolikrát se plánovaná akce vůlí veřejnosti může úplně zvrhnout. Jako příklad uvedl, když ve Studentských listech vyzval k odsunu sovětských vojáků, kritizovali jej diplomaté z Dienstbierova Ministerstva zahraničních věcí, že to bude součást širší dohody velmocí. Jenže pak se o to začala zajímat veřejnost a jejím tlakem se podařilo dosáhnout toho, že byli do roka odsunuti beze všeho. K tomu si pak přisadil i exprezident Václav Klaus: „Někteří, kteří neměli jinou reformní agendu, tak se prezentovali tím, že odsunou sovětská vojska. Kocáb si to vybral jako svoje téma, pro mě to byla neudálost,“ vysvětlil.

Modlit se a pracovat

Jeden z diváků nakonec vyzval všechny diskutující, aby dali lidem radu, jak si zachovat optimismus. Podle Jakla bychom se měli naučit žít jako „disidenti“, protože v hlavním společenském proudu to nebude možné. Václav Klaus mladší poradil zachovat si optimismus. Věří prý, že touha po vzdělání a informacích je nezničitelná žádným dominantním světonázorem. Brezina zastává názor, že člověk se každý den musí snažit, aby jeho svoboda nebyla okrajována, byť to znamená, že se stane kverulantem a že bude občas protestovat proti věcem, které se jiným mohou zdát jako maličkosti. Hájek pak poradil jednoduše: „Modlit se a pracovat – ora et labora.“ Václav Klaus pak vznesl doporučení: „Neměli bychom se stahovat z veřejné sféry. A já věřím, že ani Láďa Jakl se nestáhne do svého světa rockových klubů a organizování pivních soutěží,“ rýpl si do kolegy. Hlavní je prý nerezignovat.

Zdroj